Nostalgický návrat na brněnský Stadion: Czech Virtuosi, Josef Špaček a Eric Lederhandler
Koncerty komorního orchestru Czech Virtuosi se staly během uplynulých patnácti let trvalou součástí kulturního života Brna. Těleso, jehož základní kádr tvoří třicet tři hráčů, má za sebou bohatou zahraniční koncertní aktivitu; na domácí půdě se často představuje v rozšířeném velkém symfonickém obsazení. Téměř vždy sází na osvědčené tituly klasicko-romantického repertoáru a díky tomu bez problémů nachází své publikum. Není divu: současná dramaturgie Filharmonie Brno je natolik objevná a progresivní, že na známé, časem mnohokrát prověřené skladby, tradičněji založenými posluchači však preferované, paradoxně jaksi nezbývá prostor. Tyto nechtěné mezery v brněnské koncertní nabídce skvěle zaplňují právě konkurenční projekty Czech Virtuosi. Je třeba ocenit i časté uvádění velkých oratorně-kantátových děl tímto orchestrem. S výjimkou akcí Velikonočního festivalu duchovní hudby a koncertního cyklu Českého filharmonického sboru se tento typ hudby v Brně objevuje vyloženě sporadicky.
Pro svůj koncert 13. května 2015 zvolili Czech Virtuosi netradičně velký sál takzvaného Stadionu. V této funkcionalistické budově, určené původně sportovně-kulturním aktivitám sokolské organizace, slavnostem, schůzím a bálům, probíhal po dlouhá desetiletí koncertní život města. Konaly se zde koncerty brněnské filharmonie, realizovaly velké nahrávací projekty, sídlila tu tři rozhlasová studia, účinkovali zde špičkoví tuzemští a zahraniční umělci.Sál však nebyl nijak akusticky izolován, chybělo zázemí pro účinkující, prostředí nesplňovalo ani estetické parametry. Pamětníci jistě vzpomenou na dusot medicinbalů z přilehlých tělovýchovných cvičeben či cinkot půllitrů z vedlejší restaurace, rušící jak koncerty, tak nahrávací činnost. Nebylo síly, jež by zjednala nápravu (pamatuji na výrok zoufalého dirigenta Libora Peška při natáčení Čajkovského Rokokových variací s violoncellistkou Michaelou Fukačovou: „Pánové, toto je bolševismus v praxi!“), a filharmonie prchla do Janáčkova divadla. Po roce 1989 restituovali sokolové celý objekt a koncerty nahradila komerce. V posledních letech jsme přece jen svědky občasných kulturních návratů, symfonické koncerty tu pořádá třeba brněnská konzervatoř. Provozovatel sálu lehce investoval do nápravy vzhledu prostoru, přizpůsobil ji však k obrazu svému. Ze stropu visí blýskavé diskotékové koule, děsivě namodralé intimní světlo jako by lákalo spíš ke sledování tanečnic u tyče, zavěšené plátno nad orchestřištěm pak vzbuzuje očekávání filmu pro pamětníky či přednášky o bezpečnosti práce. Při vší této ironii je zřejmé, že samotný sál si své limitované akustické parametry přece jen zachoval. Koncertní síně všude jinde ve světě však již dnes představují naprosto jinou, daleko a daleko vyšší kvalitu. A Stadion byl vždy jen provizoriem, skutečnou koncertní síní nikdy nebyl ani nebude.
Dirigentem večera byl padesátiletý Belgičan Eric Lederhandler, absolvent bruselské konzervatoře, jenž se v posledních letech úspěšně etabluje v Číně – spolupracuje s orchestry v Pekingu, Šanghaji a od loňska je hudebním ředitelem v osmimilionovém Nankingu.Czech Virtuosi s ním spolupracují již dlouho v rámci svých západoevropských zahraničních aktivit a zřejmě cítili povinnost představit ho i v Brně. Lederhandler je temperamentním a dynamickým typem s velkým porozuměním pro klasickou hudbu, což prokázal zejména úvodní předehrou k Mozartovu Donu Giovannimu. Diriguje zásadně bez taktovky, často úsporně jen pomocí pravé ruky (levá se přidává až ve vypjatých úsecích). Předehře to však na preciznosti a perlivé souhře nijak neubralo.
Sólového partu Dvořákova Houslového koncertu a moll se ujal Josef Špaček. Mladého koncertního mistra České filharmonie jistě není třeba blíže představovat; byl hlavním magnetem večera. Prvním a základním aspektem jeho interpretace Dvořáka byla absolutně čistá intonace, ze které sólista za žádných okolností neslevuje. Dalším sympatickým rysem je neokázalost Špačkova herního projevu, jež je prost silných gest. Mladý sólista rovněž cíleně zbavil Dvořáka mnoha letitých interpretačních nánosů. Hraje ho virtuózně, zaníceně, mladistvě, zároveň však bez mnoha zbytečných zastavení, drobení celků, bez zažitých klišé a z nich plynoucích tempových výkyvů. Zároveň v Dvořákově díle nacházel nové neotřelé polohy, jež zůstaly dosud jiným skryty. Například sólistovo výrazové odlišení opakujícího se rondového tématu třetí věty koncertu bylo nanejvýš vtipné a inspirující. Doslova se bavil tím, jak lze stejnou hudbu zahrát jinak. Sklidil zasloužené ovace a s brněnským publikem se rozloučil známým paganiniovským přídavkem.Po přestávce byla na programu nestárnoucí, ověřená kvalita třetí Symfonie a moll „Skotské“ Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Je vlastně poslední symfonií německého skladatele, jenž ji dokončil až po třinácti letech (v roce 1842) jako pátou v pořadí, avšak tiskem vyšla jako třetí. Eric Lederhandler volil svižná tempa, avšak jeho koncepce působila naprosto přesvědčivě, včetně záměrně „odpatetizovaného“ závěru celého díla. Důsledně dodržel autorovo přání hrát všechny věty symfonie attacca bez pauz, což po závažné třetí větě působí jaksi nepochopitelně. Orchestr hrál – s výjimkou trochu nejisté introdukce úvodní věty – precizně a soustředěně. Smyčce zněly plasticky a kompaktně (snad jen v nižší poloze méně zřetelně, což lze přičíst akustice sálu). Přesazení viol na pravou stranu (prý dirigentovo striktní přání) však působilo kontraproduktivně, neboť zvuk nepočetné skupiny, jejíž nástroje byly takto nepřirozeně odvráceny od publika, často zanikal. Czech Virtuosi disponují sehranou a barevně velmi dobře komunikující skupinou dřev, jež se blýskla i pěknými sóly. Bohužel nelze pochválit skupinu horen, jež zejména v první polovině koncertu hrála velmi hrubě; hráči jako by zapomněli, že nesedí ve stočlenném mahlerovském orchestru. Je pravdou, že z jejich místa se to asi těžko posuzuje a dirigent má v tomto případě jednoduchým gestem učinit okamžité zvukové korekce. Nestalo se tak. Daleko lépe se se svými party a nástrahami akustiky vyrovnaly trubky, jež zněly kultivovaně, vyrovnaně a čistě. O tympánech, chybně umístěných nikoli v ose orchestru, ale zcela na boku, nelze říci vůbec nic. Bylo slyšet, že hrají, nikoli však co hrají, neboť jejich zvuk unikal beznadějně dozadu. Jako celek se však Czech Virtuosi předvedli velmi sympaticky a spolu s výborně hrajícím sólistou měli lví podíl na úspěšném večeru.
Hodnocení autora recenze: 70 %
Dirigent: Eric Lederhandler
Josef Špaček (housle)
Czech Virtuosi
13. května 2015 Sál Stadionu Kounicova Brno
program:
– Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni Overture (K. 527)
– Antonín Dvořák: Violin Concerto in A minore, op. 53
– Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symphony No. 3 in A minor, Op.56 (Scottish)
Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Foto Marek Olbrzymek
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]