Závěrečný koncert Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk poznamenala smůla

Na brněnském Špilberku se již dávno zabydlely kulturní akce. Je tu vybudováno velké, zastřešené pódium, vybavené reproduktory, reflektory a barevnými světly a rovněž zvukovou kabinou na protější straně nádvoří. Zázemí pro umělce je v prostorách hradu, a proto je zdejší provozování akcí již luxusní záležitostí.
I když ne pro publikum. Přestože disponuje relativně pohodlnými sedačkami, které jsou vystlané vlastní dekou a tím i bezkonkurenční, je divák vystaven vrtochům povětrnostních podmínek. Avšak toto je půvab open air akcí, kdy si do sálu můžete vzít i nápoje a vybavíte se proti větru a dešti po svém. Někdy dokonce pořadatelé rozdávají jednorázové pláštěnky. Ale občas se i na stránkách pořadatele dočtete, že deštníky nejsou to pravé, protože divákům za vámi zakrývají pohled na pódium. Průběžné sledování předpovědi počasí je nezbytností a detailní rozpis na nedělní večer 22. srpna uváděl, že déšť se očekává po dvaadvacáté hodině. Doufali v to i pořadatelé.

Poslední koncert MHF Špilberk, který pořádala Filharmonie Brno již jako 22. ročník, se těšil příjemnému zahájení. Ředitelka filharmonie Marie Kučerová zmínila, že již proběhly koncerty tři, všechny zajímavé a každý jiný. Od prvního koncertu, který zahrnoval folk i jazz, přes druhý s hudbou k počítačové hře, která láme rekordy, a kterou vymysleli brněnští studenti, přes Big band Ewy Farné až k poslednímu, ryze klasickému koncertu, který festival ukončuje. Představuje Filharmonii Brno s jejím šéfem, Dennisem Russell Daviesem a se sólistkou, mladou violoncellistkou Laurou van der Heijden. Mladá umělkyně ze smíšeného manželství nizozemsko-švýcarských rodičů, která se narodila a vyrostla v Anglii, kde se vzdělávala v hudbě tak úspěšně, že jako patnáctiletá vyhrála Soutěž BBC pro mladé hudebníky. Své debutové album věnovala ruským autorům a koncert v Brně zase Bohuslavu Martinů. A to vlastně nepředvídaně, neboť původně byl na programu Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll Johannese Brahmse. Pro nemoc houslistky Chloë Hanslip vystoupila violoncellistka sólově s koncertem Bohuslava Martinů.

Prvním číslem programu bylo dílo Antonína Dvořáka. Oblíbený český skladatel nikdy nezklame a nezklamal ani tentokrát, přestože Symfonické variace op.78, B70 nepatří k obvyklým číslům koncertních provedení. Vznikly v roce 1877, a poté čekaly deset let na své uvedení. Jejich další přijetí na koncertech bylo vřelé, přesto je ani dnes v koncertních programech často nevidíme. A je to škoda, protože 28 variací, které Dvořák zkomponoval na téma vlastní písně Huslař, jež je součástí Sborových písní pro mužské hlasy na texty Adolfa Heyduka, je velmi nápaditých a emočně kontrastních, propojených do přirozeně kompozičního celku. Filharmonický brněnský orchestr je prováděl s emočním zaujetím a profesionální přesností. Témbr hudebních nástrojů prozrazoval, že je orchestr přizvučen, ale jen zlehka, o něco víc byly nazvučeny sólové housle koncertního mistra Pavla Wallingera. Ale jen tak, aby vynikly nad orchestr, a aby to nijak nezkreslovalo barevný témbr houslí. Zvukaři se již za léta koncertování na Špilberku naučili přizvučovat při koncertech klasické hudby citlivě a tak, aby reálný amplifikovaný zvuk nejlépe podpořil přirozenou barvu nástrojů. Variační zpracování melancholické písně, které znělo z reproduktorů velmi nevtíravě a vkusně, vyústilo do energických a úderných částí. Dirigent podtrhl taneční charakter díla a jeho emoční výpověď.
Druhým číslem byla již zmíněná skladba Bohuslava Martinů, Violoncellový koncert č.,1 H 196. Skládá se ze tří vět, Allegro moderato, Andante poco moderato a Allegro con brio. Mladá, krásná violoncellistka přistoupila k interpretaci velmi suverénně a se smyslem pro souhru svého nástroje s orchestrem. Zvuk nástroje bezesporu amplifikaci potřeboval, opět lze konstatovat, že ozvučení bylo velmi taktní, a dokonce i efektní. Umožnilo sólistce pracovat s dynamikou a výrazem, a pomohlo i při prezentaci technicky náročných virtuózních pasáží, aniž by zvukově utrpěl zvuk ve forte. Zapojil se do efektů i osvětlovač, který měnil i barevnost pozadí pódia, což bylo příjemné. Ke konci druhé části se začínal spouštět jemný déšť, což vedlo k vytahování pláštěnek, ale i k rozevírání deštníků. Ty samozřejmě vadily lidem sedícím za nimi ve výhledu, ale nakonec – koncert je především o akustickém zážitku, takže to zase tak moc nikdo neřešil. Melodický závěr byl zakončen vpádem orchestru a sólistka sklízela ovace.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]