Závěr velikonočního festivalu nevyzněl v plném potenciálu, ale přinesl sugestivní atmosféru

V neděli 7. dubna 2024 se katedrálou sv. Petra a Pavla rozezněly tóny posledního koncertu letošního ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby. Jaké jiné místo si pro takový koncert zvolit, než jednu z dominant města, která zdobí nejen brněnské panorama, ale také českou desetikorunu. A jakou jinou skladbu vybrat, něž Janáčkovu Glagolskou mši. Program byl doplněn soudobou kompozicí Slavomíra Hořínky a proveden Filharmonií Brno, Českým filharmonickým sborem Brno a čtyřmi sólisty pod jednotící taktovkou Tomáše Netopila. I přes jistě svědomité a pečlivé nastudování však hudba vinou místní akustiky nemohla vyznít se vším svým potenciálem.
Filharmonie Brno: Hořínka, Janáček – Tomáš Netopil, 7. dubna 2024 (foto Jakub Joch)
Filharmonie Brno: Hořínka, Janáček – Tomáš Netopil, 7. dubna 2024 (foto Jakub Joch)

Tento tradiční festival je cyklem koncertů, které se konají v období nejvýznamnějšího křesťanského svátku v prostorách brněnských kostelů. Program letošního ročníku se nesl v souvislosti s Rokem české hudby výlučně v duchu hudby tuzemských autorů, jak v úvodním slovu připomněla ředitelka filharmonie Marie Kučerová. Společně s ní promluvil i brněnský biskup Pavel Konzbul, aby připomněl sakrální význam festivalu a souvislost duchovna s hudební řečí.

K hudbě se pozornost přesunula příchodem dirigenta Tomáše Netopila. Ten si orchestr i obecenstvo podmanil nejen svým přirozeným charismatem, ale též velmi precizními a srozumitelnými gesty, která jsou pro provedení komplexní soudobé hudby nezbytností. Na programu byla totiž orchestrální kompozice Slavomíra Hořínky s názvem Raduj se III. Dílo vzniklo během covidové pandemie a i bez textu v tištěném programu by bylo pro posluchače snadno postřehnutelné střídání dvou výrazných kontrastních nálad – disonantních a rytmicky složitých momentů úzkosti či rozčilenosti a konsonantních skoro až statických chvil klidu a naděje (však také název skladby odkazuje k velikonočnímu chvalozpěvu Exsultet).

V podtitulu díla autor prozradil jednu ze svých výchozích inspirací, totiž barokní variační formu ciaccony. Každá variace byla odlišná nejen charakterem, ale také instrumentací, jejíž pestrost a barevnost ukázala Hořínkovy široké znalosti a řemeslné schopnosti. Členitá forma a časté střídání charakterů zároveň pomohly tomu, že hudba i přes svou složitost a místy obtížnou srozumitelnost nikdy nenudila a dovedla posluchače až do velmi působivé závěrečné gradace.

Ona nesnadná srozumitelnost nebyla způsobena pouze komplexním hudebním jazykem, ale do značné míry také akustikou katedrály, jejíž vnitřní prostory nebyly designovány pro provozování koncertních skladeb. U Hořínky to bez předchozí poslechové zkušenosti nemuselo tolik vadit, u notoricky známého veledíla Leoše Janáčka se to ale ukázalo jako velký problém.

Janáčkova Glagolská mše z roku 1926 komponovaná na text mešního ordinária ve staroslověnštině nebyla určena k liturgickému účelu. Autor tedy nejspíš nepočítal s několikavteřinovým dozvukem a skladbu komponoval s užitím svých charakteristických prvků – kromě silné citovosti a expresivity a originálních harmonických a instrumentačních nápadů je skladba plná pregnantních sčasovek, ostrých střihů mezi náladami i tempy, napínavých pomlk a generálpauz. Tyto metrorytmické složky hudebního jazyka byly bohužel v řadě míst zcela ztraceny. Stejně tak v dynamicky a tempově vypjatých momentech bylo hudební předivo takřka nesrozumitelné a obecenstvo se mohlo orientovat snad jen podle své vlastní posluchačské zkušenosti či podle Netopilových gest.

Filharmonie Brno: Hořínka, Janáček – Filharmonie Brno, Český filharmonický sbor, 7. dubna 2024 (foto Jakub Joch)
Filharmonie Brno: Hořínka, Janáček – Filharmonie Brno, Český filharmonický sbor, 7. dubna 2024 (foto Jakub Joch)

Na dirigentovi bylo vidět, že je se skladbou takřka srostlý. Oproti předchozímu číslu se nemusel soustředit pouze na pevné metrum a ukazování nástupů, ale mohl také modelovat melodie a charaktery podle harmonického průběhu. Jistě si byl vědom zvukových limitů koncertního prostoru, tak se snažil vždy vytahovat nejdůležitější vrstvu hudby do popředí, což bylo v řadě případů sluchem postřehnutelné. Brněnští filharmonikové mu šli tak říkajíc „na ruku“ a Úvod tak působil mocným a velkolepým dojmem.

Část Gospodi pomiluj (Kyrie eleison) zaujala temnou atmosférou orchestrálního úvodu. Český filharmonický sbor Brno vedený sbormistrem Petrem Fialou byl jistě jako vždy velmi dobře připraven, ve zvukové směsi však sluchové zaměření na detaily nebo srozumitelnosti textu nebylo dost dobře možné. Partu sólového sopránu se ujala Pavla Vykopalová. Ona i další tři sólisté se museli potýkat nejen s velmi náročnými party, ale také se silnou dynamikou orchestru, která byla znásobena dlouhým dozvukem – zejména v místech, kde zněl s orchestrem i sbor, nezbývalo sólistům než zpívat prakticky v konstantním fortissimu. Velké vypětí bylo znát zejména na tenoristovi Eduardu Martynyukovi, který nastoupil v části Slava (Gloria) a jehož Janáček ve vysokých polohách rozhodně nešetřil. Extatické „amin, amin“ (amen) sólisty a sboru a mocné orchestrální akordy v závěru věty byly jedněmi z těch míst, kde mohla akustika hudební zážitek povýšit.

To se bohužel nedá říct o taneční melodii v úvodu Věruju (Credo). Vprostřed věty se pak v rámci dlouhé orchestrální mezihry poprvé sólově prosadil Petr Kolář za varhanami, jehož krátká, ale efektní kadence předznamenala varhanní sólo v závěru mše.

Svet (Sanctus) přišel opět s lehčí, průzračnou, a tedy srozumitelnou texturou. Nastoupili zde také poprvé zbylí dva sólisté – mezzosopranistka Jana Hrochová a basista Jozef Benci. V nejvypjatějších momentech této věty se také našlo jediné místo, kde byl patrný mírný rytmický nesoulad orchestru.

Temná věta Agneče Božij (Agnus Dei) díky důslednému koncertantnímu střídání orchestru a sboru a capella přinesla jeden z mála momentů, kdy si šlo plně vychutnat zvuk sboru a dokonce i pochytit něco z textu (což samozřejmě nebylo nezbytné, slova i s moderním českým překladem byla uvedena v tištěném programu, navíc mešní ordinárium má text vždy identický). Poté dostal znovu prostor varhaník Petr Kolář v části nazvané v partituře prozaicky Varhany sólo. V podstatě moto perpetuo založené na ostinátní melodii v basu svým mohutným zvukem a působivou gradací nejen připravilo velkolepé fanfáry závěrečné Intrady, ale také ukázalo jednu z výhod konání koncertu v kostele se špičkovými varhanami.

Filharmonie Brno: Hořínka, Janáček – Pavla Vykopalová, Filharmonie Brno, 7. dubna 2024 (foto Jakub Joch)
Filharmonie Brno: Hořínka, Janáček – Pavla Vykopalová, Filharmonie Brno, 7. dubna 2024 (foto Jakub Joch)

Nebylo to poprvé, co se Glagolská mše hrála v katedrále sv. Petra a Pavla, pořadatelé si tedy museli být vědomi zvukových limitů tohoto prostoru. A určitě si také uvědomovali, že na takový koncert posluchači nechodí za soustředěním se na interpretační detaily, ale za sugestivní a neopakovatelnou atmosférou, která zdůrazní slavnostní dojem výjimečného koncertu. Ovace ve stoje potvrdily, že posluchači vnímali obrovskou energii a nasazení všech interpretů. Nezbývá než si domýšlet, jak velkolepě by Glagolská mše mohla znít, kdyby ji brněnští filharmonikové mohli hrát ve vlastním koncertním sále.

Filharmonie Brno: Hořínka, Janáček
7. dubna 2024, 19:00 hodin
Katedrála sv. Petra a Pavla

Program
Slavomír Hořínka: Raduj se III
Leoš Janáček: Glagolská mše

Účinkující
Pavla Vykopalová – soprán
Jana Hrochová – mezzosoprán
Eduard Martynyuk – tenor
Jozef Benci – bas
Petr Kolař – varhany
Český filharmonický sbor Brno
Filharmonie Brno
Tomáš Netopil – dirigent

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments