Živelný neoklasicismus zazněl na Moravském podzimu

Již od prvních taktů Stravinského koncertu pro komorní orchestr s názvem Dumbarton Oaks (1937–38) bylo zřejmé, že celý večer se ponese ve znamení interpretační preciznosti. Orchestr pod taktovkou Benjamina Reinerse nasadil velmi svižné tempo, které však dalo o to více vyniknout technické úrovni všech patnácti hráčů. Jelikož je Stravinského dílo jistou parafrází concerta grossa bachovského typu, nebylo nikterak výjimečné, že jednotlivé party skýtaly sólistické vstupy, stejně jako poměrně náročné pasáže ve hraní tutti. Bez přehánění bezchybný přednes všech hráčů byl mírně snížen ne zcela průrazným zvukem, kdy orchestr místy zněl jakoby za plentou. Krátká přestavba pódia se zdvojnásobením počtu hráčů předznamenala Prokofjevův Houslový koncert č. 2 g moll (1935). Podobně jako při Dumbarton Oaks se rychlé části Houslového koncertu vyznačovaly velmi svižným a živelným pojetím – s trochou nadsázky lze říct, že hudba v takovém tempu v Besední domě dlouho nezněla. Projev charismatického sólisty koncertu Noaha Bendix-Balgleyho, jinak koncertního mistra Berlínských filharmoniků, byl v nejlepším slova smyslu velmi uměřený a nikterak expresivní. V tomto kontextu Bendix-Balgley na pódiu částečně působil jako člen orchestru, s nímž po celou dobu mimicky komunikoval. Naznačené obsazení navíc vyhovovalo akustickým možnostem sálu Besedního domu, což přispělo k brilantnímu provedení náležitě oceněnému dlouho trvajícím diváckým potleskem vestoje. Bendix-Balgley jako přídavek zvolil Adagio z Bachovy Sonáty č. 1 g moll pro sólové housle, kde zdůraznil svůj měkký, v tomto případě až křehký přednes.

Zařazení Schnittkeho Concerta grossa č. 3 pro dvoje housle, smyčce, cembalo, celestu, klavír a čtyři zvony (1985) do přestávkou oddělné druhé poloviny koncertu zapříčinilo jisté odklonění od nastoleného neoklasicistního rázu. Společně s Noahem Bendix-Balgleym se jako druhý sólový houslista představil Zohar Lerner, který jakožto koncertní mistr Württemberského komorního orchestru Heilbronn v dalších skladbách přirozeně zaujal místo u prvního houslového pultu. Posluchači byli konfrontováni s docela jiným způsobem vypořádání se s historizujícími tendencemi v hudbě 20. století, tedy svébytnou a pro Schnittkeho charakteristickou syntézou barokních fines a expresivních melodicko-harmonických i rytmických postupů s hojným využitím clusterů či sestupné chromatiky.

Třebaže dílo nevyzařovalo onu neoklasicistní živelnost, kterou se orchestr prezentoval v první polovině večera, úroveň provedení se nikterak nesnížila – instrumentační obměna byla naopak příhodným osvěžením programu. Závěrečným dílem koncertu byla další skladba Sergeje Prokofjeva, tentokrát Symfonie č. 1 D dur „Klasická“ (1916–17), kterou lze považovat za průkopnické dílo hudebního neoklasicismu. Pozastavme se při této příležitosti u celovečerního pódiového počínání Benjamina Reinerse. Je totiž velmi pravděpodobné, že již několikrát skloňovaná živelnost interpretace neoklasicistních skladeb byla částečně zapříčiněna dirigentovým nakažlivým entusiasmem. Ustavičné poskakování do rytmu i charakteru hudby a žoviální, avšak příhodně funkční grimasy bernsteinovských rozměrů nejenže v pozitivním směru oživily samotné provedení, ale také několikrát pobavily některé přítomné posluchače. Své působení Reiners důvtipně zakončil tak, že v závěrečných taktech přídavku (třetí větě Klasické symfonie) odešel z pódia s partiturou pod paží, čímž jako by naznačil vysokou úroveň orchestru. Prokofjevova symfonická prvotina proto představovala řádné koncertní vyvrcholení, které publikum náležitě ocenilo dalším potleskem vestoje.

V průběhu večera všichni hráči heilbronnského orchestru předvedli nejen takřka bezchybnou interpretaci všech skladeb, ale navíc působili zaujatě děním na pódiu, což notně přispělo pohodové atmosféře, která dle reakcí publika nejvíce rezonovala při provedení děl Sergeje Prokofjeva. Je proto škoda, že v mediálním prostoru program byl poměrně zastíněn propagací přitažlivějších položek, které tvoří hlavní dramaturgické linie letošního Moravského podzimu. Snad by při intenzivnější propagaci hlediště sálu nebylo zaplněné „pouze“ uspokojivě, ale úplně, tedy úměrně úrovni koncertu.

Moravský podzim, Württemberský komorní orchestr Heilbronn
3. října 2021, Filharmonie Brno, Besední dům, 19:00 hodin

Program:
Igor Fjodorovič Stravinskij: Dumbarton Oaks
Sergej Prokofjev: Houslový koncert č. 2 g moll op. 63
Alfred Schnittke: Concerto grosso č. 3
Sergej Prokofjev: Symfonie č. 1 D dur op. 25 „Klasická“

Účinkující:
Noah Bendix-Balgley – housle
Zohar Lerner – housle
Württembergisches Kammerorchester
Heilbronn
dirigent – Benjamin Reiners