Zapomenuté knižní poklady. Václav Holzknecht: Franz Schubert

V poslední době jsme se v našem seriálu věnovali především operním pěvcům a jejich „pamětem“ – minule to byl Luciano Pavarotti. Dnes se v Zapomenutých knižních pokladech posuneme od interpretů k tvůrcům. Budeme si číst o skladateli, jehož 189. výročí velmi předčasného úmrtí si právě dnes připomínáme. Franz Schubert v monografii Václava Holzknechta.

Václav Holzknecht je v našem seriálu, dalo by se říci, relativně častým hostem. Listovali jsme už v jeho publikacích o Maurici Ravelovi a Jaroslavu Ježkovi. Zde na našich stránkách najdete stručný portrét této nepřehlédnutelné osobnosti českého hudebního života.

Holzknechtovu monografii o Franzi Schubertovi vydal v edici Hudební profily pražský Supraphon v roce 1972 (tedy v roce 175. výročí skladatelova narození). První část knihy je věnována životnímu příběhu Franze Schuberta. Poté se Václav Holzknecht zaměřil na Schubertovo dílo a pojednává postupně o tvorbě orchestrální, komorní, klavírní, chrámové, sborové a dramatické a nakonec o tvorbě písňové. Následuje závěrečné zhodnocení, kde Holzknecht Schuberta zasazuje do kontextu romantického hnutí, a doslov, v němž se dozvíme, co vlastně autora k napsání Schubertovy monografie přivedlo. V knížce najdeme také ucelený seznam Schubertova díla a seznam nahrávek z díla Franze Schuberta na deskách Supraphonu.

Než se začteme do ukázek z Holzknechtovy knihy, připomeňme si základní fakta o její titulní postavě. Franz Schubert (31. ledna 1797, Vídeň – 19. listopadu 1828, Vídeň), rakouský skladatel raného romantismu, pocházel z chudé učitelské rodiny. Již od dětství jevil výrazný hudební talent, navíc měl výborný hlas, což ho přivedlo do císařského konviktu a také do chlapeckého sboru dvorní kaple. Zde složil svou první kompozici, klavírní fantazii, a posléze i svou první symfonii (1813). Vzdělával se i u proslulého Salieriho. Konvikt však opustil předčasně, pro nezdar ve studiu, a záhy nastoupil jako pomocný učitel u svého otce. Z jeho učitelského období pochází první dokončená opera (Des Teufels Lustschloss) a první mše.

Po ukončení učitelské „kariéry“ byl Schubert až do konce života hostem různých přátel, jichž měl nemálo, a nemusel se tak starat o obživu. Jeho prvním úspěchem se stala balada Král duchů (1821) na Goetheho slova. Utvrdila pověst Schuberta coby písňového skladatele (v operní tvorbě se mu prorazit nedařilo a o jeho symfonická díla orchestry také nestály). Písní složil Franz Schubert asi šest stovek, známé jsou například cykly písní Krásná mlynářka a Zimní cesta. Schubert zkomponoval i mnoho klavírních skladeb. Proslulá je také jeho Symfonie h moll zvaná Nedokončená (mimochodem zajímavě psal o Schubertových symfoniích Ivan Medek – najdete na našem portálu zde).

Schubert žil bohatým společenským životem, leckdy až životem nezřízeným, což mělo kruté následky – v roce 1823 se nakazil syfilidou a na následky oslabení organismu o několik let později v pouhých jednatřiceti letech zemřel (bezprostřední příčinou byla zřejmě tyfoidní horečka nebo otrava rtutí).

A teď už se „zaposlouchejme“ do úryvků z vyprávění Václava Holzknechta…

Schubert komponuje

„Bylo zajímavé ho vidět, jak komponuje. Velmi zřídka přitom používal klavíru. Říkal často, že by ho to rušilo. Seděl u psacího stolku úplně klidně a hovor či lomoz, který jeho kamarádi v konviktu nutně tropili, mu málo vadil. Skláněl se nad notový papír a nad textovou knihu až k peru – byl velmi krátkozraký – bubnoval čas od času jakoby na zkoušku malíčky a psal lehce a plynule bez mnoha oprav, jako by to mělo být zrovna tak a ne jinak.“

 

Rozverné schubertiády

„Zato se stal středem dalších schůzek, jimž se říkalo schubertiády, neboť se tam provozovala hudba. Zpravidla se schubertiády uskutečňovaly v soukromých bytech. […] Proti výlučně pánským Kanevas-večerům [pozn.: název z německého Kann er was? Umí něco?; nově příchozí musel něco umět, jinak na večírek nesměl] připouštěly schubertiády dámy. Když Schubert hrál, poslouchaly zbožně. […] Ale když se nasytili hlubokých dojmů, tančili. Schubert jim hrál ländlery, šotiše, kvapíky a valčíky a improvizoval je s ohromnou chutí. Jestliže se těchto tanců dochovalo přes tři sta, nedostalo se jich mnohem víc na papír a zašlo tak hned po svém zrodu. […] V létě se přenesly schubertiády mimo město. […] Přátelé zde našli vždy na několik dní pohostinství a vydováděli se tu dosyta. Jejich hry, které Schubert doprovázel na klavír, zachytili malíř Mohn, Schwind a Kupelwieser na svých akvarelech. Vidíte tu roztomilý biedermeier: výletníci předvádějí první hřích a nějaká způsobná dívka podává jablko způsobnému mladému  muži – nad nimi stojí s rozpřaženýma rukama, v nichž drží několik ratolestí, muž větší postavy, představující strom života, jiný se za ním šplhá, sahaje po ovoci: je to had! Slečna, která za nimi mává ve dveřích nějakou tyčí s hadrem, je anděl, vyhánějící hříšníky z ráje. Ostatní přihlížejí ve stoje nebo na křeslech a v levém koutě sedí u piana Schubert.“

Z dopisu příteli – zoufalství následkem příliš bujarého života onemocnělého Schuberta

„Cítím se jako nejnešťastnější, nejbídnější člověk na světě. Představ si někoho, kdo už nikdy nebude pořádně zdráv, kdo ze zoufalství nad tím spíš všechno zkazí, než napraví, představ si někoho, pravím, jehož nejskvělejší naděje se rozpadly v nic, jemuž štěstí, láska a přátelství nemůže nabídnout nic jiného leč nejvyšší bolest, jemuž hrozí i to, že mu nadšení pro krásno – přinejmenším povzbuzení k němu – zmizí, a řekni, není-li to bědný, nešťastný člověk! ‚Tentam můj je klid, v mé duši tíž, klid nikdy, ach nikdy nenajdu již‘ si mohu nyní denně zpívat, protože každou noc, když jdu spát, doufám, že se už nevzbudím, a každé ráno mi oznamuje jen včerejší žal.“

 

Jak to bylo s Beethovenem

„‚Generalissimus,‘ jak mu říkali po Eroice, Schuberta nesmírně přitahoval. Když Variace vyšly, chtěl mu je předat osobně. O této skutečnosti se dochovaly dvě různé verze. Hüttenbrenner tvrdil, že je Schubert donesl do Beethovenova bytu, nezastihl však skladatele doma a nechal exemplář služce nebo sloužícímu. Beethovenovi se prý variace velmi líbily a hrál je s Karlem čtyřručně skoro denně. Naproti tomu vypravuje Schindler, osobní důvěrník Beethovenův, že Schubert Beethovena zastihl, ale ztratil úplně při setkání odvahu, a když mu Beethoven navrhl, aby mu odpovědi psal, neovládl ruku. Beethoven rozevřel exemplář, podíval se na nějaké místo a upozornil Schuberta na harmonickou nesprávnost. Učinil tak prý mírně a řekl, že to není smrtelný hřích, ale Schubert upadl pod dojmem připomínky do naprostých rozpaků. Vzpamatoval se prý až na ulici. To prý bylo první a poslední setkání obou skladatelů. Spaun ovšem namítá, popíraje rozhořčeně tuto historku, že Schubert často po Beethovenově smrti naříkal, jak lituje, že byl Beethoven tak nepřístupný a že s ním nikdy nemluvil. Která z obou verzí je pravá, už se asi nedovíme…“

 

Náhrobní kámen

„Na náhrobek byla vyryta Grillparzerova myšlenka. Básník ji vybral z pěti návrhů. Zněla:

Hudba zde pochovala velké bohatství,
avšak ještě víc krásnějších nadějí.

Měl básník pravdu? Sliboval Schubert víc, než dal? Tušil ostatně Franz Grillparzer, co skladatel vytvořil? Znal přece jen něco z písňové a komorní tvorby. Možná, že by byl hodnotil ‚velké bohatství‘ výš a nepřecenil tolik ‚ještě víc krásnějších nadějí‘ – neboť to, co Franz Schubert za svého krátkého, ale plného života vytvořil, není torzo. Stačilo to na ucelený odkaz geniálního zjevu, jako to stačilo u Mozarta. Je to rozlehlý svět krásné a osobité hudby. Nelze si přát víc: Franz Schubert řekl, co říci měl, a učinil tak ojediněle. Jak o něm napsal jeho osudný a milovaný přítel Schober, zanechal nám dědictvím vroucí lásku, čistou sílu, svatou pravdu, která je velká a kterou opět nově stvořil.“

 

Chcete-li se o Franzi Schubertovi dozvědět víc, stačí otevřít poutavě napsanou monografii z pera Václava Holzknechta.

Sejdeme se za týden nad stránkami dalšího zapomenutého knižního pokladu…

(pokračování)