Zelenka nespoutaný pod řetězem

Kostel Panny Marie pod řetězem je pro svou přiměřenou velikost, akustiku a izolovanost od automobilové dopravy oblíbenou adresou jak pro občasný koncertní provoz, tak pro nahrávací frekvence. Tentokrát se zpočátku zdálo, že bude i ideálním místem pro tento koncert. Zájem posluchačů sice značně převýšil kapacitu kostelních lavic, to však bývá spíše příjemným překvapením a přistavené náhradní židle problém vyřešily.

Ensemble Inégal nastoupil na první skladbu v omezené sestavě bez tympánů, trubek a také beze sboru. Moteto Gaude laetare z roku 1731 mělo v kontextu večera úspornější obsazení: jeden sólový hlas – tenor a orchestr. To však byla jediná úspora, jaké se posluchačům dostalo. Orchestr hrál s maximálním nasazením, v dokonalé souhře a nakažlivé radosti, a tenorista Tobias Hunger jako by jej chtěl ještě trumfnout. Se svým operně posazeným, a přitom velmi ohebným hlasem zacházel pružně jako s nástrojem; perfektní technika a přesvědčivý výraz jsou pro něj zjevně samozřejmostí. K tomu dodává tepající energii, potřebnou pro Zelenkovu vokální řeč. Český barokní mistr totiž stejně jako Bach nečinil rozdíl mezi vokální a instrumentální linkou, technické limity příliš neřešil a milosrdný čas na nádechy většinou nenabízel. Běhy, skoky… ničeho zpěváky neušetřil, a pokud vokalista dokáže v takto  nahuštěném hudebním jazyce ještě zdobit v da capo opakování, dodává i prvek překvapení a dosahuje maximálního účinku. Třídílné Zelenkovo moteto takto prověřilo virtuozitu interpretů a jeho interpretace nasadila laťku nejvýše, kam lze dohlédnout.

Missa Corporis Domini ZWV 168 si vyžádala příchod dalších instrumentalistů, sboru Dresdner Kammerchor a tří sólistů: sopranistky Gabriely Eibenové, altistky Kamily Mazalové a basisty Martina Schicketanze. Zde se bohužel ukázala stísněnost kostela. Prostor před presbytářem, do něhož se musel vměstnat sedmnáctičlenný sbor, čtyři sólisté, dirigent a orchestr včetně varhanního positivu a tympánů, nebyl dostatečně hluboký, aby poskytl interpretům i publiku potřebný komfort. Projevilo se to jednak na souhře, což se ovšem záhy upravilo, ale více na zvukové vyrovnanosti. Zpěváci stáli téměř na úrovni prvních lavic, nevešli se ani mezi ně a sopranistka tak dle mého zraku i sluchu musela zpívat do obličeje posluchači v první řadě. Sbor, stojící až za orchestrem, měl kontakt s dirigentem snadnější a výsledek jejich souznění byl výtečný: perfektní souhra, živelná energie, jednota ve výrazu i výslovnosti.

Co se týče díla samotného, nejednalo se o stoprocentně Zelenkovu koncepci. Na konečné formě této mše se podílel Zelenkův žák Gottlob Harrer, jenž (poněkud po způsobu Süssmayra a Mozartova Requiem) skladbu sestavil – dokončil – přepracoval. Můj subjektivní dojem je, že to na skladbě bylo trochu znát a že některé části byly v hudební řeči jednodušší a proporčně neodpovídající, ale už nemohu posoudit, zda bych měla stejný pocit bez oné informace o původu. Nicméně v první polovině mše a v závěrečném Dona nobis pacem jsme se dočkali všech zelenkovských atributů, překvapivé rytmiky, srdcervoucích chromatismů a bohatého kontrapunktu. Z jednotlivých částí bych ráda vyzvedla spanilé altové sólo Kamily Mazalové v Agnus Dei II. a něžný výraz v tenoru v části Benedictus, kde Tobias Hunger ukázal protipól svých virtuozních dovedností. Basista Martin Schicketanz byl tenoristovi rovnocenným partnerem ve dvouhlasých postupech (Credo) a jejich hlasy se mezi sebou pojily o poznání lépe než hlasy dámské. Navíc zpěvák mimo svá sóla chodil systematicky posílit sborové basy, což oceňuji jako kolegiální a muzikantské gesto.

Posledním číslem programu bylo dvoudílné Da pacem Domine ZWV 167, dílo jedinečné svou hloubkou, majestátním charakterem a použitím dvousborové techniky. Sbor, přeskupený do dvou útvarů, vzájemně si odpovídajících, zde prokázal opět svou špičkovou úroveň. Dalo se pouze litovat, že pro tento program nebyl určen jiný prostor. Kdyby sbor mohl využít alespoň trochu vzdálenější umístění obou skupin na pódiu, když už ne třeba na dvou protilehlých kůrech, byl by efekt ještě mnohem působivější.

Skladba samotná působila jako vítané zklidnění a usebrání po přívalu Zelenkovy nespoutané energie, avšak jako vlastní závěr vyznívá spíše do ztracena. Chvíli jsem proto litovala, že nebyla zařazena doprostřed programu, ještě před mši Corporis Domini. To se však záhy změnilo, když si početné a nadšené publikum vyžádalo přídavek, kterým byla právě poslední část mše, Dona nobis pacem. Večer byl přece jen korunován majestátním závěrem.

Vím, že není vždy snadné odhadnout posluchačský zájem o výjimečné koncerty. Připomínky k velikosti kostela jsou míněny hlavně v zájmu interpretů, jejichž hluboce muzikantský přístup a maximální angažovanost by si zasloužily ty nejlepší podmínky. O publikum starost nemám, to se rádo směstná i na malém prostoru, pokud se mu dostane velkého zážitku.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Zelenka Festival Praha – Drážďany 2017
Jan Dismas Zelenka:
Missa Corporis Domini
Gabriela Eibenová (soprán)
Kamila Mazalová (mezzosoprán)
Tobias Hunger (tenor)
Martin Schicketanz (bas)
Dirigent: Adam Viktora
Ensemble Inégal
Dresdner Kammerchor
6. října 2017 kostel Panny Marie pod řetězem Praha

www.zelenkafestival.cz

Omlouváme se, fotografie z koncertu jsme do vydání recenze od pořadatele neobdrželi