Závěrečný koncert Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk poznamenala smůla

Na brněnském Špilberku se již dávno zabydlely kulturní akce. Je tu vybudováno velké, zastřešené pódium, vybavené reproduktory, reflektory a barevnými světly a rovněž zvukovou kabinou na protější straně nádvoří. Zázemí pro umělce je v prostorách hradu, a proto je zdejší provozování akcí již luxusní záležitostí.

I když ne pro publikum. Přestože disponuje relativně pohodlnými sedačkami, které jsou vystlané vlastní dekou a tím i bezkonkurenční, je divák vystaven vrtochům povětrnostních podmínek. Avšak toto je půvab open air akcí, kdy si do sálu můžete vzít i nápoje a vybavíte se proti větru a dešti po svém. Někdy dokonce pořadatelé rozdávají jednorázové pláštěnky. Ale občas se i na stránkách pořadatele dočtete, že deštníky nejsou to pravé, protože divákům za vámi zakrývají pohled na pódium. Průběžné sledování předpovědi počasí je nezbytností a detailní rozpis na nedělní večer 22. srpna uváděl, že déšť se očekává po dvaadvacáté hodině. Doufali v to i pořadatelé. 

Poslední koncert MHF Špilberk, který pořádala Filharmonie Brno již jako 22. ročník, se těšil příjemnému zahájení. Ředitelka filharmonie Marie Kučerová zmínila, že již proběhly koncerty tři, všechny zajímavé a každý jiný. Od prvního koncertu, který zahrnoval folk i jazz, přes druhý s hudbou k počítačové hře, která láme rekordy, a kterou vymysleli brněnští studenti, přes Big band Ewy Farné až k poslednímu, ryze klasickému koncertu, který festival ukončuje. Představuje Filharmonii Brno s jejím šéfem, Dennisem Russell Daviesem a se sólistkou, mladou violoncellistkou Laurou van der Heijden. Mladá umělkyně ze smíšeného manželství nizozemsko-švýcarských rodičů, která se narodila a vyrostla v Anglii, kde se vzdělávala v hudbě tak úspěšně, že jako patnáctiletá vyhrála Soutěž BBC pro mladé hudebníky. Své debutové album věnovala ruským autorům a koncert v Brně zase Bohuslavu Martinů. A to vlastně nepředvídaně, neboť původně byl na programu Dvojkoncert pro housle a violoncello a moll Johannese Brahmse. Pro nemoc houslistky Chloë Hanslip vystoupila violoncellistka sólově s koncertem Bohuslava Martinů.

Prvním číslem programu bylo dílo Antonína Dvořáka. Oblíbený český skladatel nikdy nezklame a nezklamal ani tentokrát, přestože Symfonické variace op.78, B70 nepatří k obvyklým číslům koncertních provedení. Vznikly v roce 1877, a poté čekaly deset let na své uvedení. Jejich další přijetí na koncertech bylo vřelé, přesto je ani dnes v koncertních programech často nevidíme. A je to škoda, protože 28 variací, které Dvořák zkomponoval na téma vlastní písně Huslař, jež je součástí Sborových písní pro mužské hlasy na texty Adolfa Heyduka, je velmi nápaditých a emočně kontrastních, propojených do přirozeně kompozičního celku. Filharmonický brněnský orchestr je prováděl s emočním zaujetím a profesionální přesností. Témbr hudebních nástrojů prozrazoval, že je orchestr přizvučen, ale jen zlehka, o něco víc byly nazvučeny sólové housle koncertního mistra Pavla Wallingera. Ale jen tak, aby vynikly nad orchestr, a aby to nijak nezkreslovalo barevný témbr houslí. Zvukaři se již za léta koncertování na Špilberku naučili přizvučovat při koncertech klasické hudby citlivě a tak, aby reálný amplifikovaný zvuk nejlépe podpořil přirozenou barvu nástrojů. Variační zpracování melancholické písně, které znělo z reproduktorů velmi nevtíravě a vkusně, vyústilo do energických a úderných částí. Dirigent podtrhl taneční charakter díla a jeho emoční výpověď.

Druhým číslem byla již zmíněná skladba Bohuslava Martinů, Violoncellový koncert č.,1 H 196. Skládá se ze tří vět, Allegro moderato, Andante poco moderato a Allegro con brio. Mladá, krásná violoncellistka přistoupila k interpretaci velmi suverénně a se smyslem pro souhru svého nástroje s orchestrem. Zvuk nástroje bezesporu amplifikaci potřeboval, opět lze konstatovat, že ozvučení bylo velmi taktní, a dokonce i efektní. Umožnilo sólistce pracovat s dynamikou a výrazem, a pomohlo i při prezentaci technicky náročných virtuózních pasáží, aniž by zvukově utrpěl zvuk ve forte. Zapojil se do efektů i osvětlovač, který měnil i barevnost pozadí pódia, což bylo příjemné. Ke konci druhé části se začínal spouštět jemný déšť, což vedlo k vytahování pláštěnek, ale i k rozevírání deštníků. Ty samozřejmě vadily lidem sedícím za nimi ve výhledu, ale nakonec – koncert je především o akustickém zážitku, takže to zase tak moc nikdo neřešil. Melodický závěr byl zakončen vpádem orchestru a sólistka sklízela ovace.     

Bohužel, v této chvíli pořadatelé nevyhodnotili situaci a nezrušili přestávku. Těch dvacet minut přerušení právě chybělo, aby se koncert dohrál do konce. Taras Bulba, rapsodie pro orchestr Leoše Janáčka, od jehož prvního provedení uplynulo letos sto let, potřebuje ke vnímání pohodu a ponor do vývoje hudebních motivů. Ještě první část, Smrt Andrijova, kde dostávají prostor sólové housle a kde dominují zvony, celkem vyzněla, přestože se déšť vracel se stále větší urputností. Druhou část, Smrt Ostapova, uvozená harfou a dominantním hobojovým sólem, už masivně překrývaly vytahované pláštěnky a rušil ji i zoufalý technik, který se pokoušel dostat reproduktory z předscény mimo dosah deště. Což se mu nedařilo, neboť déšť se stáčel a zasahoval již i část pódia. Náhlé přerušení hry a útěk hudebníků do zadní části pódia způsobil jistě nejen déšť, ale i reálná hrozba elektrického zkratu. Dirigent jen bezmocně pokrčil rameny a pokynul hudebníkům k odchodu. Škoda, že se neobrátil také k publiku a nerozloučil se s politováním nad vynuceným koncem, neboť někteří v publiku ještě chvíli doufali, že jde jen o přechodnou vynucenou přestávku, a že se bude za chvíli pokračovat.