Zemřel Jiří Štrunc, jeden z posledních vynikajících sbormistrů poválečné éry

Ve věku čtyřiaosmdesáti let zemřel včera jeden z nejlepších českých sbormistrů poválečné éry v Čechách, profesor a hudební pedagog Jiří Štrunc z Karlových Varů. Jiří Štrunc je pro historii navždy spjat s pojmem Karlovarský dívčí sbor, který založil v roce 1965 na Střední pedagogické škole v Karlových Varech. Dosáhl se sborem studentek, později i absolventek této střední školy obrovských, až nevídaných úspěchů. Po dlouhá léta dokázal být absolutní špičkou v kategorii dívčích, potažmo i ženských sborů. Byl iniciátorem a zakladatelem velké soutěže sborů středních pedagogických škol, kterou jako národní soutěž pořádal z pověření ministerstva školství České republiky od roku 1970. Tato soutěž jeho zásluhou udávala tón nejen studentským sborům, ale stala se i tvůrčí dílnou předních českých skladatelů, jako byli Zdeněk Lukáš, Petr Eben, Jiří Teml, Jiří Matys, Zdeněk Šesták, Jan Hanuš, Otmar Mácha, Jiří Laburda. Napsali pro festival mnoho skvělých, nejen povinných skladeb. Tato soutěž v letech sedmdesátých pozdvihla celkovou úroveň mladých sborů do neuvěřitelně vysoké úrovně, především náročností programu a díky volbě povinných skladeb. S Karlovarským dívčím sborem tradičně získával Jiří Štrunc přední umístění ve všech národních soutěžích. Jeho jméno bylo vždy zárukou výborného, profesionálního dirigentského výkonu. Ten se zračil nejen v bezvadném dirigentském gestu, ale sbor jím vedený měl vždy pečeť nenapodobitelné rytmické perfekce, ale také stylu a výrazu interpretovaných skladeb. Se sborem podnikl mnoho úspěšných zájezdů do zahraničí, především na mezinárodní soutěže. Všude dosáhl vynikajících výsledků, ať to bylo ve slavných polských Miedzyzdrojích nebo v maďarské Pécsi, v anglickém Middlesbrough, na Maltě nebo na velké cestě sboru po USA (Montana, Georgia) v devadesátých letech.Své technické a organizační schopnosti Jiří Štrunc projevil také v práci se Smyčcovým orchestrem Základní umělecké školy Karlovy Vary. Dokonce bych řekl, že právě v téhle orchestrální práci se jeho schopnosti dirigentské mohly ještě výrazněji projevit.

Profesora Jiřího Štrunce jsem měl štěstí poznat v dětském věku jako dirigenta dětského sboru v Sušici. Byl jsem sopránkem ve sboru pana profesora. Když zjistil můj velký zájem o hudbu symfonickou, půjčoval mi tehdejší vinylové černé gramodesky z kabinetu školy. Jednu jsem mu rozbil, byla to Borodinova skladba Ve stepích střední Asie, dodnes si pamatuji, jak jsem se mu to bál sdělit… Ostatně zažil jsem ve věku dítka na prvním stupni školy ba i vyhození ze zkoušky, když jsem se pořád něčemu smál, patrně jeho upřímné snaze dostat z nás, děcek, hudební výraz. Bylo to zrovna na zkoušce před koncertem, věnovaného tvorbě Jaroslava Křičky, který bydlel v nedalekých Volšovech a osobně na koncert přijel! To jsou ti budoucí sbormistři, co sami v dětství tolik zlobili, aby poté v dospělosti podobné jevy jen těžko tolerovali… Vykázání bylo jen z jedné zkoušky, takže koncertu k jubileu Mistra Křičky jsem se již v sušické Sokolovně aktivně účastnil. Profesor Jiří Štrunc vedl v Sušici také studentský sbor Mládí, záhy velmi úspěšný celostátně. Jak by ne, vždyť byl jednak talentovaným dirigentem od Boha, za druhé důkladně vzdělaným, za třetí celoživotní fanda oboru, který stále zdokonaloval sám sebe pozorováním osobností Jana Šoupala, Josefa Veselky nebo Pavla Kühna. Jeho rukopis sborové interpretace byl pro mne zřetelně čitelný a osobitý. Perfekce rytmická, jakou snad neměl nikdo z jeho kolegů, vynikající tektonika skladeb, příkladný styl a přesně vyhmátnutý výraz. Když se toto spojí do jednoho proudu hudební řeky, pak se ani zpětně nelze divit, že byl mnoho let v soutěžích takřka neporazitelný. Dodnes si vybavím v obdivu jeho tektonickou linii v monumentální skladbě Magnificat Jana Hanuše. To byl úžasný nárůst dynamiky od pian po vrcholová široká forte. Taková výstavba dynamiky se hned tak neslyší.

Na Slovensku mi sdělovali, když se jim objevilo nečekaně v soutěži jméno Jiří Štrunc, jak mezi přítomnými sbormistry zavládlo zděšení ve stylu zvolání římských senátorů – “Hannibal ante portas” – jen místo Hannibala dosadili příjmení Štrunc. Ze Sušice do Karlových Varů byla pedagogická škola v roce 1964 de facto překládána v rámci reorganizace okresů. A tak se Jiří Štrunc přestěhoval z pošumavské Sušice do noblesních, lázeňsky atraktivních, Karlových Varů. Zde se stal záhy hudební osobností, díky které Střední pedagogická škola v Karlových Varech byla brzy obecněji známou institucí pro celé hudební Československo. Jen provedené novinky premiér soudobých skladeb by se u profesora Štrunce ani nedaly spočítat! Málokdo má tolik dedikací od autorů soudobé hudby jako on. Byl známý pedagogickým uměním rychlého, efektivního nácviku obtížných skladeb, asi jako v symfonickém světě Vladimír Válek. Na co jiný potřeboval plno zkoušek, on dokázal secvičit v jedné, ve dvou zkouškách.Tehdy v Sušici jsem nemohl ani tušit, že se per futurum stanu jeho mladším kolegou ve stejném oboru. Cesty života jsou nevyzpytatelné. Mnohdy jsem byl se svým učitelem z dětství později v přímých soutěžních konfrontacích. Já tehdy spíše na počátcích sbormistrovského zaměření, on v letech osmdesátých i devadesátých na vrcholu. Velmi krásná byla setkání s ním jako neodolatelným společníkem v porotách soutěží, například na Svátcích písní v Olomouci nebo na mnoha Festivalech sborového umění v Jihlavě. Jeho nepřehlédnutelná vysoká, vždy obdivuhodně štíhlá postava jej činila originálním. Výrazným gestem si vždy v debatách pročísnul svoji hustou bílou kštici a pokračoval v trefném glosování hudebního života, kterému nikdy nechyběl báječný smysl pro humor. Snad jen v opeře nikdy zcela nechtěl chápat rozdíly mezi sborovým a sólovým zpěvem. Vždy mne vyzval, abych mu tyto souvislosti vyložil, neb prý stojím v obou oborech. Asi to bylo ale marné, neb tradičně kontroval: „Ano, ale proč ti docela renomovaní sólisté v Beethovenově Deváté zpívají tak falešně? Po nich ale totéž zopakuje filharmonický sbor, ale je to naprosto čisté? Čím to tedy je, když part mají stejný?” Žil v pocitu, k čemu je vlastně ono sólově pedagogické snažení, když na jeho konci nebývá vždy čistá intonace, kterou on jako sbormistr tolik preferuje.

Naposledy jsem pana profesora potkal v Plzni, v červnu loňského roku na Prodané nevěstě, kterou tehdy dirigoval jeho syn, známý operní i koncertní dirigent. Pan profesor vypadal velmi dobře, zdravě, nehádal bych mu třiaosmdesát let. Stačil se tradičně vyjádřit k obsazení dané reprízy, prostě sóloví pěvci byli zdrojem jeho nevyčerpatelných postřehů a poznámek. Ale cítil jsem, že jako typický sborový dirigent přišel i opeře a operním sólistům více na chuť díky sledování práce svého talentovaného syna, jemuž jistě dovedl sdělovat řadu cenných postřehů. Sdělil mi také, proč svého syna směroval do profesionálního světa: „Nechtěl jsem, aby si prožíval ty strasti amatérského konání, kdy vše, od opisování not až po zkoušky a organizační práce, shánění peněz na činnost, shánění autobusů, aby tohle vše on musel dělat. Já si toho užil dost.”S profesorem Jiřím Štruncem odchází po Lumíru Pivovarském typická osobnost české hudební kultury, která spojila schopnosti a vzdělání s nepředstavitelnou obětavostí pro obor, která nezná meze a zůstane laikovi zcela nepochopitelná. Fandovství pro obor, nikoliv nepodobné učiteli Bendovi doby Raisovy z Dvořákova Jakobína. Jen tak mohli tito lidé dosáhnout velkých úspěchů. Obětavost této generace, narozené na počátku třicátých let, je bezbřehá. Zbývá mi, jako tomu, kdo znal pana profesora Štrunce od raného dětství, poděkovat mu za vše, co vykonal pro českou hudební kulturu. Málokdo odejde z tohoto světa jako on, aby si mohl v nebi říci, že jeho život byl úžasně smysluplný. Do posledního dechu ještě dokázal tvořit s absolventkami svého sboru pod názvem Collegium Vocale. Sjížděly se na zkoušky z okolí Karlových Varů a vystupovaly na známé karlovarské kolonádě. Naposledy před měsícem, kdy pan Jiří Štrunc dirigoval na své pozemské pouti naposledy svůj milovaný Lukášův Věneček a Vynášení smrti Bohuslava Martinů. Se svými věrnými členkami se rozloučil, s tím, že se vidí zřejmě naposledy, moc jim děkoval za jejich práci…

Sbohem, pane profesore!
Foto archiv Petry Suchomelové a Karlovarského pěveckého sboru