Operní panorama Heleny Havlíkové (231)

Šelma sedlák na Medarda

Divadlo J. K. Tyla v Plzni uvedlo na závěr sezony 8. června 2019 ve Velkém divadle premiéru opery Antonína Dvořáka Šelma sedlák v hudebním nastudování Jiřího Štrunce a režii Zbyňka Brabce.

Antonín Dvořák (1841–1904) komponoval dvouaktového Šelmu sedláka na libreto spisovatelsky ambiciózního medika Josefa Otakara Veselého jako v pořadí svou pátou operu (počítáme-li několikeré zhudebnění Krále uhlíře jednou). Po premiéře v Prozatímním divadle ve stejném roce 1878, kdy byla poprvé uvedena Smetanova předposlední opera Tajemství, se z Šelmy sedláka stal operní „hit“ a první z Dvořákových oper, která pronikla do zahraničí (Drážďany 1882, Hamburk 1883, Vídeň 1885). I když potom z Dvořákových oper popularita Šelmy sedláka ustoupila Rusalce, Jakobínovi a Čertovi a Káče, Šelma sedlák zůstával běžně v repertoáru našich divadel do padesátých let minulého století, než se postupně začal vytrácet. Před současným plzeňským nastudováním se u nás naposledy hrál před třiceti lety v budějovickém Jihočeském divadle. „Nesmrtelnost“ ovšem této Dvořákově opeře zajistil duet Jsme čeští sedláci, vychytralí ptáci, který ve své opeře Úspěch českého inženýra v Indii zvěčnil v adaptaci na sedláky indické Jára Cimrman (alias Jan Klusák).

Důvody, proč se Šelma sedlák přestal uvádět, bývají spatřovány v chatrnosti a naivitě libreta: Na Domažlicku koncem 18. století bohatý sedlák Martin slíbil majetnému Václavovi svou půvabnou dceru Bětušku, která si ale už přísahala věrnou lásku s chudým Jeníkem. Bětuška ovšem upoutá i Knížete, který si s ní chce – své manželce za zády – smluvit dostaveníčko, a dvoří se jí také knížecí komorník Jean, jehož záletnictví se zase nelíbí komorné Bertě. Šafářka Veruna ale pohotově vymyslí, jak pomoci všem třem ženám najednou: na knížecí dostaveníčko s Bětkou půjde ve skutečnosti za Bětku převlečená Kněžna a získá od Knížete úpis na statek pro Jeníka – a stejně tak bude z okna vyhlížet převlečená Berta Jeana, který navíc spadne do léčky se sudem, jak ji původně nastražili Bětčin otec a Václav na Jeníka. Ve svižném finále se všichni usmíří a Bětuška si může vzít Jeníka, nyní již chalupníka, navíc obdařeného od otce Martina i tučným věnem. Vesele si výská i Václav, který sice ostrouhal, ale je si jistý tím, že na své koně, voly a krávy snadno chytí jinou.

Výtky vůči libretu mířily i kvůli zjevné nápodobě hned několika oper, především kvůli parazitování na úspěchu Smetanovy Prodané nevěsty s tím rozdílem, že u Dvořáka otec vnucuje bohatého Václava nikoli Mařence, ale Bětce, která má přitom ráda chudého Jeníka. Podobnost motivů Šelmy sedláka najdeme také s jednoaktovkou Viléma Blodka V studni (premiéra 1867) – i zde se moudrá rádkyně jmenuje Veruna, oproti Blodkově chalupnici s věšteckými schopnostmi však „povýšila“ na šafářku, a také tady je nechtěný milovník zesměšněný pádem do vody – nikoli do studny, ale do sudu. Motiv dostaveníček v převleku pro rozkrytí manželského záletu známe hlavně z Mozartovy Figarovy svatby – místo převleku mezi Zuzankou a Hraběnkou se však u Dvořáka za Bětušku převléknou nejen Kněžna, ale i její komorná.

Ne že by libreto Josefa Otakara Veselého bylo dramatickým a básnickým skvostem, ale podobné výčitky jsou bláhové – výpůjčky témat a situací byly v historii opery standardně zavedenou praxí. A stále jsou. Tendence použít to, co se divácky osvědčilo, je z hlediska divadelního marketingu pochopitelným a rozumným tahem (vždyť kolik komických oper používá základní schémata komedie dell’arte). A vyčítat opernímu libretu jeho naivnost a jednoduchost veršů je rovněž poněkud prostomyslné – oč méně naivní jsou libreta mnohých světových oper, které se dodnes drží v čele repertoáru? Dvořák svůj záměr složit českou lidovou komickou zpěvohru ve své době, kdy měly divácké úspěchy Lortzingovy lidové operní frašky, naplnil přesně a v mezidobí kompozice Moravských dvojzpěvů a Slovanských tanců ovšem i v opeře Šelma sedlák uplatnil svůj hudební talent nápadité melodiky a vtipné charakteristiky. V úvahách nad libretem pak stojí více za zamyšlení, zda vychytralost, která tu Jeníkovi vynese hned celý statek a nevěstu (ovšem díky intrice Veruny), je právě výstižnou poznávací charakteristikou české povahy.