Začínají Olomoucké barokní slavnosti, letos už potřetí

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jeden z hlavních organizátorů festivalu Tomáš Hanzlík a belgický dirigent a také klavírista Filip Martens v rozhovorech pro Operu Plus  

Počínaje tím prvním červencovým celkem čtyřiadvacet večerů přinese sedm nových operních titulů s devatenácti sólisty, včetně tří německých kontratenoristů, belgického sboru a také dirigenta. Na produkcích se vystřídá přes šedesát hráčů na historické nástroje, o plynulé výměny scén repliky barokního divadla se každý večer bude starat pětice mašinistů. To je hlavní program již třetího ročníku Olomouckých barokních slavností, které začínají právě dnes.

Tomáš Hanzlík, umělecký šéf souboru Ensemble Damian
Olomoucké barokní slavnosti vstupují do svého třetího ročníku. Na jaké tituly a novinky se diváci mohou těšit?

Snažili jsme se o maximálně atraktivní a zároveň pestrou dramaturgii. V úvodu provedeme vůbec první jevištní práci dvanáctiletého Wolfganga Amadea Mozarta s názvem Apollo et Hyacinthus. Druhým dramaturgickým pilířem Olomouckých barokních slavností 2015 je česká verze jedné z nejslavnějších oper hudební historie – Orfea Claudia Monteverdiho. Závěr festivalu bude patřit opernímu hitu Antonia Vivaldiho La Senna festeggiante, oslavujícímu francouzského krále Ludvíka XV. Mezi tyto světové tituly jsme zařadili i díla domácí produkce. Opery dřevohostického kantora Josefa Schreiera sice nevěnčí hvězdná sláva, ale jejich atraktivita spočívá v naprosto unikátních námětech. Dvě alegorické komické opery pojednávají o tom, zda není muži lépe bez ženy (Aurea LibertaZlatá svoboda) a jak se Svět s pomocí Politika zbaví Pravdy (Veritas exulantVyhnaná pravda). Schreier, známý především hanáckou operou Landebork, která mu byla v poslední době připsána, se zde představuje opět jako předchůdce poetiky Divadla Járy Cimrmana. Domácí olomouckou produkci pak zastupuje volná rekonstrukce kuriózního alegorického melodramatu olomouckého rodáka Antonína Saletky Korunované století (Saeculum coronatum). Z předchozích ročníků zůstává v dramaturgii jediný titul – má opera Endymio, letos v novém obsazení – ve všech rolích se představí výhradně mužští interpreti, ovšem ve všech známých hlasových oborech.

Pokud vím, kromě osvědčeného spoluautora Víta Zouhara jste přizval ke spolupráci na alegorickém melodramatu Saeculum coronatum i další kolegy…

Saeculum coronatum mělo premiéru v Olomouci v roce 1724 u příležitostí výročí založení Jezuitského konviktu, tedy místa, kde se celé Olomoucké barokní slavnosti odehrávají. Nezachovaná hudební složka je obnovena jako pasticcio z hudby olomouckých barokních i současných skladatelů (Joseph Rittler, Václav Matyáš Gurecký, Josef Gurecký, Anton Neumann, Josef Puschmann, Vít Zouhar, Květa Friedrichová, Tomáš Hanzlík, Jan Vičar, Marek Keprt) a stává se tak přehlídkou a zároveň konfrontací hudby z let 1680 až 2015. Pro všechny soudobé autory Saeculum coronatum je společné, že působí v Uměleckém centru Univerzity Palackého, tedy v bývalém jezuitském konviktu – ve stejné budově, kde měla hra v roce 1724 premiéru.

Pro Monteverdiho Orfea jste napsal vlastní libreto. Jak obtížné to pro vás bylo? Jak moc jste do díla zasáhl?

Když jsem slyšel už asi dvacátou naprosto odlišnou interpretaci Monteverdiho Orfea a věděl, že partituru instrumentoval i Carl Orff, bylo mi jasné, že je to volný prostor pro realizaci individuálních pojetí. Tedy jsem se odvážil. Je to nezničitelná věc a já za ní stále cítil něco jiného, než mi v náznacích skýtaly různé nahrávky i inscenace. Předně: Orfeus byl nový moderní tvar, který slučoval poezii, hudbu a divadlo podle antického vzoru. Co je antické drama a v co se dnes proměnilo? V muzikál. Bohužel ho má v moci jen masová kultura a pop. Jak ale přiblížit tu barokně-renesanční myšlenku dnešku? Svým překladem jsem se snažil právě o zkrácení cesty jednak k antickému mýtu, ale i k estetice pozdní renesance. Do hudební struktury jsem nijak nezasahoval, pouze kombinujeme barokní nástroje s moderními (saxofon, melodika). V recitativech je opera drobně krácená. Jde nám i o dětského posluchače, který potřebuje méně komentářů a více děje, nebo alespoň jeho zdání.

Vypadá to, že vaše neobarokní opera Endymio je festivalovou stálicí. Nebudou se při ní diváci potřetí nudit?

Endymio je tu už potřetí, ale pokaždé v jiném obsazení. Letos jsou to Stewe Waechter jako Diana, Carl Thiemt jako Endymio a Stefan Kunath jako Aurilla. Tedy němečtí kontratenoristé. Nový je také Sylvánus, kterého ztvární skvělý basista Jiří Miroslav Procházka. Provedení bude řídit host z Belgie Fipil Martens a spoluúčinkovat bude také jeho belgický sbor Canta Ludens.

Čeká vás čtyřiadvacetidenní barokní maraton. Jak se na něj těšíte? A jaké plány a vize máte pro případný další ročník?

Je to kolos, kterého se zatím bojím, ale až se rozběhne, bude to snad stejná legrace jako loni.

Pro rok 2016 máme zatím v plánu Ghirlandu di fiori (1726) od Antonia Caldara, The Alchemist, HWV 43 – pantomima od Georga Friedricha Händela, a konečně La Semele (1726) Johanna Adolpha Hasse. V podání mladých amerických sólistů by měla zaznít Dido a Aeneas (1680) Henryho Purcella.

Sám uvažuji o nové opeře na barokní libreto serenaty pro mecenáše oper – olomouckého biskupa Wolfganga Hannibala ze Schrattenbachu s názvem Piramo e Tisbe.

Ať se vám i letošní ročník vydaří, děkuji za rozhovor.
*** 

Dirigent festivalových představení Hanzlíkovy opery Endymio Filip Martens (Belgie)
Filipe, jak vím, studoval jste na Čajkovského akademii v Moskvě. Navštívil jste někdy dříve i naši zemi? Jak se díváte na slovanskou mentalitu ve srovnání s tou u vás v Gentu?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama