Závěr Ringu v Linci: Soumrak bohů

Náročný projekt Wagnerovy tetralogie Prsten Niebelungův započal v lineckém divadle na podzim roku 2013 uvedením Rýnského zlata (naši recenzi najdete zde). V následujícím roce pak byla uvedena Valkýra (naše recenze je zde) i Siegfried (recenzovali jsme zde) a letos se kruh uzavřel Soumrakem bohů. Nastudování jednotlivých částí Ringu i v dosti dlouhém časovém období je na operních scénách celkem běžné. Proti jiným divadlům vítězil Linec počtem repríz jednotlivých dílů. A když jsme u Soumraku bohů, je to celkem osm představení se započítáním uvedení dvou kompletních cyklů začátkem dubna a v květnu. Počtem představení je na prvním místě Valkýra – jedenáctkrát, následuje Rýnské zlato devětkrát a Siegfried osmkrát.

Režisér Uwe Eric Laufenberg z Wiesbadenu a scénograf Gisbert Jäkel situovali děj předešlých dílů do velmi rozličných časových období. Rýnské zlato se odehrávalo někde v dávné Mezopotámii, Valkýra se pak přesunula do Evropy třicátých let, tedy doby šíření nacismu, Siegfried se pak odehrával v úplně moderní době, aktéři používali třeba tablet. Závěrečný Soumrak je také v současnosti, ale v některých scénách ne úplně konkrétní. V prologu opery se na scéně otevře moderní velký prosklený bungalov a v jeho centru je mísa, ve které hoří oheň. Zde také sídlí uzavřena Brünnhilda. Velmi dobře zpívající tři sudičky (Bernadett Fodor, která představuje též Waltrautu, Karen Robertson a Brit-Tone Müllertz) věští Wotanovi a vůbec bohům budoucnost. Wotanova přítomnost je znázorněna stínem jeho postavy v zálesáckém klobouku – takto chodíval oblečen ve Valkýře. Na scéně se objevuje na celou výši jeviště část obrovské makety Brünnhildina oře Grana. Na tom symbolicky Siegfried (s naprosto jistými kovovými výškami zpívající švédský tenor Lars Cleveman, který již vystupoval i v předešlém Siegfriedovi) po rozloučení s Brünnhildou, které dává za koně do zástavy prsten, odjíždí vykonávat hrdinské skutky. Brünnhildu opět ztvárňuje ruská pěvkyně Elena Nebera, která byla výraznější ve středních a vysokých polohách. Nádherná orchestrální ,,Siegfriedova rýnská jízda“ je doprovázena panoramatickou projekcí scenerií okolo řeky Rýn, začínajících pohledem na romantický hrad Pfalz tyčící se uprostřed řeky a další krajiny kolem. V prvním dějství se ocitáme v prostorné hale sídla Gibichungů s dlouhým stolem uprostřed, zde žije král Guntram a jeho sestra Gutruna. Toho velmi dramaticky a nosným hlasem představoval domácí baryton jihokorejského původu Seho Chang. Gutrunou byla Sonja Gornik, štíhlá a elegantní, s úspěchem již zpívala v předchozích dílech bohyni mládí Freiu a pak Sieglindu. Setkáváme se také s podlým intrikánem Hagenem, který by rád získal zpět pro svého otce Albericha zlatý prsten, nacházející se u Brünnhildy. Hagena v Linzi doposud zpíval přední německý basista Albert Pessendorfer, ale tentokráte jej vystřídal vysoký a mohutný Zelotes Edmund Toliver, sedmašedesátiletý umělec tmavé pleti z New Yorku, již mnoho let žijící v Německu , kde je dokonce profesorem na vysoké hudební škole v Münsteru. Je sice velmi zkušený, ale již za svým pěveckým zenitem. V závěrečném díle se opět objevuje i Alberich (pěvecky velmi dobrý a na řadě scén etablovaný norský wagnerovský pěvec Bjørn Waag), který vypadá jako úplný bezdomovec a přichází s podobně oblečenou ženou, nesoucí nákupní igelitky (je to snad Hagenova matka Kriemhilda?). Někdy je samozřejmě těžké odhadnout režisérovo myšlení… V Götterdämmerungu jako jediném díle tetralogie vystupuje sbor, rozšířený ještě o extrasbor. Muži z Guntramovy družiny jsou oděni do zvláštních uniforem (kostymérka Antje Sternberg) a vyzbrojeni samopaly. Naprosto netradičně je pojata scéna třetího dějství: setkání Siegfrieda při lovu s dcerami Rýna, které na něm chtějí zlatý prsten, probíhá v moderním baru s nápisem Am Rheingold. Obsluhující číšnice a lehce oděné prodejné dívky jsou právě dcerami Rýna. V následné lovecké scéně je Siegfried Hagenem zabit zákeřným bodnutím kopí do jeho zranitelných zad. Lovci pak okolo mrtvoly Siegfrieda vrší ulovenou zvěř a divadlem zní známý osm a půl minuty dlouhý Trauermarsch. Závěrečná scéna opery je pak doplněna sugestivními videoprojekcemi (Falko Sternberg) atomových výbuchů, požárů a zatopení New Yorku.

O vysokou hudební úroveň nastudování celého díla se postaral vynikající Brucknerův orchestr v čele s americkým dirigentem Dennisem Russelem Daviesem, představení, které jsem viděl, dirigoval jeho zástupce Ingo Ingensand. Orchestr hrál velmi vyváženě a nikdy nepřekrýval pěvce. Sbor vedl Georg Leopold a extrasbor Martin Zeller. Inscenačně mi nepřipadal poslední díl Ringu nejsilnější, ale jako kompletní dílo byl celý tento linecký počin inscenování náročného Wagnerova díla velkolepý. Pokud jsem dobře informován, měl by se objevit zdejší Prsten v sezoně 2016–2017 v hessenském operním domě ve Wiesbadenu, kde je v současné době režisér Uwe Eric Laufenberg intendantem. Dříve úspěšně vedl operu v Kolíně nad Rýnem.

Hodnocení autora recenze: 75 %

Richard Wagner:
Götterdämmerung
Der Ring des Nibelungen
Hudební nastudování: Dennis Russell Davies
Dirigent: Ingo Ingensand
Režie: Uwe Eric Laufenberg
Scéna: Gisbert Jäkel
Kostýmy: Antje Sternberg
Video: Falko Sternberg
Světlo: Andreas Frank
Bruckner Orchester Linz
Sbor a extrasbor
Sbormistr: Georg Leopold
Sbormistr extrasboru: Martin Zeller
Dramaturgie: Wolfgang Haendeler
Premiéra 7. února 2015
(psáno z reprízy 22. března 2015)

Siegfried – Lars Cleveman
Gunther – Seho Chang
Hagen – Zelotes Edmund Toliver
Alberich – Bjørn Waag
Brünnhilde – Elena Nebera
Gutrune – Sonja Gornik
Waltraute – Bernadett Fodor
Erste Norn – Bernadett Fodor
Zweite Norn – Karen Robertson
Dritte Norn – Brit-Tone Müllertz
Woglinde – Claudia Braun-Tietje
Wellgunde – Gotho Griesmeier
Flosshilde – Valentina Kutzarova

www.landestheater-linz.at

Foto Karl a Monika Forster, Pavel Horník