Zapomenuté opery podle slavných literárních předloh (2)

Náměty z ruské literatury
Díla básníka, prozaika a dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina mnohokrát posloužila jako námět k operám – nejznámější jsou Evžen Oněgin a Piková dáma Petra Iljiče Čajkovského, Ruslan a Ludmila Michaila Glinky a Boris Godunov Modesta Petroviče Musorgského. K nejslavnějším Puškinovým dílům patří novela Kapitánská dcerka z roku 1836. Stejnojmennou operu podle novely složil ruský skladatel César Kjuj (1835–1918) na vlastní libreto v letech 1907–1909. Premiéra se konala v roce 1911 v Mariinském divadle v Petrohradu a dirigentem byl Eduard Nápravník. V Moskvě byla čtyřaktová opera uvedena v roce 1914. Sám český dirigent a skladatel Eduard Nápravník (1839–1916), který v Petrohradě žil a působil od roku 1861 až do své smrti, mimochodem zkomponoval operu Dubrovskij taktéž podle Puškina, a to podle stejnojmenné novely z roku 1832. Libreto napsal Modest Iljič Čajkovskij a opera měla premiéru v roce 1895 v Mariinském divadle za skladatelova řízení.

Pozapomenutá je dnes opera Bohuslava Martinů (1890–1959) Ženitba podle komedie Nikolaje Vasiljeviče Gogola z roku 1842. Martinů opera The Marriage vznikla na anglický text v roce 1952, televizní premiéru měla na stanici NBC v New Yorku 7. února 1953, divadelní v Hamburské státní opeře 13. března 1954, českou v Československé televizi 7. února 1960 a domácí jevištní v Janáčkově divadle v Brně 22. května 1960. Gogolův román Mrtvé duše z roku 1842 si jako námět pro operu vybral ruský skladatel Rodion Ščedrin (nar. 1932). Premiéru měla v roce 1977 v Kirovově divadle v Leningradu. Gogolovu novelu Taras Bulba z roku 1835 zpracoval do operní podoby ukrajinský skladatel Mykola Lysenko (1842–1912); uvedena byla až dvanáct let po skladatelově smrti, v roce 1924. A ani Gogolova slavná komedie Revizor z roku 1836 operním skladatelům pochopitelně neunikla. V roce 1907 vznikla opereta českého skladatele Karla Weise (1862–1944), v roce 1928 opera maďarsko-amerického skladatele Eugena (Jenö) Zádora (1894–1977), v roce 1940 opera italského skladatele Amilcara Zanelly (1873–1949) nebo v roce 1957 opera německého skladatele Wernera Egka (1901–1983).

Romanopisec a autor povídek Fjodor Michajlovič Dostojevskij je u nás v souvislosti s hudbou známý hlavně jako autor autobiografického románu Zápisky z mrtvého domu, podle něhož složil svoji poslední operu Z mrtvého domu Leoš Janáček. Podle novely Hráč zase napsal operu Sergej Prokofjev. Ale ty se hrají, zapomenuté nejsou, na rozdíl od opery podle Dostojevského posledního románu Bratři Karamazovi, kterou složil český skladatel Otakar Jeremiáš (1892–1962). Libreto napsal ve spolupráci s Jaroslavem Mariou a opera o třech dějstvích měla premiéru v Národním divadle v Praze 8. října 1928. „…dramaticky strhující i lyricky zpěvná“ opera (jak píše Lubomír Dorůžka v průvodci Opera) se bohužel již dlouho neuvádí, což je škoda, zasloužila by si to jak kvůli hudbě samotné, tak kvůli úžasnému námětu. Existují ale dvě nahrávky tohoto díla.

Dalším velkým ruským romanopiscem byl Lev Nikolajevič Tolstoj. Také jeho tři velké romány posloužily jako námět k operám. Podle obří historické epopeje Vojna a mír napsal monumentální operu Sergej Prokofjev, ta se občas hraje. Mnohem méně známá jsou operní zpracování Anny Kareninové. V roce 1970 složil operu o nešťastném osudu titulní hrdinky ukrajinský skladatel Julij Mejtus (1903–1997). V roce 1978 vznikla opera Anna Karenina skotského skladatele Iaina Hamiltona (1922–2000), která měla premiéru v Londýně v roce 1981. A další zpracování vzniklo nedávno, v roce 2007, autorem je americký skladatel David Carlson (nar. 1952); premiéra se konala ve Florida Grand Opera.

Třetím a posledním velkým Tolstého románem je Vzkříšení z roku 1899. Příběh Katěriny Maslovové, která se stává obětí knížete Něchljudova, ale i společnosti, a touží po vykoupení, katarzi a očistě, zpracoval brzy po vydání díla italský skladatel Franco Alfano (1875–1954), s nímž jsme se už v našem článku setkali v souvislosti s operou podle Rostandovy hry Cyrano z Bergeracu. Jeho čtyřaktová opera Risurrezione na italské libreto Cesara Hanaua podle Tolstého předlohy měla premiéru v turínském Teatro Vittorio Emanuele v roce 1904. Stejnou předlohu použil pro své vrcholné dílo také slovenský skladatel Ján Cikker (1911–1989). Libreto k opeře Vzkriesenie si napsal sám, premiéra se konala (v českém překladu) v pražském Národním divadle 18. května 1962 a téhož roku 22. září se pak konala i slovenská premiéra v Bratislavě ve Slovenském národním divadle. Cikker v opeře používá velkou škálu výrazových prostředků od tonality až k atonalitě. Opět jedno z děl, které by si zasloužilo uvedení. Na CD vyšla studiová nahrávka z roku 1964; Orchestr Národního divadla v Praze řídí Jaroslav Krombholc, Kaťušu zpívá Alena Míková a knížete Teodor Šrubař. Dodám ještě, že Tolstého předlohu nedávno zpracoval také americký skladatel Tod Machover (nar. 1953) v opeře Resurrection; premiéra se konala v roce 1999 v Houston Grand Opera a hlavní roli vytvořila mezzosopranistka Joyce DiDonato.

Michail Šolochov, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1965), proslul především čtyřdílnou epopejí o osudech donských kozáků za časů bolševické revoluce a občanské války Tichý Don (1928–1940). Ještě před dokončením díla se námětu chopil ruský skladatel Ivan Ivanovič Dzeržinskij (1909–1978). Libreto k opeře Tichý Don si napsal sám a premiéra se konala v Malém operním divadle v Leningradě v roce 1935. Byla pak považována za vzorovou sovětskou operu a za příkladné dílo socialistického realismu v hudbě. Chválil ji sám diktátor Stalin; ostatně skladatel za ni dostal Stalinovu cenu. V roce 1937 Dzeržinskij přišel s další operou podle Šolochovovy předlohy. Byla to adaptace románu Rozrušená země o kolektivizaci zemědělství, lživé, propagandistické dílo zastírající problémy a hrůzy, které s sebou kolektivizace a boj proti tzv. kulakům nesly.

Operních podob se dočkal i proslulý román Michaila Bulgakova Mistr a Markétka (1967). V roce 1972 vznikla komorní tříaktová opera ruského skladatele Sergeje Slonimského (1932–2020), která však nemohla být v sovětských časech uvedena ani publikována. Koncertního uvedení se dočkala až v roce 1989 v Moskvě. Ve stejném roce měla v pařížské Opeře premiéru opera Der Meister und Margarita německého skladatele Yorka Höllera (nar. 1944). O třetí operní zpracování Bulgakovova románu se v roce 2009 postaral ruský zpěvák a skladatel Alexander Gradskij (nar. 1949); jedná se o rockovou operu, která byla vydána jako nahrávka na čtyřech CD.

Shakespeare
Dílo největšího dramatika všech dob Williama Shakespeara bylo do operní podoby zpracováno mnohokrát a opakovaně řadou skladatelů. Některé tyto opery jsou velmi slavné, jiné však upadly v zapomnění. Například zcela ve stínu slavnějšího a lepšího Verdiho zpracování je Rossiniho Otello a taktéž ve stínu Gounodova Romea a Julie jsou Belliniho Kapuleti a Montekové, kteří ovšem nevycházejí přímo ze Shakespearovy tragédie, ale z pramenů, jež použil i sám velký anglický bard k vrcholnému zpracování příběhu milenců ze znepřátelených veronských rodin. Hraje se i Hamlet Ambroise Thomase, tedy nejznámější opera podle Shakespearovy vrcholné tragédie. Ta se však dočkala i jiných, méně známých operních verzí, a to hlavně v Itálii: Amleto Domenica Scarlattiho (1715), Amleto Gaetana Andreozziho (1792) a Amleto Franca Faccia na libreto Arriga Boita (1865).

Zřídka uváděná druhá opera Richarda Wagnera (1813–1883) Zákaz lásky (Das Liebesverbot) vychází ze Shakespearovy komedie Něco za něco; premiéru měla v roce 1836 v Magdeburku a sám skladatel ji později spolu s prvotinou Víly a třetí operou Rienzi nezařadil do tzv. bayreuthského kánonu. Komedii Zkrocení zlé ženy zpracoval do operní podoby ruský skladatel Vissarion Šebalin (1902–1963) v roce 1955. Operu podle Večeru tříkrálového pod názvem Viola na libreto Elišky Krásnohorské nedokončil Bedřich Smetana (1824–1884). Málo se hraje i Bouře Zdeňka Fibicha (1850–1900), opera na libreto Jaroslava Vrchlického z roku 1895 (premiéra se konala v Národním divadle). Stejně tak upadla v zapomnění Jessika Josefa Bohuslava Foerstera (1859–1951), opera na libreto Jaroslava Vrchlického podle hry Kupec benátský, která měla premiéru v Národním divadle v roce 1905. Podle Snu noci svatojánské napsal operu Jaroslav Doubrava (1909–1960); premiéru měla v Opavě v roce 1969.

Ještě bych rád připomněl alespoň operu Antonius a Kleopatra podle Shakespearovy vrcholné tragédie s antickým námětem, kterou složil jako svoji druhou operu po úspěšné Vanesse americký skladatel Samuel Barber (1910–1981). Zatímco s Vanessou (premiéra v roce 1958 v Metropolitní opeře v New Yorku) slavil Barber úspěch a získal za ni dokonce Pulitzerovu cenu, s druhou operou, o níž se domníval, že to bude jeho vrcholné dílo, zažil naopak velké zklamání. Operu objednala Metropolitní opera k slavnostnímu zahajovacímu představení při otevření nové budovy v Lincolnově centru. Premiéra se konala 16. září 1966, představení dirigoval Thomas Schippers, režii měl Franco Zeffirelli, který připravil i libreto, a hlavní role zpívali Leontyne Price (Kleopatra), Justino Diaz (Markus Antonius) a Jess Thomas (Julius Caesar). Úspěch se však nedostavil, naopak, byl to propadák a kritika si na skladateli smlsla. Hudbu považovala za netypicky slabou a nepůvodní, inscenaci navíc sužovaly technické problémy na jevišti a Zeffirelliho jako vždy monumentální a výpravná produkce byla zbytečně komplikovaná. Po osmi představeních opera z repertoáru Met zmizela. Rozhlasový záznam z premiéry byl v roce 2016 vydán k 50. výročí otevření nové budovy Met a hlavně kvůli působivému výkonu Leontyne Price a jejímu nádhernému temnému hlasu stojí za poslech. Barber měl z neúspěchu hlubokou depresi a o další operu se již nikdy nepokusil. V roce 1975 Antonia a Kleopatru (Antony and Cleopatra) nicméně revidoval ve spolupráci s Gianem Carlem Menottim a opera se občas uváděla s jistým úspěchem.

Ale Shakespeare a opera, to by bylo na dlouho, tak se raději podívejme na opery podle románů dvou slavných anglických spisovatelek.

Sestry Brontëovy
Slavný román Charlotte Brontëové Jana Eyrová z roku 1847 se operních verzí dočkal až nedávno, takže tady nemůžeme mluvit o zapomenutých operách – musí je ještě prověřit čas (1997 britský skladatel John Joubert, 2000 anglický skladatel Michael Berkeley, 2016 Louis Karchin). Ve stejném roce 1847 vyšel i jediný román Charlottiny sestry Emily Brontëové Na Větrné hůrce. Operu Wuthering Heights podle něj složil známý skladatel filmové i jiné hudby Bernard Herrmann (1911–1975), který proslul především spoluprací s režisérem Alfredem Hitchcockem. Herrmannova jediná opera vznikala v letech 1943–1951 na libreto jeho první manželky Lucille Fletcher. Za jeho života však nikdy nebyla uvedena, až v roce 1982 se dostala ve zkrácené verzi na scénu v oregonském Portlandu. Ale už v roce 1966 vznikla nahrávka opery, později vydaná i na CD. Druhý, tentokrát živý záznam z Montpellieru z roku 2010 vyšel na CD o rok později. Druhou operu Wuthering Heights napsal americký skladatel Carlisle Floyd (nar. 1926). Premiéru měla v roce 1958 v Santa Fe. A tím už se dostáváme k námětům z americké literatury…

Náměty z americké literatury
Carlisle Floyd totiž sáhl i po jiné slavné předloze, po novele amerického prozaika a nositele Nobelovy ceny za literaturu Johna Steinbecka O myších a lidech (1937). Floydova opera Of Mice and Men, k níž si napsal libreto sám, měla premiéru v roce 1970 v Seattle Opera a v USA se hrála poměrně často, například v New York City Opera (1983), v Sarasota Opera (2013), v Manitoba Opera a Austin Opera (2016); v roce 2011 byla uvedena také v Opeře v Sydney. Operní verze se nedávno dočkal i Steinbeckův román Hrozny hněvu (1939) – operu The Grapes of Wrath složil americký skladatel Ricky Ian Gordon (nar. 1956) a premiéru měla s úspěchem v roce 2007 v koprodukci Minnesota Opera a Utah Symphony and Opera.

K americké klasice patří spisovatel Nathaniel Hawthorne a především jeho román Šarlatové písmeno z roku 1850. Ten se dočkal početných operních verzí, Wikipedia jich uvádí osmnáct. První vznikla už v roce 1855 a složil ji Lucien Southard. Další aspoň ve stručnosti s rokem vzniku či premiéry a jménem skladatele (pokud není uvedeno jinak, jmenovala se opera stejně jako román, tedy The Scarlet Letter): 1896 Walter Damrosch; 1902 Pietro Floridia; 1913 Charles F. Carlson (Hester, or The Scarlet Letter); 1934 Avery Claflin (Hester Prynne); 1938 Vittorio Giannini; 1959 Robin Milford; 1961 Walter Kaufmann; 1964–1967 Donald Lybbert; 1965 Fredric Kroll; 1965 Hugh Mullins; 1970 Robert W. Mann; 1970 Lewis Rosen (Hester); 1979 Michael P. Gehlen; 1986/1997 Robert DiDomenica; 1997 Martin Herman; 2001 Michael Bahar, Eric Braverman, Simon Gray, Daniel Koloski a Stacey Mancine; 2008 Lori Laitman. Scott Eyerly složil v roce 2000 operu také podle dalšího Hawthorneova románu Dům se sedmi štíty (The House of the Seven Gables); premiéra se uskutečnila na Manhattan School of Music. Ellen Bender zase napsala v roce 1996 operu podle jeho románu Mramorový faun (The Marble Faun).

Po jiné americké klasice, po eposu Henryho Wadsworthe Longfellowa Píseň o Hiawathovi z roku 1855, sáhnul v roce 1965 český skladatel, dirigent a autor Janáčkovy monografie Jaroslav Vogel (1894–1970). Opera o šesti obrazech Hiawatha se však na jeviště dostala až po Vogelově smrti, v roce 1974 ji uvedlo Státní divadlo Ostrava.

Americký spisovatel Henry James prožil většinu života v Evropě, hlavně v Anglii (nakonec se stal i britským občanem). K jeho nejznámějším dílům patří hororová novela Utažení šroubu, podle níž složil známou operu The Turn of the Screw Benjamin Britten v roce 1954. V češtině bohužel Jamesovy velké a vrcholné romány kromě Portrétu dámy a řady kratších románů a povídek zatím nevyšly. Patří k nim i Křídla holubice z roku 1902, podle nichž složil operu The Wings of the Dove americký skladatel Douglas Moore (1893–1969); premiéru měla v roce 1961 v New York City Opera.

Největším americkým dramatikem první poloviny 20. století byl Eugene O’Neill, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1936). Jeho dramatická trilogie Smutek sluší Elekře (1931), budovaná dějově na půdorysu Aischylovy Oresteie, jíž z časů po trójské válce přenáší do doby po americké občanské válce Severu proti Jihu a tematiky ji obohacuje o prvky Freudovy psychoanalýzy, se operní adaptace dočkala v roce 1967, kdy byla v premiéře uvedena v Metropolitní opeře v New Yorku. Tříaktovou operu Mourning Becomes Electra zkomponoval americký skladatel Marvin David Levy (1932–2015). Premiéru dirigoval Zubin Mehta a inscenaci režíroval řecký režisér Michalis Kakojannis, který je známý svými filmovými adaptacemi her řeckých antických dramatiků nebo vynikající adaptací Kazantzakisova románu Řek Zorba. Levyho opera pak byla uvedena i v Německu, ale na amerických jevištích se znovu objevila až v roce 1998 v Lyric Opera v Chicagu a později pak i na několika dalších scénách v USA.

Německy psaná literatura
Z německy psané literatury jsou nejznámější četné opery podle děl Johanna Wolfganga Goetha a Friedricha Schillera, která se více či méně uvádějí a mezi něž patří třeba i Fibichova Nevěsta messinská podle Schillerovy tragédie. Pozornosti se těší i díla Franze Kafky – o operních i jiných adaptací jeho děl jsme podrobně psali zde a zde. Operních adaptací se dočkal i klasik Heinrich von Kleist, básník, dramatik a prozaik. Podle jeho dramatu Penthesilea z roku 1808 složil působivou operu švýcarský skladatel Othmar Schoeck (1886–1957); premiéru měla v Drážďanech v roce 1927 a občas se uvádí a je dostupná i na nahrávkách. Penthesileu zpracoval do operní podoby i český skladatel Vincenc Maixner (1888–1946); na opeře, která dosud nebyla jevištně provedena (koncertních uvedení se dočkaly jen části), pracoval od roku 1915 až do své smrti. Podle dramatu Princ homburský (1811) složil v roce 1960 operu Der Prinz von Homburg německý skladatel Hans Werner Henze (1926–2012). Libreto podle hry upravila známá rakouská spisovatelka Ingeborg Bachmann a premiéra se konala v Hamburské státní opeře. A podle Kleistovy slavné komedie Rozvitý džbán (1808) napsal operu německý skladatel Fritz Geissler (1921–1984), který patřil k předním skladatelům bývalé Německé demokratické republiky; opera Der zerbrochne Krug vznikla v letech 1968–1969. Rozbitý džbán zpracoval také židovský skladatel Viktor Ullmann (1898–1944), a to pravděpodobně v letech 1941–1942 na skladatelovo libreto; premiéry se však opera dočkala až v roce 1996, kdy byla uvedena ve Výmaru. A stejnou předlohu zvolil i český skladatel Zbyněk Vostřák (1920–1985); jeho Rozbitý džbán měl premiéru nejprve v roce 1962 v Československém rozhlase a pak byl uveden v roce 1963 v Divadle DISK v Praze.

Slavné české náměty
O zapomenutých operách podle Babičky Boženy Němcové jsme psali podrobně zde a o operních zpracováních Haškova proslulého románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války píšeme podrobně zde. K opomíjeným českým operám podle známých českých námětů patří například Eva Josefa Bohuslava Foerstera z roku 1899 podle hry Gabriely Preissové Gazdina roba (1889); Psohlavci Karla Kovařovice z roku 1898 podle románu Aloise Jiráska (1886); Karlštejn Vítězslava Nováka z roku 1916 podle hry Jaroslava Vrchlického Noc na Karlštejně (1884); Novákova Lucerna z roku 1923 podle hry Aloise Jiráska (1905); Vodník Boleslava Vomáčky z roku 1937 podle balady Karla Jaromíra Erbena (1853); Pohádka máje Jaroslava Kvapila z roku 1950 podle románu Viléma Mrštíka (1892); Švanda dudák Jaromíra Weinbergera z roku 1927 podle hry J. K. Tyla Strakonický dudák (1847); Maryša Emila Františka Buriana z roku 1941 podle dramatu Aloise a Viléma Mrštíkových (1894); Naši furianti Rudolfa Kubína z roku 1949 podle hry Ladislava Stroupežnického (1887); Krakatit Václava Kašlíka z roku 1961 podle románu Karla Čapka (1922) a filmového scénáře Otakara Vávry; Romeo, Julie a tma Jana F. Fischera z roku 1962 podle novely Jana Otčenáška (1958); Hrátky s čertem Ludvíka Podéště z roku 1963 podle komedie Jana Drdy (1946); či Krakatit Jiřího Berkovce z roku 1961 podle románu Karla Čapka (1922).

Tento výčet samozřejmě nemůže být úplný. Je jasné, že na spoustu zapomenutých oper autor tohoto článku zapomněl.