Zakončení Svatováclavského hudebního festivalu se neslo na křídlech svobody

Tento největší mezinárodní festival duchovní a tzv. staré hudby v České republice, který probíhá v chrámech celého Moravskoslezského kraje, se letos díky své vysoké kvalitě stal našim čtvrtým nejlépe hodnoceným festivalem a zařadil se tak hned za Pražské jaro, Smetanovu Litomyšl a Dvořákovu Prahu. Jeho hlavní záměr, oslava svátku sv. Václava, před-stavujícího symbol české státnosti, byl letos obohacen ještě o další rozměr, který se odrazil také v symbolu letošního festivalu – v okřídlených notách. Prostřednictvím festivalu hudba posluchačům nejen dávala křídla a povznášela je, ale pro letošní ročník nesly křídla také význam svobody, neboť připomínaly třicáté výročí vzniku sametové revoluce a nabytí svobody.

Hluboká symbolika se také promítla do dramaturgie závěrečného koncertu, při němž nás Janáčkova filharmonie Ostrava pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka provedla cestou, vinoucí se od meditativního a mystického naladění až po zvuky radostné oslavy. Na úvod celého koncertu zazněla Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, op. 35 Josefa Suka, v níž se filharmonikům podařilo vystihnout propojení uvnitřněného výrazu s gradujícím napětím.

Zařazení této orchestrální „variace“ na svatováclavský chorál, který byl v období vzniku samostatného Československa významným adeptem na státní hymnu, svou symbolickou roli dokonale splnilo a skvěle připravilo prostor také pro násle-dující skladbu – passacagliu pro velký orchestr Miloslava Kabeláče Mysterium času, op. 31. Ačkoliv tato skladba patří v rámci jeho díla k jeho mezinárodně nejhranějším orchestrálním kusům, bývá hudba tohoto skladatele, který v soudobé kultuře patřil k nejvyhraněnějším autorům, uváděna spíš zřídka. Přesto bylo její zařazení do závěrečného koncertu velmi šťastnou volbou, neboť Kabeláčova hudba přítomné posluchače naprosto uchvátila a stala se podle mého názoru domi-nantou celého večera. Specifickou atmosféru této jednověté orchestrální skladby, v níž se mísí inspirace východní hudbou s mystickým filozofickým přesahem, se Janáčkově filharmonii podařilo vystihnout dokonale. Díky znamenité souhře celého orchestru, barvitému zachycení nuancí a hlubokému ponoru do meditativního charakteru skladby dokázala ostravská filharmonie vytvořit v katedrále Božského Spasitele, kde se koncert konal, unikátní atmosféru.  Skutečně mysteriózně působil také závěr skladby, do něhož se jako ohlas běhu reálného času ozývaly z dálky údery kostelního zvonu, který do skladby zvu-kově vplouval zvenčí a společně s bicí sekcí odměřoval běh času.

Dvořákovým dílem obohatila program také vokální hudba. V podání Českého filharmonického sboru Brno, který pod vedením sbormistra Petra Fialy podává na všech svých koncertech suverénní a kvalitativně vyrovnané výkony na vysoké úrovni, nejprve zazněl Žalm 149 a večer byl uzavřen jednou z nejefektnějších skladeb Antonína Dvořáka, oslavnou kantátou Te Deum, v níž se zaskvěli svými sólovými výkony Pavla Vykopalová (soprán) a Roman Hoza (baryton). Při tomto závěrečném vstupu se podařilo propojit všechny hudební složky – orchestr, sbor i sólisty v dokonalou zvukovou jednotu, která svým jásavým charakterem radostně završila 16. ročník festivalu a důstojně oslavila nejen svátek sv. Václava, ale také třicetileté výročí sametové revoluce. Program i provedení závěrečného koncertu naplno potvrdil heslo celého festivalu, že „koncert v kostele je zážitek“.