Jubilující Zuzana Marková zazpívá v rodné Praze

Zuzana Marková je mladá a nadějná, zářící úspěchem, sebevědomím a současně pokorou. Ví, co chce a na co má a nemá. Když vstupovala na Pražskou konzervatoř tak rovnou na tři obory. Když začíná světovou kariéru, tak rovnou s dvěma malými dětmi a manželem dirigentem. Tóny neřeší, ale řeší co hlasem vyjádřit, jaké emoce a energii do diváků poslat. Potkal jsem ji v Kolíně nad Rýnem, kde debutovala v Manon a celé divadlo z ní bylo paf. Inu, když vyjde Marková na jeviště, tak se hledišti zastaví dech a když začne zpívat, tak se zastaví podruhé. Náš rozhovor se nesl na přátelské kolegiální vlně, chůva hlídala děti, Zuzana pila mátový čaj a odpovídala na mé všetečné otázky…

Milá Zuzano, patříš k jablkům, jež nepadla daleko od stromu, či naopak k těm odkutáleným?

Tak asi určitě k té první skupině. Moje maminka byla sólistkou v Národním divadle a dokonce i moje babička vystudovala na konzervatoři moderní tanec. Nicméně v uplynulém režimu se jí pak nepodařilo svůj sen naplnit. Já sama jsem se tanečně vzdělávala u Jána Němce, rovněž sólisty ND, jenže pak jsem všechny přerostla, začala mě bolet záda a hudba to nakonec vyhrála. Navíc jsem vlastně vyrostla pod klavírem, když moje máma doma učila své žáky. Doma zjistili, že mám pravděpodobně absolutní sluch a ten klavír k tomu vybízel. To pak přerostlo do dětského sboru a zájem o harmonii mě přivedl až k dirigování. Na Konzervatoři mě vzali na všechny tři disciplíny – zpěv, klavír, dirigování – pod podmínkou, že to zvládnu.

Tak to jsou úplně geniální předpoklady…

Já se rozhodně za geniální nepovažuju, ale ta kombinace je určitě ojedinělá. Nicméně mě to studium určitě pak komplexně i vytvářelo, získala jsem přehled, umělecký rozhled. Dnes nepotřebuju klavíristu na studium role, zahraju si to sama, učím se sama. Až otázky stylu pak konzultuji s odborníkem, popřípadě manželem – dirigentem (pozn. Giacomo Sagripanti). Často jsem na jevišti zpívala moderní věci a tam se mi velmi hodila ta soběstačnost. Všechny tři obory jsem došla až do maturity a až poslední dva roky jsem se zaměřila jen na zpěv. Tehdy už to dál nešlo a nemohla jsem sedět současně na třech židlích. Musela jsem se rozhodnout.

Uplatnila jsi pak profesionálně ty zkušenosti klavírní či dirigentské?

Tak během studia ano. Jako sbormistryně nebo jako klavíristka pro všechno. Studentovi se hodí každá koruna.

Nemáš pocit, že třeba jméno Marková ti na začátku hodně otvíralo dveře?

Já si spíš myslím opak. Mně to bylo někdy i na obtíž. Ale upřímně nevím, já o tom takto nikdy nepřemýšlela. Snažila jsem se stát sama za sebe.

Jaké byly tedy tvoje jevištní začátky?

Když pominu ty dětské role v Národním divadle v Praze, tak moje začátky jsou spojeny s Ostravou. Tam jsem zpívala už v období Konzervatoře a posléze mi nabídl pan ředitel Golat, zda nechci vstoupit do angažmá. A já souhlasila. Na HAMU jsem nechtěla, studií jsem měla po krk a toužila jsem do divadla. Dnes s odstupem času mě to vlastně děsí, že jsem měla tu odvahu či drzost v těch dvaceti na ta prkna vylézt. Ale HAMU by mi neutekla. Jenže ani v té Ostravě jsem nevydržela moc dlouho a do dvou let jsem prchla ven, za hranice. Na Ostravu ale ráda vzpomínám, byla to velká škola jeviště a divadelního života.

Máš pocit, že jsi jako pěvkyně produktem své maminky, nebo tě ovlivnil výrazněji ještě někdo další?

Tak ten základ mám určitě od ní. Ale já se později snažila otevřít i jiným vlivům. Odposlouchávala jsem, konzultovala. Mám i jednu kolegyni – kamarádku, se kterou jsme si navzájem jedno velké ucho a kontrolujeme sebe navzájem. Taky mám manžela dirigenta a když mi něco nejde, tak mohu jít za ním. A posledním rádcem je pro mě diktafon. Poslouchat sama sebe je velká škola.

A líbí se ti tvůj hlas ze záznamu?

Ne, ale zvykneš si. Já s nahrávkami pracuju hodně a hodně mi to pomáhá při studiu role. Diktafon je můj kamarád.

Měla jsi období nějaké hlasové krize nebo slepé uličky? To se hodně zpěvákům na začátku stává, že nenatrefí na svého pedagoga a hlas přestává fungovat…

Já se po odchodu z Ostravy dostala do Itálie, konkrétně do operního studia v Bologni a tam jsem takovou krizi měla. Jako bych vypotřebovala svůj technický potenciál a nevěděla jsem jak dál. Vlastně do té doby jsem vůbec nevěděla o svých koloraturních výškách. Ty od přírody nemám, musela jsem je vycvičit. A během té mé „boloňské krize“ jsem potkala jednu paní profesorku, která mi pomohla ten hlas znovu od základů postavit, celou techniku, protože mně se to jako by „rozpadlo“ všechno. Ta dáma se jmenuje Paola Pittaluga.

Měla jsi už od začátku jasno, v kterém oboru se chceš pohybovat? Co chceš či můžeš zpívat?

Na začátku konzervatoře se předpokládalo, že jsem mezzosoprán. Ale moje máma tomu dala čas. Nepřebarvovali jsme hlas, nic, co by mi mohlo uškodit. Moje hlasivky jsou dlouhé, takže ten předpoklad tam byl, ale nakonec jsem soprán. Ale koloraturní „trojúhelníkové“ hlasivky taky nemám. Takže Královnu noci nezpívám, i když jsem se o to na koncertech pokoušela. Jenže bych si tím uškodila. A tzv. moje party – Lucia di Lammermoor nebo Puritáni jsou vhodnější pro můj hlas.

Jsi trémistka?

Ne, absolutně ne. Já tóny na jevišti neřeším.

Potkávám za hranicemi hodně Čechů, kteří si občas postěžují na nedostatek sebevědomí. Jako kdyby se za své výkony styděli či nebyli nikdy dost spokojení. Znáš takové pocity taky?

Já jsem ve znamení Vah, snažím se být vyrovnaná Váha. Pracovat a postavit svůj výkon na maximální připravenosti, na jistotě. A když mě něco vykolejí, tak se snažím nepanikařit.

Daří se udržet maximální připravenost i se dvěma malými dětmi?

Snažím se. Třeba na Manon jsem se připravovala s předstihem asi tři čtvrtě roku, včetně výslovnosti. Francouzsky se dnes dorozumím, ale není to stejné jako s italštinou. Anglicky jsem se učila až za pochodu a němčina byla spíše školní.

Jaký je rozdíl mezi italským a francouzským operním provozem a tím německým?

Ve Francii a Itálii nejsou ansámbly. To je rozdíl oproti německým divadlům. Stálý mají orchestr a sbor. Práci mi tam zprostředkovává agentura. S manželem máme stejnou agenturu, takže občas pracujeme i spolu. Je ale těžké si o to říct, lepší je varianta, že to klapne samo.

Přemýšlela jsi někdy o svém posledním představení? Jestli to bude tvoje volba a nebo třeba umřeš na jevišti?

(smích) To mě ještě nenapadlo. Možná jsem ještě moc mladá. A snažím se ani nehodnotit zenity mých starších kolegů a kolegyň. Prostě existují fenomény, které mohou divákovi něco předat, i když už jsou za pomyslným vrcholem. To je vždy velmi subjektivní. Divadlo stojí na věcech mezi nebem a zemí…

Máš či měla si pro sebe nějaký předobraz nebo idol?

Pro mě to byla vždycky Callas. I když ji může někdo kritizovat, že třeba něco vokálně nebylo dokonalé. Ale pro mě je to příklad absolutní připravenosti, inteligence, nasazení, prožitku. Její Puritáni či Lucia jsou technicky dokonalé. Callas je pro mě fascinující umělkyně. Naši Gruberovou pochopitelně nechci opomenout taky.

Nemáš pocit, že všestrannost Callasové ji mohla stát kariéru, která byla relativně krátká?

Myslím, že u ní to byla především psychika. Na hlase se promítne všechno, co cítíš, co žiješ. Hlas je natolik křehký nástroj, že zobrazí jakékoli pohnutí duše. Tehdy ale to oborové vymezení nebylo takovou normou, jako je to dnes. Dnes v angažmá zpívá člověk, co mu dají. A zpěvák to musí nějak uzpívat. Jenže když zpíváš Rusalku moc brzo, tak si zničíš hlas. Zpěvák je pod tlakem a ten tlak vyvíjí především divadla. I mně byly nabízeny role jako Salome nebo Zerbinetta a jenom já můžu říct – ano nebo ne. Proto se držím svého belcantového oboru a čekám, jak se hlas vyvine. Ta kolínská Manon je takové moje momentální maximum.

Jaké role ti nabídly to pomyslné maximální herecké vyžití?

To asi splývá s tou vokální stránkou. Já si své sny už vlastně splnila – Lucií, Traviatou. Nicméně třeba taková Isolda by mě zajímala. Možná to bude jen doma ve sprše (smích)… Ale teď vážně. Mě hodně baví, když tě režisér vezme jako partnera. Pojetí role vzniká v dialogu. Já něco naskicuju, on dává připomínky zvenku, nabízí možnosti. A obráceně. Je to velké štěstí nalézt režiséra, s kterým vnitřně souzníš.

Jsou ty pojetí těch rolí pak jiné, můžeš ve stejné roli nacházet pořád další odstíny?

Určitě. Těch barev je spousta. Často i ve stejné inscenaci nacházím v reprízách nové pocity. A navíc já nejsem ten typ, co to dělá každý večer stejně. Pochopitelně musím respektovat mantinely režie, ale ten okamžik autenticity mě baví moc. Pokaždé stejně to dělat neumím. Promítá se do toho i můj soukromý život, moje dvě děti.

Dokážeš si divadlo udržet od těla? Pohybovat se jen v rámci profese a nebo je to pro tebe i určitá realizace duchovní cesty?

To je hrozně těžký udržet to jen v rámci profese. Pokud se chceš dostat na určitou úroveň, tak nemůžeš zpívat Manon a přemýšlet, jak budu dělat večer knedlíky. V určitým bodě si ale přestávám klást takový otázky. Není na ně prostor. Je to o maximální koncentraci na daný okamžik. V divadle jsem zpěvačka, byť na telefonu s chůvou, ale mé soustředění patří roli. Jde o zacílení myšlenek. Pochopitelně některá představení nemůžu vypnout s oponou a odnáším si je domů, protože některé situace a energie nemůžeš jen tak vypnout.

A v osobním partnerství s dirigentem vidíš jaké výhody či naopak nevýhody?

Tak on mi rozumí. Ví, co potřebuju, včetně banalit, co kdy jím a jak se nenachladit. Nevýhodu jsem zatím nenašla.

Máš sama za sebe cíl či potřebu dostat své jméno mediálně na určitou hvězdnou úroveň?

Tak určitě se snažím dostat na určitou úroveň, abych zpívala v dobrých divadlech s kvalitními režiséry, dirigenty a kolegy. Covent Garden i Metropolitní je určitě snem, ale když tam budu sedět jen jako divák, tak se nehroutím. Proto jsem asi i volila ten rodinný život jako protiváhu. Když nezpívám já, tak jsem s manželem a obráceně. A pochopitelně si vybíráme produkce podle našich potřeb. Důležité je pro mě se držet svého oboru, svých rolí, zařadit se. Otázkou je, co se stane, až ten hlas bude potřebovat změnu a vývoj. To pak budu muset okolí přesvědčovat o nutnosti změny.

Zpíváš i u nás doma nebo chtěla bys?

Tak já si myslím, že můj telefon mají, tak mi můžou zavolat. Přijedu ráda. Dvakrát to sice vypadalo, ale já neplánuju dva týdny předem, takže z toho nic nebylo. Je velmi těžké tyto odlišné operní trhy skloubit. Ale pravdou je, že velký zájem nepociťuju. Po odchodu se voda zavře a zajímat se začnou většinou jen, když to mediálně voní vídeňskou Státní operou, La Scalou či Met. Určitě ale nejsem sama, po kom se ta voda doma zavřela. Já sama se ptám, proč se tak často píše o tom, co „mediální hvězda“ vaří nebo nakupuje a ne co dělá v divadle.

Ale když v Covent Garden zpívá Margita, tak se o tom píše, a když tam zpívá Ladislav Elgr tak už ne. Proč?

Já nevím, každopádně je to divný. Ale asi to souvisí i se zájmem o operu u nás. A mě hlavně mrzí, že je tolik kvalitních zpěváků u nás doma a tak málo se o nich ví. Změnit se musí systém, ale nevím, kdo ho změní. Já mívám často i pocit, že venku si svých zpěváků více váží. Jako by naše mentalita byla omezující a to je vidět i ve společnosti, třeba ve volbách…

Je nějaká role, kterou by sis chtěla zazpívat a asi ji nikdy zpívat nebudeš?

Mně by se líbila Tosca, nebo Děvče ze zlatého západu, mezzosopránové Eboli, Amneris. Z českého repertoáru určitě Rusalku, z Janáčka Kostelničku v Pastorkyni, ale k tomu určitě taky nedojde… Nebo jen v domově důchodců.

Jak umíš přijímat chválu a kritiku?

Tak kritiku jsem dřív špatně skousávala, ale spíš jen sama vnitřně. Od kolegů si taky nechám poradit. I když moc často se to nestává. Ono se to moc nehodí. A často jde taky o to, jak se kritizuje. A chválu…? Zrovna dnes mi přišel dopis od nějakého starého pána s žádostí o autogram – to je velké zadostiučinění. Nebo když kolegyně ve sboru přijdou se slzami v očích…. To je velká upřímnost. To je víc než potlesk.

Dá se žít vůbec bez úspěchu?

Pro mě je důležitá vnitřní spokojenost. S tím se dá žít. To je esenciální pro další práci. Když vím, že něco nezvládnu, tak to musím akceptovat. Nás je spousta a riskovat neúspěch se nevyplácí. Tenhle tlak musí člověk vydržet. Ale já jsem klidný člověk a snažím se odvést vždycky stoprocentní výkon.

Zuzko, já ti přeju, aby si byla i v dalších letech ta vyrovnaná Váha a zářila na jevišti i v životě štěstím. Děkuji za rozhovor a zlom vaz na svém pražském koncertě 5. listopadu 2018 v Obecním domě.

Zuzana Marková se narodila v roce 1988 v Praze. Studovala zpěv, klavír a dirigování na Pražské konzervatoři. Jako šestnáctiletá debutovala na prknech NDM v Ostravě (Burian: Opera z pouti), kde později ztvárnila role jako Zerlina, Jitka v Daliborovi nebo Micaela v Carmen. V sezoně 2010/11 studovala ve Scuola dell’ Opera Italiana v Bologni. V roce 2012 získala druhou cenu na soutěži Ernst Haefliger International Singing Competition v Bernu. Věnovala se hodně soudobé hudbě (Ades: Powder her face – režie Pizzi, Sciarrino: Aspern, Grimaldi: Salomé).
Vystupovala mimo jiné na operním festivalu v irském Wexdorfu, na festivalu v Avignonu, ve Vlámské opeře v Antwerpách, s Essener Philharmoniker, s Orchestra Sinfonica Siciliana a na koncertním turné s Orchestra Filarmonica Toscanini v Itálii a Číně. Absolvovala turné po francouzských divadlech (Avignon, Marseille, Metz, Tours, Bordeaux) s operou Les caprices de Marianne (Marianne) od H. Saugueta. V předešlých sezónách debutovala v Curychu (Bellini: Puritáni – Elvíra), v Teatro La Fenice, v Marseille, v Grand Theatre d´ Avignon, v Anconě a Janově jako Lucia di Lammermoor, v Marseille (Anna Bolena), Manon (Massenet) v Oper Köln, v opeře Il cappello di paglia v Teatro San Carlo v Neapoli; v Marseille, Palermu, Cagliari, v Bolshoi Teatr v Moskvě a naposledy v Teatro del Maggio Musicale Fiorentino jako Violetta Valéry pod taktovkou Fabia Luisiho.