Cesta do Liberce za Verdiho Trubadúrem je takřka nutností

První árie je nutným uvedením do značně náročného děje; vojenský velitel Ferrando v ní vypráví rodinnou historii šlechtického rodu di Luna, včetně hrůzného upálení bratra nynějšího hraběte. V liberecké inscenaci se po zdvižení opony ocitáme na spáleništi mezi zbůhdarma trčícími zčernalými trámy a pobořenými základy jakési budovy (scéna Michal Syrový). Prostředí zůstává během celé opery neměnné, podtrhujíc tak „spáleniště vztahů“ odehrávající se před našima očima – bratr nenávidí bratra, dívka odmítá zhrzeného ctitele a matka žije jen pro svoji pomstu, a to vše bez ohledu na zničující následky. V rámci jevištních proměn se na scéně objeví tu postel, tu prosklené okno, kteréžto rekvizity jen decentně naznačí změnu prostředí. Toto scénické pojetí jsem spíše uvítal, protože minimum rušivých prvků dává vyniknout jedinečnosti hudby a schopnostem zpěváků.

V titulní roli se představil Paolo Lardizzone, nám již jako Manrico známý ze zmíněné budějovické inscenace z roku 2017. Tenorista opět dokázal, že disponuje silným a mužným hlasem, který bez obtíží dosáhne i do nejvyšších poloh této role. Jeho sok v lásce i zbrani, hrabě Luna, byl v podání barytonisty Andrije Shkurhana postavou skutečně impozantní. Jako vášní zmítaný nápadník exceloval zejména v kabaletě z 2. dějství, vrcholem pak byl duet s Leonorou v posledním dějství, kterým si získal nejedno srdce v sále (kromě Leonořina).

Jablkem sváru mezi oběma rivaly je krásná Leonora, při premiéře v podání stálice liberecké scény – Lívie Obručník-Vénosové. Herecky byla ve své roli přesvědčivá, náročný part však v některých místech ukázal její limity; zde mám na mysli především vysoké polohy v obou áriích ústřední hrdinky. Naopak v nižších tóninách a s ubíhajícím dějem nabýval její dramatický soprán na sebevědomí a kráse. Skvělá byla v závěrečném duetu s hrabětem Lunou.

Druhou ženou významně zasahující do operního dění je cikánka Azucena, kterou ztvárnila Kateřina Jalovcová. Dle mého názoru předvedla nejlepší pěvecký a herecký výkon večera, korunovaný zaslouženými ovacemi. Její hlas byl jistý, bezchybný, výtečně pracovala s dynamikou a frázemi. Nedivil bych se, kdyby se jí za Azucenu dostalo některého z divadelních ocenění.

Slovy chvály nelze šetřit ani u orchestru libereckého divadla a dirigenta Martina Doubravského. Tempa byla volena uvážlivě, aniž by došlo k oslabení dramatického tahu Verdiho hudby. V opeře se to jen hemží tercety a ansámbly, které jsou zvlášť náročné na souhru orchestru s pěvci, nicméně ty byly zvládnuty bez většího zaváhání. Jen je škoda, že legendární kovadliny ze sboru cikánů v představení nahradily mnohem méně oslnivé tamburíny. Ale to je snad jediná drobná výtka.

Celkově hodnotím toto představení velmi vysoko. V Liberci se opeře daří, každý rok se zde urodí několik vynikajících inscenací, na které rozhodně stojí za to se vypravit. Díky odvážné dramaturgii se pravidelně seznamujeme i s méně hranými operami (v posledních letech Thais, Panna Orleánská nebo dvě aktovky Sergeje Rachmaninova). Také Trubadúra můžeme jen doporučit.