„Žijeť zde na dosti příjemný způsob…“ Ke stému výročí úmrtí Eduarda Nápravníka

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mnohem větší štěstí měla třetí opera – Dubrovskij (dříve hráno pod názvem Dubrovský) podle povídky Alexandra Sergejeviče Puškina. Petrohradskou premiéru měla v lednu 1895, a 13. prosince následujícího roku ji v překladu Václava Judy Novotného uvedlo pražské Národní divadlo. Příběh marné lásky mladých lidí ze znesvářených rodů má svůj nesmrtelný vzor ve veronských milencích a v operním světě existuje mnoho jejích dalších – ať už skutečných, nebo fiktivních – podob. Libreto Nápravníkovi napsal Modest Čajkovskij, skladatelův bratr. Dubrovskij se dostal na další jeviště v Rusku a také do Německa, dokonce do Spojených států.

Puškinova povídka vyšla roku 1868 na pokračování v časopise Světozor a český návštěvník opery ji mohl znát. Tentokrát nezůstalo u ojedinělého uvedení, opera úspěšně zavítala i na české scény v Brně a v Plzni, a pražské Národní divadlo ji roku 1908 inscenovalo znovu: „Jako umělec českého původu má Nápravník, který od mladých let působí na Rusi a jako vůdce carské opery v Petrohradě domohl se postavení dominujícího, nárok na to, aby česká scéna operní dbala jeho dramatické tvorby hudební, třeba šla o něm zvěst, že vynikající vliv svůj v Rusku neuplatňuje ve prospěch české zpěvohry tou měrou, jak by bylo žádoucno a možno,“ neodpustil si připomenout Emanuel Chvála; otázka je, nakolik mohl vědět, kolik je v Rusku možno. Také on se pokouší najít definici Nápravníkova tvůrčího slohu, také on zakopává o pojem eklekticismu, který už se tehdy stal synonymem nedostatku originality, a hledá, kde všude bral či nebral skladatel podněty. „Povahou svou jest Nápravník eklektikem, který přes dlouholetý pevný styk s hudbou ruskou poměrně málo poddává se vlivům vysloveně ruským; spíše sklání se k romantice německé, a tu a tam spoře ohlásí se v melodice též český jeho původ.“ Přesto prý v Dubrovském působí především rusismy, „často i příbuznost scén se známými scénami ruských oper, zejména Čajkovského Oněgina. Modlitby lidu při skonu Dubrovského otce, zpěv dívek ve třetím jednání a ‚ruská národní pljaska‘ v posledním dotýkají se ruské hudby lidové buď přímo, buď prostřednictvím vynikajících výtvorů umělé hudby ruské. Navzdor tomu však i v Dubrovském převládá vliv romantiky západoevropské, specielně mendelssohnismus, a sice i v těch zpěvech Dubrovského a Máši, které odnášeti se měly ke vzorům lyriky francouzské,“ podává recenzent celou škálu rad. „Scén prokomponovaných jest málo, oporou skladby zůstává číslo uzavřené, převahou formy písňové dvou a třídílné. V tom přizpůsobuje se Nápravník ruskému zvyku, který přidržuje se vzoru Glinkova a k modernímu nazírání na potřeby hudby dramatické, najmě k formám Wagnerovým, chová se odmítavě. Víme, že v té příčině nejen Borodin a Dargomyžskij, nýbrž i Čajkovskij a Rimskij-Korsakov odpírali pokrokovému směru západnímu, spatřujíce v něm nebezpečí pro samorostlost a z ní vyplývající rázovitost umění ruského.“ Vida, čeští odpůrci Wagnerovi, kteří ztrpčovali život Smetanovi, už byli zapomenuti. Bohužel neměla inscenace odpovídající obsazení – devětatřicetileté Růženě Maturové už dívčí pel mladinké Máši nebylo snadné uvěřit (před osmi lety ještě zpívala Dvořákovu Rusalku, nyní už stála těsně před výpovědí, kterou také následujícího roku dostala), a ani tenoristu Bohumila Ptáka v roli Vladimíra „nezastihl Dubrovský v plné síle někdejší účinnosti, svěžesti hlasu postrádáme“.

Roku 1903 měla v Petrohradě premiéru poslední Nápravníkova opera, Francesca da Rimini podle tragédie Paolo a Francesca tehdy populárního a po smrti zapomenutého anglického dramatika Stephena Phillipse (1864-1915), jemuž za předlohu posloužila Danteho Božská komedie. Operou se Nápravník s divadlem rozloučil také jako kapelník.

Eduard Nápravník (zdroj mariinsky.ru)
Eduard Nápravník (zdroj mariinsky.ru)


Maršál orchestru
Eduard Francevič Nápravník výrazně pozvedl úroveň carské opery. Celkem nastudoval přes sedmdesát děl, mezi nimi opery Petra Iljiče Čajkovského, Antona Rubinsteina, Césara Kjuje, Rimského-Korsakova, ale také Wagnera a Verdiho – a pochopitelně svá vlastní díla. Čajkovskému prý pomohl překonat nedostatek sebedůvěry k dirigování, když ho vyzval, aby moskevskou premiéru svých Střevíčků (druhá verze Kováře Vakuly) dirigoval sám.

Přes deset let byl Nápravník předsedou petrohradského odboru Ruské hudební společnosti a i po odchodu z funkce řídil její koncerty s bohatým repertoárem. Na zimní sezonu 1881 například bylo ohlášeno deset koncertů za Nápravníkova řízení, na nichž měly být uvedeny Beethovenova Pastorální symfonie, Berliozova Fantastická symfonie, Schumannova Čtvrtá symfonie a předehra Manfred, Schubertova Nedokončená, Lisztova symfonická báseň Hungaria, Čajkovského Bouře, předehra k Wagnerovým Mistrům pěvcům norimberským, a také Nápravníkova novinka, symfonická báseň Orient.

Eduard Nápravník získal řadu ocenění a vyznamenání, roku 1888 byl povýšen do šlechtického stavu („potomstvennoje dvorjanstvo“), které před ním získal jen Anton Rubinstein. S manželkou Olgou měl tři děti, syna Vladimíra a dcery Olgu a Varvaru – kvůli nim přestoupil roku 1903 k pravoslaví a přijal jméno Dimitrij. Dirigentskou činnost zcela ukončil v prosinci 1914. Poslední léta jeho života nebyla radostná, ztratil ženu, jediný syn spáchal sebevraždu. Náročná léta s taktovkou se podepsala na jeho zdraví. Zemřel (podle gregoriánského kalendáře) 23. listopadu 1916.

Tak, jak se za života Nápravníkovi občas vytýkalo, že v Rusku málo dělá pro českou hudbu, že se z jeho hudby ztratila česká nota, tak se z něj ale později učinil posel česko-ruských kulturních vztahů:

Eduard Nápravník — ‚maršál orchestru‘ — jak ho ještě dnes v Sovětském svazu nazývají, si zaslouží, abychom si ho stále připomínali jako významného krajana, velikého umělce: dirigenta, skladatele, pedagoga, a jako nadšeného propagátora česko-ruských styků,“ psalo se například roku 1976. Nápravník není jediný, jehož odkaz se převracel podle toho, jak se to kdy hodilo.

Čajkovskij věnoval Nápravníkovi svou operu Panna orleánská. Jejich vzájemný vztah dokumentuje pětaosmdesát dopisů ruského skladatele Nápravníkovi a čtyřicítka Nápravníkových dopisů ruskému mistrovi. V prvním dopise, z května 1872, oslovuje Čajkovskij Nápravníka „Milostivyj gosudar“. V tom posledním, odeslaném 3. srpna 1893, zmiňuje Čajkovskij cestu do Anglie, kde převzal čestný doktorát v Cambridgi, setkání s klavíristkou Sofií Menter a žákem svého bratra Modesta Nikolajem Konradim, nechává pozdravovat Nápravníkovu dceru a její rodinu a jeho syna Vladimíra – a píše také o dokončování Šesté symfonie:

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments