Zpěvný Dvořák a strhující Šostakovič

Abonentní program České filharmonie ve druhém lednovém týdnu byl nádherným symfonickým večerem. Zněli Dvořák a Šostakovič. V rukou je pevně měli Jan Mráček a Petr Altrichter.

Dvořákův Houslový koncert, jako většina velkých romantických děl, se dá podat velkoryse, okázale, s důrazem na virtuozitu, také ležérně… Jan Mráček ho naopak zahrál pokorně, klidně, jemně, prostě, pokojně, neokázale. Je to nesporný a velký, ještě stále hodně mladý tuzemský talent, a navíc s mezinárodními soutěžními úspěchy z Prahy a Vídně, mimochodem teď hostující koncertní mistr České filharmonie.

Dvořákovu důvěrně známou hudbu jsme díky němu slyšeli v mimořádně zpěvné podobě. Nejen jako lyrickou, ale přímo intimní, interpretovanou ve všech zmíněných parametrech osobitě, netuctově. Mráček dal sólovému partu zklidněnou, v tempech nepřeháněnou, spíše pomalejší podobu. Byl evidentně pozorně zaposlouchán do svých houslí, hrál Dvořáka vlastně docela introvertně. Přístup o to cennější, že přesně takový on sám osobně úplně nutně zrovna není, nebo se tak nejeví – stačí si vybavit situace, kdy hraje něco primárně virtuózního či bez zábran baví publikum. Přesně to problesklo ostatně při ohlášení přídavku, jímž bylo Recitativo a Scherzo Caprice od Fritze Kreislera; Jan Mráček ani neřekl, co zahraje, jen provokativně a mnohoznačně poznamenal, že: „přídavky se nemají cvičit, a tak uvidíme…”, čímž měl evidentně na mysli, že to nemá připravené ani promyšlené – a vrhl se do hry. Hrál svrchovaně a tuhle těžkou věc pointoval posledním brnknutím už na svěšené housle, jako by dával najevo, že to celé přece vůbec nic nebylo…

Petr Altrichter doprovázel s Českou filharmonií opravdu pozorně. Plně mu však večer patřil až ve druhé polovině. A bezmála hodinová Šostakovičova Desátá symfonie mu evidentně seděla velmi dobře. Tak jako po celý život, diriguje nadále velmi fyzicky a neohlíží se na to, jak při své práci vypadá a působí. Nechává se hudbou unášet, kopíruje ve svých postojích rytmy, má široká a neortodoxní gesta, diriguje názorně a návodně. K partituře, která je plná zvratů, proměn, emocí, virtuozity a výrazově strhujících míst zasahujících do obou pólů, od tragiky po jakýs takýs optimismus, to patří.

Podobně jako mnohá další Šostakovičova závažná díla, i tato symfonie z roku 1953 odráží svým nábojem a vyzněním tíhu doby i osobní pocity z ní a v ní. Je k posluchačovu potěšení plná typických idiomů a postupů, které dělají hudbu tohoto autora charakteristickou, typickou, rozpoznatelnou, nesmírně působivou – jsou to volné pasáže plíživých tónů v hlubokých polohách smyčců, vyhrocené výstupy dřevěných dechových nástrojů ve vyšších polohách a v bravurních tempech, unisona v tutti zvuku, okázalé gradování… V Desáté symfonii lze obdivovat vyprofilovanost jednotlivých vět. První je převážně pomalejší, závažná, elegická, zdrcující, s několika gradacemi.

Za Altrichterova řízení to byla věta krásně rozvíjená, přesvědčivě vymodelovaná, neuspěchaná, s mnoha instrumentačními detaily, obsažná, rozsáhlá, pětadvacetiminutová, existenciálně zatěžkaná, podobně, jako tomu bývá u Mahlera. O to větším kontrastem je následující pětiminutové Allegro, zlověstné, démonické, jakýsi pochod, evokující snad dokonce diktátorskou postavu Stalina, který v tom roce zemřel. Třetí věta je nádherným příkladem geniálně utvářené, nepravidelné, a přesto fungující, mimořádně působivé hudební formy, v níž je místo na pomalé tempo i vzruch, na instrumentační kouzla i na drásavě pronikavé pasáže. Právě ve třetí větě je zvýrazněně umístěno nezapomenutelné několikatónové hornové sólo, vícekrát modifikované a uváděné do různých kontextů. Je to motiv související se čtyřmi tóny dé-es-cé-há, proslulým Šostakovičovým podpisem, nesoucím silné významy a zde několikrát výrazně zaznívajícím. Finále symfonie – s obdivuhodnou prací s motivy – pak postupně vyrůstá až v impozantní a brilantní rozuzlení.

Původně, ještě z doby přípravy sezony Jiřím Bělohlávkem, byl na toto datum ohlášen Sukův Epilog. Je samozřejmě škoda, že je tato zřídka slýchaná věc kamsi odsunuta, ale tak skvěle v sólech, skupinách i v tutti zahraná Desátá symfonie Dmitrije Šostakoviče, jak jsme ji slyšeli, dává na nutnou změnu programu zapomenout.

Hodnocení autora recenze: 90%

Česká filharmonie / Jan Mráček
Dirigent: Petr Altrichter
Jan Mráček (housle)
Česká filharmonie
10., 11. a 12. ledna 2018 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 11. 1. 2018)

program:
Antonín Dvořák: Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 10 e moll op. 93

www.ceskafilharmonie.cz