Zapomenuté knižní poklady. Štefan Margita, Michaela Zindelová: Bez omezení
O Štefanu Margitovi (narozen 3. srpna 1956 v Košicích), tenoristovi slovenského původu, žijícím v Praze a vystupujícím na věhlasných operních scénách po celém světě, se na našem portále dočítáme poměrně často – nedávno třeba v souvislosti s novou inscenací Janáčkovy opery Z mrtvého domu v Covent Garden, kde ztvárnil Luku Kuzmiče (referovali jsme zde). Vedle Covent Garden vystupoval Štefan Margita také třeba v milánském Teatro alla Scala, v Metropolitní opeře v New Yorku, mnichovské Bayerische Staatsoper či v pařížském Théâtre du Châtelet, zpíval na Wiener Festwochen, bývá hostem na festivalech v Salcburku, Bregenzi a Edinburghu…Spolupracoval mimo jiné například s Claudiem Abbadem, Gerdem Albrechtem, Jiřím Bělohlávkem, Semjonem Byčkovem, Lambertem Gardellim, Seijim Ozawou, Sirem Simonem Rattlem, Sirem Charlesem Mackerrasem, Antoniem Pappanem a mnoha a mnoha dalšími… Koncertuje, nahrává, vystupuje v televizi.
Když mu bylo pětačtyřicet let, rozhodl se dát dohromady „knížku memoárů“, v níž se ohlédne za svou dosavadní kariérou. S převedením vzpomínek do literární podoby mu pomáhala novinářka a knižní autorka Michaela Zindelová, se kterou jsme se v seriálu o zapomenutých knižních pokladech už jednou setkali – na podzim jsme listovali v její knížce Sňatky s operou (najdete zde). Výsledek jejich práce spatřil světlo světa v roce 2001 – knížku s názvem Bez omezení (mimochodem název se netýká bohémského života, ale pochází z čínské věštecké metody I-ťing) vydalo dnes již neexistující pražské nakladatelství Hart. Druhé, přepracované a doplněné vydání pak vyšlo před čtyřmi lety.
V knize Bez omezení Štefan Margita provází čtenáře velmi otevřeně a upřímně svou životní cestou, vypráví o dětství, své rodině, studiích, o pěvecké kariéře, úspěších i neúspěších, bez zbytečné diplomacie popisuje své zážitky s lidmi, které na této cestě potkával – učiteli, dirigenty, pěveckými kolegy… – hodně prostoru věnuje také vztahu se ženou svého života. Kniha obsahuje bohatou fotografickou přílohu a rovněž rejstřík rolí a diskografii. Milovníkům opery a vážné hudby Margitovy memoáry nabízejí mnoho zajímavých nahlédnutí do zákulisí světa opery, pěvec nám ochotně ukáže, co se ukrývá za leskem a pozlátkem jevišť velkých operních domů… Pojďme si teď přečíst několik ukázek.
Zkoušky na konzervatoř
„Dostavil jsem se na košickou konzervatoř v devět hodin a už na chodbě pěveckého oddělení jsem dostal záchvat smíchu. Odevšad z místností ke mně doléhaly školené hlasy, připadalo mi, jako by sopranistky neuvěřitelně řvaly. Prohodil jsem k mámě naštvaně: ‚No, snad si nemyslíš, že bych sem někdy chodil!‘ Potom mě zavolali do místnosti, kde na můj výkon čekala porota asi deseti pedagogů. Zeptali se mě, co budu zpívat. Odpověděl jsem stručně: ‚Išel Macek do Malacek‘, a oni na to, v jaké tónině. Řekl jsem popravdě, že je mi to jedno. Porota samozřejmě zůstala z mého výroku naprosto konsternovaná, potom ale klavírista hodil přece nějaký akord – nechali mě zpívat opravdu jen pár taktů a pak mě zastavili. Lídia Šomorjaiová se mě při následné poradě jediná zastala, prohlásila, že ten ‚výkon byl tak strašlivý, že to se mnou zkusí‘.“
Předzpívání v Met
„Během hostování mi zavolala agentura, oznámila mi, že pro mne zařídili předzpívání v Metropolitní opeře – datum bylo stanoveno na 13. ledna (třináctka je mým šťastným číslem). Nejdřív jsem moc nechtěl nabídku přijmout, přiznávám, že jsem se bál. Překonal jsem pocit bázně, koupil si letenku z Dallasu do New Yorku, na let, který trvá čtyři a půl hodiny. A pak jsem skutečně vstoupil do Mekky všech zpěváků, kde by kterýkoliv z nás dal všechno za to, aby se na jevišti mohl představit, třeba jen v malé roli. Dostal jsem návštěvnickou lepicí cedulku a šel jsem hloubkou chodeb dál, chtěl jsem si koupit vodu, a tak jsem hledal zdejší klub. První člověk, kterého jsem potkal, byl Plácido Domingo – viděl jsem ho několikrát v životě – uvítal mě velmi milým způsobem. Když se dozvěděl, že mám předzpívání, slíbil, že pokud mu to během zkoušky vyjde, přijde se podívat. A dodal, že mi drží palce, přiznávám, to setkání bylo pro mne povzbuzující. Uklidnilo mě. Vydal jsem se o patro výš, kde na dalším jevišti stál Pavarotti a zpíval Nápoj lásky. Stále mě pronásledovala jediná utkvělá otázka: vedle takových velikánů se mám postavit, tady mám předzpívat?
Moje agentura sem již dodala vše potřebné: zpěvák musí kromě curricula doložit deset kritik ze světových renomovaných hudebních časopisů, tři fotografie (civil, v kostýmu a celou postavu) a mít připravených pět árií. V hledišti si mě poslechl také Jonathan Frend, první zpívaná věc je vždy podle vlastního výběru, byl to milovaný Lenský. Samozřejmě, že tady okamžitě pochopili, že jsem slovanský tenor, a tak mě nezkoušeli z italského repertoáru, třeba z Arlésanky – chtěli slyšet Jenůfu – part z úplného závěru opery. Poděkovali mi a já jsem odletěl zpátky do Dallasu na představení. […] Agentura mě informovala, že moje předzpívání dopadlo velmi úspěšně.“
Třináctero lyrického tenora
„1. Tenor tenorovi nikdy nepomůže.
2. Na všechno si musíš přijít sám. Špička tenorového oboru je tak úzká, že v tenorovém ringu nevznikne nikdy přátelství, šéfové vás posílají pořád jako rivaly v aréně proti sobě… Tahle profese je ostatně určená jen pro nejlepší.
3. Když se otevře opona, nikdo ti nepomůže. Zpíváš jen sám za sebe. Umíš, nebo neumíš? Když ne, tak končíš.
4. Všechno chce práci a trpělivost, za její nedostatek se hořce a navždy platí…
5. Každá negativní pravda se bere jako útok, ne jako přátelské sdělení. Jiné je to od kolegyně nebo kolegy, kteří nemají stejný obor. To pak bývá mimořádně cenné.
6. Mít štěstí, to v divadle znamená mít štěstí na dirigenta, od něj totiž závisí celé představení, tvůj výkon – může ti pomoci i zničit tě. Mít štěstí na kolegy, především na příjemnou a dobrou partnerku, se kterou celý večer vystupuju – především při prvních krocích eléva nebo divadelního kandrdase. Zájem o partnerství na jevišti jsem si ponechal dodnes, chci, abychom měli úspěch oba. Když půjdeme na klaněčku, aby byl úspěch rovnocenný…
7. Mé ‚lví‘ znamení zvlášť inklinuje ke hvězdným manýrům, to znamení k tomu přímo předurčuje. Až teď, po mnoha sezonách u divadla, cítím nějakou záchrannou brzdičku, a ta hlásí: tak pozor, dál už ne! Hvězdné manýry se u mne také hlásí o slovo, když se potkám s někým, kdo si myslí, že tvoje úspěchy ve světě jsou tady proto, že ti někdo pomáhá. Nic v tom neznamenají tvoje schopnosti a výkony.
8. Každý si k vlastním zákazům musí dojít sám, přes zkoušky a omyly: zakázané jsou pro mne také oříšky a ledová voda, to jsou ale individuální věci, ke kterým musí dospívat každý sám. Můžu třeba ponocovat před představením, druhý den to vyjde, ale potom už se ty prodloužené noci určitě ukáží a krach je tady.
9. Cizina je to nejpodstatnější srovnání, už proto, že se odehrává na přespolní, ne na tuzemské úrovni.
10. Ne každý lyrický tenor dojde do hrdinské podoby.
11. Zpěváků je tolik, že člověk musí děkovat Bohu, že ho intendant angažuje, že ho chce.
12. Je lehčí se někam dostat, nežli získanou pozici udržet.
13. Na všechno musíš přijít sám, systémem zkoušek a omylů. Na všechno, co potřebuješ v profesi znát, přijdeš na jevišti. Určitý náskok můžeš získat, čím dřív si kompletní ‚desatero‘ sestavíš.“
Zajímá mě, co z krku vyleze…
„Pokud zpěvákův vývoj postupuje, jak postupovat má, tedy na začátku repertoárem lyrického tenora, pak pokračuje spinto oborem (třeba Traviata – Alfréd), měl by postupem času dojít až k Wagnerovi…
Hlas teprve nyní ukáže, kam (a na co) dozrál – až potom se začíná žít z ‚úroků‘ všech investicí. K totálně dramatickému oboru, k rolím, jako jsou Heřman nebo Othello, zřejmě hlasově nedospěju, ale mohu dojít k jistému typu wagnerovských postav. Nikdy jsem se příliš nestaral o to, co se děje v krku při tvorbě tónu. Rozhodující totiž je, co z něj ‚vyleze‘. Zajímá mě, jestli vše funguje a jestli si neublížím. Moji pěveckou vizitkou zůstává, jestli po těžkém představení, i za dva dny, mohu zpívat znovu s plným nasazením. […] V měsíci zpívám nanejvýš svůj limit, osm představení, přes který nejdu. V případě, že dostanu záskok, který překračuje tento počet, musím celou věc důkladně zvážit. Záleží na tom, o jakou roli vlastně jde, rozhoduje také datum, kdy vystupuji v dalším představení – třeba v Paříži si prostě nemůžeš dovolit přijít na představení utahaný z jiné práce. Bývá to velmi riskantní, nedopadne to dobře.“
Kniha plná vzpomínek a životních i profesních zkušeností Štefana Margity, pěvce, který se od zmíněného „Macka z Malacek“ dokázal díky svému talentu, píli a vytrvalosti propracovat až k úspěchům na jevištích nejvěhlasnějších operních domů, zaujme každého operního fanouška. A kdo by se chtěl dozvědět, „jak to bylo dál“, může zapátrat po rozšířeném vydání knížky z roku 2014.
Příští týden na shledanou u dalšího ze zapomenutých knižních pokladů!
(pokračování)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
