Kateřina Javůrková se poslední dobou v civilu hodně změnila

Rozhovor s mladou úspěšnou hornistkou, nejen o jejím nadcházejícím koncertu na Pražském jaru


Byť se s hornou v posledních letech objevuje čím dál víc žen, určitě to ještě tak úplně „zažité“ spojení není. Jaké mají oproti mužským hráčům na tento nástroj ženy výhody a jaké naopak případné handicapy?

Nemyslím si, že při výběru nástroje hraje nějakou roli to, jestli jsme muž nebo žena, a na případných handicapech se dá určitě pracovat, pokud nás to baví a chceme to opravdu dělat!

Jak jste se vůbec vy k lesnímu rohu dostala? A jak dlouho trvalo, než jsme mu přišla na chuť? Nelitovala jste zatím nikdy své volby?

K lesnímu rohu jsem se dostala díky svému otci, který má tento nástroj rád a vždycky si přál, aby na něj v rodině někdo hrál. A protože můj starší bratr si vybral klarinet, bylo to jasné. Dlouho jsem s tím ale bojovala a rozhodně jsem nepatřila k dětem, které by samy s chutí cvičily. Ale táta nás odmalička pěkně driloval, ať se nám to líbilo, nebo ne, a až když jsem se dostala na konzervatoř a začala pracovat sama, až tehdy mě to začalo opravdu bavit. Tak i když volba nástroje úplně dobrovolná nebyla, nikdy jsem toho nelitovala. Lesní roh je opravdu krásný nástroj a hornisté jsou super lidi!

Zatím nejvíc vás alespoň mezi našimi muzikanty zviditelnilo loňské vítězství v soutěži Pražského jara. Jste soutěžní typ? Jak s ročním odstupem svůj úspěch hodnotíte? Co všechno vám přinesl?

Nikdy jsem si to o sobě nemyslela, ale v loňském roce jsem se opravdu na pár měsíců stala soutěživým typem. Věnovala jsem přípravě na Pražské jaro hodně času a jsem ráda, že se to vyplatilo. Po soutěži přicházejí nabídky sólových koncertů a recitálů a já tak musím paradoxně cvičit ještě více než před soutěží samotnou, a na to už nemám zdaleka tolik prostoru jako před rokem. Musím si tedy vše plánovat hodně dopředu a rozvrhnout si každý den, abych stihla jak pracovní povinnosti v PKF – Prague Philharmonia a v České filharmonii, ale také přípravu sólových koncertů.

Po roce se teď objevujete na Pražském jaru v programu letošního ročníku, a to v české premiéře Pendereckého tuším šest let staré kompozice Winterreisse. Byla to vaše volba? Pokud ano, proč? Jaký vztah k Pendereckému a k soudobé muzice vůbec máte?

S nápadem provést Pendereckého Hornový koncert přišlo samo Pražské jaro a já jsem byla v prvním okamžiku trochu nejistá… Nemyslím si, že soudobá hudba je moje silná stránka a ve výběru repertoáru bývám spíše konzervativní. Když jsem si však tento koncert poslechla z nahrávky, úplně mě nadchnul. Je to nádherná muzika, která vypráví vzpomínky na Pendereckého mládí a jeho zimní cesty. Navíc Katowický rozhlasový orchestr patří k světové špičce a program koncertu bude zejména pro dechaře zajímavý – kromě Pendereckého zazní také Šostakovičova Šestá symfonie a Janáčkova Sinfonietta.

Jací skladatelé, jaký repertoár je vašemu srdci tedy nejblíž?

Nemám nějaký vyhrazený styl nebo nejoblíbenějšího skladatele či období, hlavně se to u mě stále mění. Jeden čas ráda poslouchám Mahlera anebo Brucknera, a za týden je to baroko. Dříve jsem třeba neměla ráda Mozartovy hornové koncerty a dnes si je užívám. Těším se také na květnový Pendereckého Koncert, do toho bych se pravděpodobně také sama nepustila a teď to nemohu dostat z uší.Zmínila jste orchestr PKF – Prague Philharmonia. Pokud dobře počítám, jeho členkou jste od svých osmnácti. Jaké byly tenkrát před pěti lety vaše začátky u PKF? Jak vás hráči vzali? A co vás vůbec právě k tomuto orchestru přivedlo?

Na svoje začátky v PKF vzpomínám moc ráda. Tehdy jako první v Čechách přišli s projektem takzvané orchestrální akademie, a já tehdy dorazila na konkurz úplně sama, možná naštěstí. (smích) Byl to pro mě první profesionální orchestr, kde jsem mohla hrát, a to s sebou samozřejmě přináší trému a respekt z ostatních hráčů. Ale moji noví kolegové mi vše usnadnili, brzy jsem si tam našla spoustu lidí, se kterými jsem netrávila čas jen v práci. Je to pro mě vůbec taková „rodinná“ kapela a v tom je tady v Praze unikátní. Mohu to teď srovnat s Českou filharmonií, kde hraji od ledna tohoto roku. Česká filharmonie je oproti tomu obrovský podnik, vše probíhá na nejvyšší profesionální úrovni, všechno perfektně šlape, ale také se mi třeba stane, že až po třech dnech zkoušení si teprve všimnu, že v orchestru hraje i má sestřenice nebo kamarád, který sedí úplně na druhé straně pódia. V tomto ohledu je PKF taková více osobnější. Rozdíl je samozřejmě také v repertoáru, v České filharmonii si konečně můžu zahrát velké symfonie od Čajkovského či Brucknera a potkat se světovými dirigenty a sólisty. Pro tyto kontrasty je pro mě zajímavé zůstat zatím v obou těchto orchestrech.

Jak vypadá váš všední den? Jak často máte zkoušky v orchestrech a jak se vám je daří skloubit s ostatními povinnostmi – studijními, ale i s vašimi dalšími muzikantskými aktivitami?

Je to samozřejmě čím dál tím těžší, zkoušky v orchestrech mám téměř každý den, víkend nevíkend, a když mám během dne volné odpoledne nebo večer, musím ho zase věnovat přípravě na mé sólové koncerty nebo koncerty s dechovým kvintetem Belfiato. Ale snažím se každý den si najít chvíli na relax v podobě nějakého sportu nebo prostě na chvíli vypnout. Když se mi podaří zachránit pár dní úplného volna, většinou pak odjedu někam pryč do přírody, nejlépe bez horny…Máte zevrubnější představu či sny o tom, jakým směrem by se vaše profesní kroky měly dál ubírat?

Nikdy jsem neměla přehnané ambice a vše, co se mi do teď poštěstilo, je daleko víc, než o čem jsem kdy ve svém profesním životě snila. Mám práci, která je zároveň mým koníčkem, a diplom z Pražského jara, který pro mne je a bude motivací do další práce. Dalším profesním snem je vlastní cukrárna! (smích)

Co máte v nejbližší době kromě zmíněného koncertu Pražského jara před sebou?

Dále mě čekají recitály s varhaníkem Pavlem Svobodou – náš první společný koncert v Praze je již 1. dubna v Sále Martinů – a také s klavíristou Lukášem Klánským, v plánu mám i sólové koncerty na různých českých i zahraničních festivalech. Příští rok v Praze zahraji Glierův Hornový koncert se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a také se těším na různé zahraniční zájezdy, ať už s Českou filharmonií nebo s PKF, ale také jenom jako turista.

A jaká je Kateřina Javůrková v „civilu“? Máte vůbec myšlenky na něco jiného, než je hudba?

Kateřina Javůrková se poslední dobou v civilu hodně změnila. Dřív jsem opravdu hodně cvičila a vše se točilo jen kolem muziky, koníčků moc nebylo. Čím víc práce ale poslední dobou mám, tím více si vážím každé volné chvíle. A to je i důvod, proč jsem se po pěti letech odstěhovala zpět na vesnici za Prahu a užívám si ten klid, přírodu a domácí vajíčka. Chci se teď pustit do zahrady a obnovit také naše rodinné řemeslo, takže příští týden bude první várka domácích párků! A protože moc ráda jím, musím mít ráda i sport. Když si to dobře naplánuju, jde to všechno krásně skloubit dohromady!

Díky za vaše odpovědi, hodně dalších úspěchů.

Vizitka:
Kateřina Javůrková (1991) začala hrát na lesní roh v devíti letech u Tomáše Krejbicha v ZUŠ Na Popelce a ve studiu pokračovala na Pražské konzervatoři ve třídě profesora Bedřicha Tylšara. Od roku 2011 studuje na Akademii múzických umění v Praze u Zdeňka Divokého a Radka Baboráka. Během studií se zúčastnila stáže na Conservatoire Nationale Supérieur de Musique et Danse Paris ve třídě prof. Andrého Cazaleta.

Je vítězkou několika mezinárodních interpretačních soutěží, jmenujme například Mezinárodní žesťovou soutěž v Brně, Mezinárodní soutěž „Federico II di Svevia“ v Itálii (2011) a ve stejném roce se stala absolutní vítězkou Mezinárodní interpretační soutěže lesního rohu v rámci festivalu Moravský podzim. Velkým úspěchem Kateřiny Javůrkové bylo získání 1. ceny a titulu laureáta mezinárodní interpretační soutěže Pražské jaro 2013.

Od roku 2009 je členkou PKF – Prague Philharmonia, od ledna 2014 hraje také v České filharmonii. Spolupracovala i s dalšími předními českými i zahraničními tělesy, jako je například Orchestre de Paris.

Sólově vystupovala s PKF – Prague Philharmonia, Komorním orchestrem pražských symfoniků a Karlovarským symfonickým orchestrem.

V komorní oblasti působí v dechovém kvintetu Belfiato Quintet. S tímto souborem získala třetí cenu na 6. mezinárodní soutěži dechových kvintetů “Henri Tomasi” ve francouzské Marseilli.

www.katerinajavurkova.cz

Foto Tereza Jirásková, Daniel Havel, archiv Kateřiny Javůrková