Začínají Olomoucké barokní slavnosti, letos už potřetí

Jeden z hlavních organizátorů festivalu Tomáš Hanzlík a belgický dirigent a také klavírista Filip Martens v rozhovorech pro Operu Plus  

Počínaje tím prvním červencovým celkem čtyřiadvacet večerů přinese sedm nových operních titulů s devatenácti sólisty, včetně tří německých kontratenoristů, belgického sboru a také dirigenta. Na produkcích se vystřídá přes šedesát hráčů na historické nástroje, o plynulé výměny scén repliky barokního divadla se každý večer bude starat pětice mašinistů. To je hlavní program již třetího ročníku Olomouckých barokních slavností, které začínají právě dnes.

Tomáš Hanzlík, umělecký šéf souboru Ensemble Damian
Olomoucké barokní slavnosti vstupují do svého třetího ročníku. Na jaké tituly a novinky se diváci mohou těšit?

Snažili jsme se o maximálně atraktivní a zároveň pestrou dramaturgii. V úvodu provedeme vůbec první jevištní práci dvanáctiletého Wolfganga Amadea Mozarta s názvem Apollo et Hyacinthus. Druhým dramaturgickým pilířem Olomouckých barokních slavností 2015 je česká verze jedné z nejslavnějších oper hudební historie – Orfea Claudia Monteverdiho. Závěr festivalu bude patřit opernímu hitu Antonia Vivaldiho La Senna festeggiante, oslavujícímu francouzského krále Ludvíka XV. Mezi tyto světové tituly jsme zařadili i díla domácí produkce. Opery dřevohostického kantora Josefa Schreiera sice nevěnčí hvězdná sláva, ale jejich atraktivita spočívá v naprosto unikátních námětech. Dvě alegorické komické opery pojednávají o tom, zda není muži lépe bez ženy (Aurea Liberta – Zlatá svoboda) a jak se Svět s pomocí Politika zbaví Pravdy (Veritas exulant – Vyhnaná pravda). Schreier, známý především hanáckou operou Landebork, která mu byla v poslední době připsána, se zde představuje opět jako předchůdce poetiky Divadla Járy Cimrmana. Domácí olomouckou produkci pak zastupuje volná rekonstrukce kuriózního alegorického melodramatu olomouckého rodáka Antonína Saletky Korunované století (Saeculum coronatum). Z předchozích ročníků zůstává v dramaturgii jediný titul – má opera Endymio, letos v novém obsazení – ve všech rolích se představí výhradně mužští interpreti, ovšem ve všech známých hlasových oborech.

Pokud vím, kromě osvědčeného spoluautora Víta Zouhara jste přizval ke spolupráci na alegorickém melodramatu Saeculum coronatum i další kolegy…

Saeculum coronatum mělo premiéru v Olomouci v roce 1724 u příležitostí výročí založení Jezuitského konviktu, tedy místa, kde se celé Olomoucké barokní slavnosti odehrávají. Nezachovaná hudební složka je obnovena jako pasticcio z hudby olomouckých barokních i současných skladatelů (Joseph Rittler, Václav Matyáš Gurecký, Josef Gurecký, Anton Neumann, Josef Puschmann, Vít Zouhar, Květa Friedrichová, Tomáš Hanzlík, Jan Vičar, Marek Keprt) a stává se tak přehlídkou a zároveň konfrontací hudby z let 1680 až 2015. Pro všechny soudobé autory Saeculum coronatum je společné, že působí v Uměleckém centru Univerzity Palackého, tedy v bývalém jezuitském konviktu – ve stejné budově, kde měla hra v roce 1724 premiéru.

Pro Monteverdiho Orfea jste napsal vlastní libreto. Jak obtížné to pro vás bylo? Jak moc jste do díla zasáhl?

Když jsem slyšel už asi dvacátou naprosto odlišnou interpretaci Monteverdiho Orfea a věděl, že partituru instrumentoval i Carl Orff, bylo mi jasné, že je to volný prostor pro realizaci individuálních pojetí. Tedy jsem se odvážil. Je to nezničitelná věc a já za ní stále cítil něco jiného, než mi v náznacích skýtaly různé nahrávky i inscenace. Předně: Orfeus byl nový moderní tvar, který slučoval poezii, hudbu a divadlo podle antického vzoru. Co je antické drama a v co se dnes proměnilo? V muzikál. Bohužel ho má v moci jen masová kultura a pop. Jak ale přiblížit tu barokně-renesanční myšlenku dnešku? Svým překladem jsem se snažil právě o zkrácení cesty jednak k antickému mýtu, ale i k estetice pozdní renesance. Do hudební struktury jsem nijak nezasahoval, pouze kombinujeme barokní nástroje s moderními (saxofon, melodika). V recitativech je opera drobně krácená. Jde nám i o dětského posluchače, který potřebuje méně komentářů a více děje, nebo alespoň jeho zdání.

Vypadá to, že vaše neobarokní opera Endymio je festivalovou stálicí. Nebudou se při ní diváci potřetí nudit?

Endymio je tu už potřetí, ale pokaždé v jiném obsazení. Letos jsou to Stewe Waechter jako Diana, Carl Thiemt jako Endymio a Stefan Kunath jako Aurilla. Tedy němečtí kontratenoristé. Nový je také Sylvánus, kterého ztvární skvělý basista Jiří Miroslav Procházka. Provedení bude řídit host z Belgie Fipil Martens a spoluúčinkovat bude také jeho belgický sbor Canta Ludens.

Čeká vás čtyřiadvacetidenní barokní maraton. Jak se na něj těšíte? A jaké plány a vize máte pro případný další ročník?

Je to kolos, kterého se zatím bojím, ale až se rozběhne, bude to snad stejná legrace jako loni.

Pro rok 2016 máme zatím v plánu Ghirlandu di fiori (1726) od Antonia Caldara, The Alchemist, HWV 43 – pantomima od Georga Friedricha Händela, a konečně La Semele (1726) Johanna Adolpha Hasse. V podání mladých amerických sólistů by měla zaznít Dido a Aeneas (1680) Henryho Purcella.

Sám uvažuji o nové opeře na barokní libreto serenaty pro mecenáše oper – olomouckého biskupa Wolfganga Hannibala ze Schrattenbachu s názvem Piramo e Tisbe.

Ať se vám i letošní ročník vydaří, děkuji za rozhovor.
*** 

Dirigent festivalových představení Hanzlíkovy opery Endymio Filip Martens (Belgie)
Filipe, jak vím, studoval jste na Čajkovského akademii v Moskvě. Navštívil jste někdy dříve i naši zemi? Jak se díváte na slovanskou mentalitu ve srovnání s tou u vás v Gentu?

Navštívil jsem nejen vaši zemi, ale byl jsem před patnácti lety už i v Olomouci se sborem Canta Ludens Wich. Byl to tehdy velice příjemný zážitek. Mnohem intenzivnější byl ale můj zážitek a setkání se se slovanskou kulturou během mého studia v Moskvě, kde jsem byl svědkem historických událostí v letech 1988–1989. Bylo úžasné sledovat, jak umění a kultura zůstaly v srdcích lidí navzdory těžkým životním podmínkám. Lidé takto unikali z každodenního utrpení a naději nacházeli v literatuře, divadle i hudbě. Umělecký duch byl tehdy silnější, než kdykoliv jindy. V západních zemích mají lidé tak pohodlný život, že se jejich mysl mnohdy zleniví a není až tak inspirativní. Proto jsou naši umělci chladnější a tvoří intelektuální a více abstraktní skladby. V posledních dvaceti letech přijelo do západní Evropy mnoho umělců z východu, což vyústilo ve velice pěknou kombinaci vášně a intelektu. Řekněme tedy, že se vzájemně úspěšně inspirujeme.

Jste taková „multifunkční osoba”: pracujete jako pianista i jako dirigent. Která profese je pro vás obtížnější?

Kombinace obou profesí je ta nejkrásnější, o které můžete snít! Hra na klavír je individuální, mluvení u ní není nutné. Zato dirigování je o umění mluvit a komunikovat s lidmi. O nalezení toho nejsprávnějšího způsobu vyjádření hudby. Toho, co byste chtěli slyšet, jak hudbu cítí všichni lidé ve vašem orchestru nebo sboru. Nesmírně zajímavá kombinace různých lidských povah.

Letos přijíždíte do Olomouce dirigovat neobarokní operu Endymio Tomáše Hanzlíka. Jak se vám líbí? A nejen to, přijede s vámi i váš sbor, který se bude na produkci také podílet. Už jste se někdy setkal s tímto druhem hudby?

Tomášův neostyl je velice zajímavý. Od barokního stylu Vivaldiho putuje k minimalistickému stylu Steva Reicha či Philipa Glasse. Líbí se mi toto propojení. Je velice přístupné pro obecenstvo, jednoduché na poslech i pochopení. Sbor si zpočátku musel na neobarokní styl zvyknout, ale velice brzy si všichni part oblíbili, protože je zpěvný a ne nevyzpytatelný, jak tomu u současné hudby bývá. V Belgii se s takovým druhem hudby potkáváme jen vzácně, takže jsme moc rádi, že jsme tuto příležitost dostali.

Pokud byste mohl vybrat historické hudební období, které je vám nejblíž – které by to bylo a proč?

Jako klavírista bych si vybral to interpretačně nejatraktivnější, samozřejmě romantickou hudbu Brahmse, Liszta, Rachmaninova… Je virtuózní, působivá a neskutečně krásná pro každého. Snad je to důvodem, proč jsem i pro sbor vybral například Brahmsovo Requiem. Nicméně pro sborový repertoár mám rád Bacha. Mozarta, Haydna, Mendelssohna. Ale je tolik moderní sborové tvorby! Řekněme, že se snažím provádět co nejvíce různých stylů, pokud jde o krásnou a dobrou hudbu.

Jaký nejzajímavější či nejúspěšnější projekt se vám podařil? Jaké máte další umělecké plány?

Tak například minulý týden se mi splnil sen snad každého pianisty – hrál jsem s orchestrem Bachův Koncert d moll. V poslední době jsme také měli s mým bratrem Frederikem „čtyřruční“ recitál. A plány? Momentálně studuji program s hudbou Wima Mertense, to bude minimalistická hudba, a dále připravuji Chopinův První klavírní koncert.

Úspěšnými sborovými projekty byly Carmina Burana, Requiem Michaela Haydna, Brahmse a Duruflého. Na podzim připravujeme Bachovo Vánoční oratorium, které musíme pilně studovat. A také jsem napsal komorní operu Grietje, de Heks. V roce 2013 jsem začal hrát na piano společně s bubeníkem a třemi dalšími sólisty a vystoupení s tímto projektem máme naplánovaná až do května 2016.

Děkuji za rozhovor a přeji vám hodně sil i úspěchů ve vaší různorodé práci, samozřejmě teď aktuálně hlavně při provedení Endymia v rámci Olomouckých barokních slavností!

Vizitky:
Tomáš Hanzlík (1972) je uměleckým vedoucím Ensemble Damian (založen 1996) a zároveň impresáriem kočovného divadla Theatrum Schrattenbach (2004). Absolvoval katedru hudební výchovy Pedagogické fakulty (1995) a muzikologie Filozofické fakulty (1998) Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1998 založil v Olomouci hudební festival Baroko, který se soustavně zaměřuje na uvádění novodobých premiér neznámých děl. Tématem jeho disertace byla hudba piaristických skladatelů 17. a 18. století (KHV PdF UP, 2004). České i latinské texty piaristů pak využil i při kompozici řady vlastních děl. Vedle pedagogické činnosti (od roku 2001) se věnuje kritickým edicím staré české hudby (Tomáš Norbert Koutník: Requiem ex Es, Salve Regina Capucinorum ex d, Litaniae de Sanctissimo Nomine Jesu ex C – 1998, Choceňský manuskript – 2000, Hudba piaristických klášterů I. – 2003). V letech 1996–1998 byl zaměstnán jako redaktor pro vážnou hudbu a folklór v Českém rozhlase Olomouc. Od roku 1993 pravidelně koncertuje jako dirigent, vokalista a hráč na smyčcové nástroje. S Ensemble Damian uvádí vedle staré hudby a vlastních děl také soudobé autory z minimalistického okruhu. Účinkoval na festivalech Maraton soudobé hudby Praha, Forfest Kroměříž, Janáčkův máj Ostrava, Janáčkovy Hukvaldy, Bezručova Opava a další. Se souborem prezentoval Českou republiku netradičními operami také na turné v Pobaltí, Německu a v Itálii. V řadě Barokní opera a oratorium pražského FOK (2004) uvedl operu Johanna Huga Wilderera La Nascita del Diamante (Zrození diamantu) a v rámci festivalu Hudební fórum Hradec Králové (2006) českou premiéru opery Three Tales Steva Reicha.

V roce 2004 premiéroval Hanzlík v projektu Národního divadla Bušení do železné opony vlastní operu Yta innocens (Nevinná Yta) Po jejím úspěchu získal pozvání k dalšímu vystoupení v rámci téhož projektu (Vít Zouhar: Coronide, Zouhar-Hanzlík: Torso; 2004) a objednávku na celovečerní operu pro Národní divadlo. Nejprve rozšířil operu Yta innocens do celovečerního formátu, uvažoval o kompozici opery na námět Šimona Abelese, ale nakonec se rozhodl pro zhudebnění anonymního textu Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého). Svůj vlastní skladatelský styl Hanzlík označuje jako neobarokní minimalismus, charakteristický zacyklením historizujících harmonických a melodických fragmentů. Výrazně se také podílí na vizuální stránce produkcí Ensemble Damian a to jak po stránce pohybové (rétorická barokní gestika), tak výtvarné (návrhy a výroba dekorací a rekvizit z papírmaše) ve spolupráci s kostýmní výtvarnicí Vendulou Johnovou. V roce 2009 obdržel za pořádání festivalu Baroko cenu Olomouckého kraje.
(Zdroj: www.ensembledamian.com)

Filip Martens (1965) začal svoji kariéru jako student na Lemmens institutu, na střední škole múzických umění v Leuven, Belgie. Vyhrál soutěže ve hře na piano, v harmonii a v komorní hudbě.

V letech 1988–1989 studoval na Čajkovského hudební akademii v Moskvě. Zúčastnil se mistrovských kurzů ve Výmaru s Rudolfem Kehrerem. V roce 1988 byl sólistou festivalu v Turíně v Itálii. Provedl také několik koncertů v Holandsku, Německu, Francii, Španělsku a bývalém Sovětském svazu.

V roce 1990 byl finalistou prestižní belgické soutěže pro mladé hudebníky Tenuto Concours, ve které vyhrál první cenu.

V roce 1992 ukončil studia v Bruselu u profesora Levente Kende a ve stejnou dobu ukončil nejen studia klavíru, ale získal také první cenu v kontrapuktu a fuze.

V roce 1994 mu byl udělen titul Lemmens-Tinel, což je v Belgii vyznamenání i nejvyšší titul.

Filip Martens také spolupracuje s rozhlasem a televizí, pro které nahrál skladby současných belgických skladatelů jakou jsou P. Swert, K. De Jonghe a P. Swinnen. Jako sólista účinkoval s orchestry BRTN Philharmonic Orchestra Brussels na RTBF, Národním orchestrem, Euregio Youth Orchestra, Chapelle de Lorraine, Vlámské akademie a Symfonickým orchestrem Lemmens institutu. Jeho repertoár zahrnuje koncerty Bacha, Mozarta, Beethovena, Brahmse, Čajkovského, Prokofjeva a Rachmaninova.

Kromě sólové dráhy spolupracuje Filip Martens také s různými soubory. Spolu s Dierikem Suysem (viola) zrealizovali nahrávku série skladeb nazvanou In Flanders Fields, která je přehledem vlámské komorní hudby 20. století a byla oceněna cenou Pelemans.

V současné době je Filip Martens zaměstnán jako doprovodný pianista na Lemmens ústavu a na hudební akademii v Eeklo. Kromě sólové dráhy je také aktivní jako dirigent několika sborů a orchestrů.

www.baroko.olomouc.eu
www.ensembledamian.com

Foto Olomoucké barokní slavnosti, archiv, webové stránky F. Martense, Kateřina Zahradníčková, Ensemble Damian