Zuzana Zahradníková: Pohyb je můj život

Zuzko, jak ses vlastně dostala k tanci? Pocházíš z umělecké rodiny?

Sestra mého táty, tedy moje teta, byla sólistkou v olomouckém Moravském divadle. Zatímco maminčina strana rodiny byla spíš akademicky zaměřená, dědeček byl učitel a všechny tři jeho dcery vystudovaly vysoké školy, tátova strana – všech pět dětí – se točila celá kolem divadla. Dědeček dělal divadelního ševce, druhá teta byla hlavní kostymérkou… A tátu už odmalička obsazovali do dětských roliček v činohře a baletu. Tak od nich to asi pochází…

A kde jsi začala ty?

Teta, o které jsem mluvila, je o dost starší než můj táta. Ve chvíli, kdy skončila s profesionální kariérou, si otevřela v Olomouci taneční přípravku. A já, coby malý neposeda, neskutečné šídlo, jsem do ní okamžitě začala chodit. Ventilovala jsem to ohromné množství energie, které jsem v sobě odjakživa měla. Teta brzy rozpoznala můj potenciál a já jsem velmi záhy vyhrála soutěž, která mě dostala do olomouckého střediska moderní gymnastiky. Několikrát týdne jsme tam měli i baletní hodiny, které vedl tehdejší ředitel Moravského divadla, Jiří Sekanina. Balet mi okamžitě proti gymnastice přišel tak neuvěřitelně estetický a někde uvnitř se mě hluboko dotýkal. Pan Sekanina mě navedl na myšlenku, že bych měla zkusit taneční konzervatoř, já byla tehdy ale už v sedmé třídě základní školy…

To je docela pozdě. Zkusila ses tedy hned na nějakou konzervatoř přihlásit?

Ano, úspěšně jsem složila přijímací zkoušky do Brna, ale ke škole nepatřil internát. Takže i když jsem byla na školu přijata, maminka zkoušela najít ještě další alternativy. Zavolala i do Prahy a já přijela na klasický trénink, takzvané rozdílové zkoušky. Tehdy jsem ani neměla špičky a snažila jsem se zkrátka tak nějak spíš kopírovat pohyby ostatních (směje se). Do školy mě přijali s podmínkou, že si zopakuji ročník. Tak jsem tehdy vlastně začala studovat na konci školního roku, na přelomu května a června druhý ročník, od září pak jsem nastoupila do třetího.

Nutno dodat, že tvá studia probíhala velmi úspěšně, už jen co do počtu rolí i cen, které jsi ještě na škole posbírala. Zajímalo by mě, proč a za jakých okolností tvá cesta po absolutoriu vedla právě do Mnichova?

Konkurzů jsem v posledním ročníku objela víc. Dělala jsem například konkurz do Brna, tam mi nabídli rovnou sólovou smlouvu, vzali mě i do pražského Národního divadla, do Stuttgartu a pak do nějakých dalších malých německých měst, myslím do Halle a tak. Můj tehdejší partner Lukáš Slavický byl pozvaný s dalšími chlapci z konzervatoře na malý konkurz do Mnichova, kde už od roku 1998 působil jako umělecký šéf Ivan Liška. O dívky tam sice tehdy nouzi neměli, ale protože jsme byli s Lukášem spolu, poradil mi Petr Vondruška, abych se do Německa vypravila také.

V červenci, když už bylo jasné, že je Lukáš přijat, jsme jeli do Mnichova spolu, aby si mohl vyřídit byt a další věci. Požádala jsem o trénink, po něm jsme předvedli náš oblíbený duet A Lot of Happiness od Kennetha MacMillana. Ivan Liška už ale neměl žádnou smlouvu, žádná volná místa k dispozici. Jediné, co mi v tu chvíli mohl nabídnout, byl takzvaný volontérský kontrakt. Pamatuji se, jak jsem seděla u něj v kanceláři a on zmiňoval taková světová jména jako William Forsythe či José Limón a já se na něj jen mlčky s vyvalenýma očima dívala. Jediné, co jsem tak nějak znala z Prahy, byla technika Marthy Graham. Nevěděla jsem tedy, co mu mám odpovídat, ale vnitřně jsem si říkala, já to zvládnu, potřebuji jen, abyste mi věřil. Když si vzpomenu na všechny ty pocity, přišla jsem si, jako by mi bylo znovu deset let. Setkaly se tam v jednu chvíli veškeré zkušenosti, které měl Ivan Liška za ta léta působení v zahraničí, s mou nezkušeností, mládím a ostychem.

Tehdy jste si tedy plácli a teď jsi v Bavorském státním baletu už kolikátou sezonu?

Nastoupili jsme s Lukášem v září roku 1999, teď jsem tam tedy sedmnáctou sezonu… Na jednu stranu, když se nad tím zamyslím a vzpomínám, co všechno jsem si už zatančila, vidím za tím všechny ty roky, na druhou stranu mi to někdy celé přijde třeba jako pouhých pět let. Víc ne.

Co se týče rolí, máš i po všech těch letech nějaké nesplněné sny?

Nikdy jsem neměla potřebu zatančit si Julii, Odettu/Odilii, Auroru… Na vysněné role se mě lidé v životě už hodně ptali a já se skoro až styděla, že na takové otázky vlastně nemám odpovědi. Miluji ale flamenco, španělské a cikánské tance, takže jsem si moc ráda zatančila Kitri z Dona Quijota. To ale bylo ještě na škole – v posledním ročníku jsme s Lukášem hostovali v hlavních rolích baletu v brněnském Národním divadle. Byla to pro nás oba neuvěřitelná zkušenost.

První rok jsi v Mnichově měla ten zmíněný volontérský kontrakt. Brzy poté jsi dostala reálné angažmá?

Volontérský kontrakt má oproti tomu klasickému tu nevýhodu, že ti může vedení oznámit až v únoru, zda s tebou počítá na další sezonu. Jinak to víš už od listopadu roku, který dané sezoně předchází. Já ale hned během prvního roku tančila s volontérským závazkem daleko víc než některé kolegyně, které měly normální sborovou či demi-sólovou smlouvu. O místo jsem se tedy nebála. Po čtyřech sezonách ve sboru jsem dostala demi-sólo, v roce 2007 pak smlouvu sólovou.

To je krásné. A teď mi pověz něco o tom, co tě čeká dál.