420PEOPLE v nové premiéře nastavují divákům zrcadlo

Premiéra 420PEOPLE, která proběhla ve čtvrtek v kulturním prostoru Jatka78, byla dlouho očekávaná. Oba spoluzakladatelé souboru, Nataša Novotná a Václav Kuneš, se pustili do nové tvorby a na repertoár uvedli ve společném večeru dvě choreografie. Zatímco Václav Kuneš pokračuje ve volném zpracování námětů inspirovaných Božskou komedií, Nataša Novotná pracuje s tématem tance jako nástroje komunikace. Jejich styl je v tvarování pohybu podobný, a pokud je premiéru možné chápat jako aktuální projekci společného autorského rozpoložení, je vlastně trochu znepokojivá.

V choreografii Portrait Parlé se Nataša Novotná rozhodla vytvořit bájné prostředí, kde řeč je z podstaty eliminována jako nejnedokonalejší komunikační prostředek. Choreografie je pojmenovaná podle staré kriminalistické metody popisu pachatele trestného činu, která byla jedinou možností identifikace před vynálezem daktyloskopie. Jednoduše slovní popis, nebo také skica a portrét, ale nepříliš propracovaný. Choreografie sama nicméně nijak nepodporuje dojem, že řeč je nejméně dokonalý či srozumitelný komunikační prostředek, protože je sama trochu nesrozumitelná. Budí dojem zásadního rozporu – jak mohu ukázat nefunkčnost systému představením jiného systému, který mi také tak docela nefunguje? A na druhou stranu – zobrazit nefunkční nefunkčním úmyslně je již příliš komplikované podobenství. Tanec působí nejlépe sám za sebe, sám o sobě a ve své vlastní jednoduchosti, bez meta rovin. Chceme-li tancem začít interpretovat složité intelektuální pochody, připravujeme sami na sebe pěknou past. Slovo má své místo v komunikaci a je funkční, když je správně použito. I pohyb. Slovo vyřčené, slovo napsané, dvourozměrný obraz i pohyb jsou jen různé systémy sestávající z různých znaků, a každý systém je také vhodný ke komunikování trošku jiných obsahů, nelze je zcela zaměňovat – pro porozumění znakovým systémům však stačí sdílet správný kód, aby proces komunikace fungoval. Naše případná nekompetence v užití kódů je problém nás samotných, nikoli znakových systémů jako takových. Je-li tu něco ke kritizování, pak člověk a jeho schopnosti kódovat, dekódovat a také vybírat nejlepší kód pro konkrétní druh sdělení…

Úvodní část choreografie se odehrává ve společenských prostorách divadla přímo mezi diváky. Tanečníci, aby byli alespoň trochu vidět, používají k pohybu lehce uzpůsobené židle, na nichž se posouvají prostorem a sami se dostávají do interakce. Tato část nepochybně skvěle funguje v prázdném prostoru, kde každý tanečník či pár působí jako oživlá socha. Ve chvíli, kdy je okolní prostor zaplněn diváky, vzniká jeden zásadní problém – většina opravdu nic nevidí, nebo vidí tak málo, že stejně nejsou s to zachytit celé obrazy, které v této site-specific části vznikají. Vláčná těla tanečníků se vlní v sólech či duetech, ale není čas rozpoznat jejich individualitu. Panoptikum bytostí žijících ve svých vlastních světech je následováno diváky z místa na místo a ti nižšího vzrůstu mají prostě smůlu… Nejvíce pozornosti na sebe nakonec upoutá tanečnice a akrobatka Šárka Bočková – coby obratná lovkyně ve výstupu se zavěšenou rybářskou sítí, v níž se půvabně vznáší nad hlavami obecenstva.

Po úvodu se diváci dlouze přesunují do sálu a jejich pozornost je odvedena k ryze praktickým záležitostem. Naladit se zpět na pomalou dynamiku choreografie je velice obtížné. Postupně dokážeme zachytit naznačené charaktery tanečníků, nebo alespoň hádat, kdo je jakou individualitou, případně kde a kdy více platí individualita člověka a kde pohybového slovníku. Třeba to, že Sylva Nečasová působí křehce a Milan Odstrčil jako věčně rozhněvaný mladý muž, je opravdu spíš charakteristika jejich jevištního vzhledu než něco, co bychom vyčetli z choreografie… Můžeme se o interpretaci pohybu snažit, ale jednoznačná vodítka nejsou vždy k dispozici. Třes těla evokuje nervozitu, elegantní pohyby paží hnětoucích vzduch či pásy spuštěného pletiva naznačují snad kreativního uměleckého ducha, dochází k interakci mezi tanečníky, náznaku ulpívání či pronásledování partnera, anebo spoutání a chycení oběti do sítě.

A co se stane, když zkusíme zapomenout na název, který nás nutí hledat významy? Pohyb samotný je tu vláčný, tu trhavý, využívá v prostoru mnohem víc horizontálu než vertikálu. Nekomunikuje příliš s hudbou, ani když je melodická, ani když je výrazně rytmická. Kromě několika dynamičtějších prvků, které má ve svých partech Vojtěch Rak, jenž sám působí tak trochu jako rezervoár zadržené energie, se nese celý jeho průběh v jedné dynamické lince a žije si nezávisle na hudbě. I když se chvílemi někdo noří do hudby, jako třeba Tamara Kšírová, která ji i v omezených možnostech choreografie cítí celým tělem. Chybí tu jakési vrcholy, vzmachy, momenty svobody… Energie bublá pod povrchem, ale nemá žádnou šanci vytrysknout ven. A skvělí tanečníci nemají příležitost ukázat všechno, co v nich je, protože jejich potenciál skutečně je o moc větší třeba i v partnerské práci. Únava a frustrace jsou nepochopitelnými dojmy, které větší část choreografie zanechává, a to je zvláštní a znepokojivé. Kam se poděla bezprostřední radost z pohybu, objevování a posouvání jeho hranic? Kostýmy laděné do hnědé a šedé barvy, vyjma bílého kompletu Šárky Bočkové, dále odkazují na úmornou šeď všednosti. Možná jde o podvědomý výběr. Ale i to může něco znamenat. Mimoděk…

Paradiso Václava Kuneše pak vypráví o neexistenci trvalého štěstí, o neexistenci ráje na nebi ani na zemi. Také jde o poměrně vážné téma, byť tato choreografie velkorysejším způsobem ovládá prostor. Dva muži (Vojtěch Rak a Lukáš Lepold) potkávají ženu (Nikol Šneiderová), jež se vynořila odkudsi z jiné dimenze zalita světlem – je to snad Dantova krásná Beatrice, nebo jen přelud a chiméra, kterou nejsme s to zachytit a přivlastnit si ji do svých životů? Není ani tak průvodkyní, jako spíše dočasnou společnicí, jež s nimi sdílí prostor. Choreografie Paradiso je dynamičtější než Portrait Parlé, přesto i v ní je cítit jakási neopodstatněná uměřenost. Má být sdělením o ráji jako stavu duše, o dosažení stavu absolutní radosti, požitku. Tanečníci rozhodně pohyb prožívají, ale často také jakoby jen sami v sobě a pro sebe.

Stejný oděv už předem vylučuje sexuální podtext jakékoli interakce – všichni mají krémové latexové nátělníky a zavinuté nařasené sukně. Zdá se ale, že kostýmy nejsou zcela pohodlné pro maximální taneční výkon. Ve scénografii figuruje i oblíbený Kunešův výtvarný prvek – lano – tanečníci napínají provazy na horizontu a s hravostí dětí pak vysílají vlny a signály z jedné strany na druhou, jako kdyby si hráli na vlnobití v barokním divadle. Pak je ale nápad zase opuštěn a hra s rekvizitou se daleko nedostane.

Tanec trojice interpretů je po výtce abstraktní a divák významotvorná vodítka tentokrát nepotřebuje, protože v centru dění jsou zde pocity, a ty není třeba popsat a definovat. Interpreti se v choreografii pohybují především jako skupina. Nikol Šneiderová rozechvívá vzduch doprovodnými vokály a zapojeno je i mluvené slovo, ačkoli citace písňového textu o tom, že je lépe méně mluvit, zní s trochu rušivým přízvukem. Uklidňujícím dojmem působí okamžiky, kdy se o sebe všichni opřou jako tiché sousoší a v tom zastaveném čase splývají v jedno. Ale k naprosto maximální radosti z pohybu by měl patřit i pravý opak, jistá nevázanost nebo extatičnost a bezprostřednost, a ta tu cítit opět není. Pohyby často směřují skrz končetiny zpět k centru těla a ne ven do prostoru, jako kdyby byly postavy v zajetí jisté křeči vycházející z jejich nitra.

Současný tanec může být jistě minimalistický, nemusíme za každou cenu žasnout nad výkony, ale není úplně v pořádku cítit, že potenciál interpretů zdaleka převyšuje možnosti, které na scéně mají. Rytmická hudba zejména v závěru přímo vybízí k dynamičtější partneřině, k ovládání vzduchu, k rozletu, švihu, zkrátka k roztančení absolutního vrcholu. Ale právě pocit, že došlo k vyvrcholení akce nebo k výbuchu energie, ten chybí úplně stejně u obou choreografií. Jako by bylo stále něco zadržováno a blokováno, rozmělňováno… Ve vzduchu zůstává viset velký otazník nad tímto novým směřováním, které je u obou tvůrců, jindy tak sršících invencí a nápady, opravdu překvapující.

Anebo je to úplně jinak? Umění vždy zrcadlilo rozpoložení a nálady společnosti, ať už úmyslně, nebo intuitivně. Ne vždy musí to nejdůležitější sdělení totiž vniknout do díla cestou rozumu, přípravy a plánu, může se v něm ocitnout zcela mimovolně. Právě takový pocit mám z aktuální tvorby 420PEOPLE. Bez ohledu na témata, přístup, záměr, na proklamované obsahy, které máme v jejich choreografiích číst, promlouvají o něčem jiném. Nastavují zrcadlo náladám, které se mezi lidmi šíří jako vlezlá ulpívající mlha. Nejistotě, strachu rozlétnout se k radostnějšímu úsvitu, všeobecnému vyčkávání a přešlapování. 420PEOPLE fungují od roku 2008 a to už je dlouhá doba, během které se změnilo mnoho v nás i kolem nás. Samozřejmě i situace souboru se změnila – jistě je něco jiného začínat a objevovat úplně nový svět a možnosti, a něco jiného je udržovat v chodu projekt, který už má své pevné místo a také vyvolává mnoho očekávání. Ale v žádném případě bych nepodezírala ani jednoho ze zakladatelů, že je snad přestává jejich práce naplňovat. Jen evidentně zrcadlí to, v čem všichni momentálně žijeme, i když něco takového neměli v plánu. Umění je odrazem světa. Ale přesto chci apelovat na tvůrčí obrodu a návrat většího života do budoucích choreografií. Vzpomněla jsem si na jednu literární příhodu: nejkratší recenzí všech dob byla reakce Arnošta Procházky v prvním čísle Moderní revue roku 1884 na Sokolské sonety Karla Hlaváčka. Zněla: „Příteli!!!???- – – – -“ Já bych teď řekla toto: „Přátelé – vy máte na víc!“

Hodnocení autorky recenze: 60%

420PEOPLE
Portrait Parlé & Paradiso
Premiéra 14. dubna 2016 Jatka78 Praha

Portrait Parlé
Choreografie: Nataša Novotná
Hudba: Filip Jelínek, Dan Bárta
Kostýmy: Eva Brzáková
Light design, scéna: Pavla Beranová

Tančí – Šárka Bočková, Tamara Kšírová, Sylva Nečasová, Milan Odstrčil, Vojtěch Rak

Paradiso
Choreografie: Václav Kuneš & tanečníci/ice
Hudba: Owen Belton
Scéna: Václav Kuneš, Jana Preková
Kostýmy / Styling: Olo Křížová
Světelný design: Jan Mlčoch
Zvuková režie: Eva Hamouzová

Tančí – Nikol Šneiderová, Lukáš Lepold, Vojtěch Rak

www.420people.org