Janáčkova opera Brno: První ohlédnutí šéfky Evy Blahové

První dáma Janáčkovy opery v Brně Eva Blahová to při svém nástupu na svůj nynější post rozhodně neměla snadné.

Výměna uměleckých šéfů operního souboru moravské metropole byla vzhledem k poměrně rychlému odchodu jejího předchůdce Rocca do Prahy překotná, příliš času na předání komplikované agendy tedy nebylo. Profesorka Eva Blahová je navíc sice mezinárodně uznávanou hlasovou pedagožkou, kterou všude přijímají s otevřenou náručí a jejíž žáci sklízejí úspěchy po celém světě, operní soubor ovšem sama nikdy nevedla. A co víc: krátce po jejím příchodu začalo operní Brno nečekaně bojovat o samotnou svoji existenci, když správci městské kasy hledali, na čem by se dalo ušetřit, a kdy o ty nejčernější scénáře a emoce i v samotném divadle nebyla nouze.V Brně pomalu dokončujete svoji první sezonu v čele souboru Janáčkovy opery. Jaké ty první měsíce byly?

Při nástupu do funkce umělecké šéfky Janáčkovy opery jsem zjistila, že jsem první ženou, která působí v této pozici. Ženské myšlení se od mužského liší. Mou snahou bylo navázat na započatou práci. Nejprve jsem se snažila seznámit se všemi zaměstnanci Janáčkovy opery brněnského Národního divadla. Věnovala jsem maximální množství času, abych poznala kolegy – sólisty, ze sboru, z orchestru, také z techniky, administrativy, z dílen… Myslím si, že správně komunikovat s lidmi můžete jedině, když je poznáte. Dílo lze vytvářet, pokud budete mít vedle sebe spolupracovníky, kteří svým způsobem souznějí, mají stejný záměr. Také jsem chtěla podrobně poznat veškerý repertoár a téměř každý večer jsem chodila na představení. Jde mi hlavně o podporu souboru.

Vaše představy, se kterými jste nastupovala do Brna, se od reality zcela zákonitě musely odlišovat. V čem hlavně? Ať už v dobrém nebo naopak v tom horším?

Nikdy před tím mě nenapadlo, jak se mi bude hodit, že jsem absolvovala matematicko  – fyzikální gymnázium. V číslech se trochu vyznám a mám pro ně určitý cit. Od začátku nástupu do funkce jsem musela hlavně počítat: abychom se vtěsnali do daných mezí, aby vše bylo finančně v pořádku. To bylo to horší. Dobré bylo, že jsem brněnskou operu znala a znám. Vím, že i běžná představení mají vysokou úroveň a že se mohou rovnat operním divadlům v Evropě. Plánů – ať už těch proklamovaných nebo jistě i nevyřčených – jste na začátku měla celou řadu. Co z nich zůstalo dnes? Resp. co z nich se povedlo splnit a čemu jste zatím nejvíce dlužna?

Musím se přiznat, že na vytváření plánů nebyl čas. Nastoupila jsem rychle. Obyčejně se nový šéf oslovuje minimálně rok, nejlépe dva dopředu, aby se seznámil s předešlou sezonou a připravil novou dramaturgii a svou vizi. Já jsem přišla do rozběhnuté sezony. Snažila jsem se navázat na práci mého předchůdce, jak jsem už řekla. Jelikož ještě není konec sezony, nemůžu zhodnotit, jestli jsem nebo nejsem něco dlužna. Navíc nás čeká největší titul této sezony – Straussova Elektra.

Krátce po vašem nástupu přišlo určitě i pro vás nelehké období, kdy se mluvilo o tom, že by činnost souboru mohla být pozastavena. Jak se na tohle zpětně díváte?

Vůbec jsem neuvažovala, že by opera byla pozastavena. Od začátku jsem tvrdila, že věřím tomu, že v čele města Brna a kultury stojí lidé, kterým na divadle, na opeře záleží. Janáčkova opera má dlouhou a bohatou tradici a je kvalitní. Jiná věc je, pokud se hovořilo o rekonstrukci budovy Janáčkova divadla, ale o zrušení opery jsem nezapochybovala ani na chvíli. Začátek byl pro mě velmi turbulentním obdobím. Byla to doba největších diskuzí a manifestací, což pro mě nebylo nijak jednoduché. Byla jsem nový prvek a prakticky jsem se s novým prostředím seznamovala. Po psychické stránce to pro mě bylo hodně vyčerpávající. Jak na tom teď podle vás je soubor Janáčkovy opery? V čem jsou jeho přednosti a kde naopak slabiny?

Brněnskou operu znám dlouho. Zpívalo zde mnoho mých žáků a absolventů. Navštěvovala jsem představení. Měla jsem vždy dobrý vztah k tomuto divadlu. Opravdu si velmi cením vynikajícího sboru a orchestru. I když máme poměrně malý soubor sólistů, musím říct, že i menší role jsou hodně kvalitně obsazeny. Ohledně velkých sólistických rolí jsme odkázáni na sólisty z jiných divadel nebo ze zahraničí.

Se souborem jsem už vycestovala do Regensburgu, kde Janáčkova opera zahájila Thurn und Taxis Schlossfestspiele dvěma představeními inscenace Turandot. Mí kolegové odvedli nádhernou práci a výborně reprezentovali Českou republiku. Soubor by měl dostávat více možností, prezentovat sebe i stát v zahraničí.

Jak hodnotíte první operní premiéry za dobu vašeho šéfování? Ohlasy na ně zdaleka jednoznačné nebyly…

Musím přiznat, že skoro s každou premiérou v této sezoně jsem měla problémy. V Ruletě Zdeňka Merty- první premiéře této sezony v režii Stanislava Moši – nám vypadla hlavní představitelka. Zaskočila za ni Katarína Jorda Kramolišová z opavského divadla. Velmi nám pomohla.

Perikola možná nebyl úplně nejšťastnější titul, který jsme mohli z oblasti operety zvolit. Na druhou stranu je to méně hraná věc a chápu, že dramaturgie sáhla po něčem, co v Brně ještě nebylo uvedeno. Navíc pan dirigent Caspar Richter je specialista na Offenbacha.

Rusalka přinesla snad největší potíže. V krátkém čase jsme museli hledat nové realizátory – režie, scéna, kostýmy. Jsem velmi vděčná panu režisérovi Vladimíru Morávkovi. Je to profesionál, který Rusalce věnoval hodně času a sil a dal jí jedinečnou podobu. Byla s ním skvělá spolupráce. Rusalka je krásné představení. Znám tuto operu v provedení zahraničních divadel. Vím, jak s Antonínem Dvořákem nakládají třeba v Londýně, v Německu, v Rakousku. Jsem vděčná, že právě díky Vladimíru Morávkovi máme tak hezké představení, které se těší zájmu publika, a hlavně zájmu mladých diváků.

Bylo pro nás milým překvapením, i když jsme to mlčky očekávali, že zkrácená podoba Kouzelné flétny podle Streula – Papageno – se těší velkému zájmu dětí. Je to představení pro malé a já v něm vidím velký potenciál. Máme možnost krásnou formou vychovávat budoucího diváka opery. Tady v Brně máme velkou skupinu Klubu přátel opery, jehož členové nás pravidelně navštěvují a jsou vděčnými diváky a posluchači. Ale nesmíme zapomínat na novou generaci, která má i jinou představu o divadle. Záleží mi na kvalitní dramaturgii.Plán premiér pro novou sezonu vypadá celkem zajímavě, snad až na po poměrně krátké době opět znovu studovaného Dona Giovanniho. Je v těch novinkách nějaký titul, se kterým jste přišla přímo vy? A co všechno při výběru nového repertoáru sehrálo roli? Jak velký je kompromis mezi chtěným a možným?

Některé inscenace jsou již dopředu domluvené. Jedná se o koprodukce s jinými divadly. Ty se plánují dva – tři roky dopředu.

V příští sezoně máme Mezinárodní Janáčkův festival, bienále, které vychází právě na podzim 2012. V jeho rámci uvedeme v koprodukci s Pfalztheater Kaiserslautern Korngoldův Zázrak Heliany. Zároveň připravujeme novou inscenaci Janáčkova Osudu, kterou sezonu 2012 – 2013 začneme.

Rok 2013 je rokem velkých jubileí mnoha skladatelů (Wagner, Verdi, Britten, Rachmaninov a další). Uvedení Verdiho a Brittena je z mé iniciativy. U Verdiho jsme sáhli po díle, které zde ještě nebylo nastudováno – Sicilské nešpory. Brittenův Sen noci svatojánské se zde taky ještě neuváděl. V každém případě jsem přesvědčená, že jako divadlo subvencované městem – tedy daňovými poplatníky, jsme zavázáni vytvářet výbornou kvalitu a také přinášet na jeviště díla, která se v Brně ještě nehrála.

Mozartův Don Giovanni se tady sice hrál, ale je to opera oper, jedna z největších a nejkrásnějších a do repertoáru operních scén patří. Některá světová divadla hrají Giovanniho desítky let nebo se k němu vracejí. Mozart je vlastně pro zpěváky velmi důležitý. A na něm trvám. Hygiena a kultura hlasu se ukáže právě na tomto autorovi. Kdo zvládne Mozarta, zazpívá i jiná díla. Opačně to neplatí. Je to takový titul, do kterého je možné pozvat výjimečné pěvecké osobnosti, jako například. Mariusze Kwieczeně nebo Piotra Beczalu. Divadlo má také povinnost vychovávat zpěváky, podporovat je v dalším růstu, dávat prostor mladým talentům. Tento titul je koprodukcí s Teatro del Giglio Lucca, což je velmi schůdné. Nevidím v tom problém.

Ptáte se, jak velký je kompromis mezi chtěným a možným? Divadlo je živý organismus a každý šéf musí být připraven na určitou míru kompromisu. Bez toho nelze vést. Musíte se naučit hlavně naslouchat druhým, nechat se inspirovat, nebýt tvrdohlavý za každou cenu, neprosazovat svou absolutní ideu, ale snažit se najít kompromis s ostatními. Někdy ustoupit, jindy obhájit svůj názor.

Objeví se v příští sezoně na brněnském operním jevišti nějaké nové tváře?

Vzhledem k tomu, že brněnský operní soubor je poměrně malý, i když na druhou stranu disponujeme největším divadlem v České republice, naše scéna potřebuje pěvce, kteří mají zkušenosti, zaběhlý náročný repertoár. V příští sezoně se objeví, řekla bych, staronové tváře. Do angažmá přichází Veronika Hajnová, Anda-Luise Bogza, budeme mít nového tenora Marcela Raúla Alvaréze a barytona Svatopluka Sema.

Letos 12.května – tedy již zítra – pořádáme Opera Star, kde doufám, nějaké talenty také uslyšíme. Těm nejlepším bych ráda dala šanci již v příští sezoně v menších rolích. Samozřejmě sledujeme nové talenty, abychom měli přehled o lidech, kteří jsou vychováváni na našich akademiích. Budeme mít předzpívání.

Napadá mně taky otázka trochu ožehavá. Ředitel brněnského Národního divadla Daniel Dvořák se netají svojí náklonností k opeře. Do jak velké míry vám do vedení souboru mluví? Nebo máte úplně volnou ruku ve všem?

Pana ředitele Daniela Dvořáka znám dlouhá léta. Právě on mě vlastně jmenoval do Rady pražského Národního divadla. Je to jeden z mimořádných scénografických talentů, který je uznávaný ve světě. Má obrovský rozhled, zkušenosti, vědomosti. V každém případě s ním hodně věcí konzultuji. Už proto, že jsem tady nová a že jsem se musela rychle seznámit s provozem divadla. Jsou případy, kde ho požádám o radu nebo také předkládám své podněty ke schválení. Samozřejmě, nemusíme mít vždy stejný názor na jednu věc, nemusíme spolu pokaždé souhlasit, ale kdybych měla dělat věci jenom podle sebe a mít volnou ruku, musela bych být asi ředitelkou… Ještě jedna nejspíš nepříliš snadná otázka závěrem: Zvlášť teď po první sezoně v Brně máte možnost velmi dobrého srovnání poměrů v opeře v Česku a na Slovensku. Jaké je?

Znám pražské Národní divadlo, ještě když tam zpívali pan Edudard Haken, Beno Blachut, Ivo Žídek, Naděžda Kniplová, Libuše Domanínská, Milada Šubertová. Také brněnské pěvce – pana Přibyla, Kroupu, paní Vymazalovou, Steinerovou, Abrahámovou a další. Jako studentka jsem spolupracovala s režisérem Wasserbauerem a paní profesorkou Mrázkovou. Dnes operu v Čechách a na Slovensku porovnávám se světem, protože hodně jezdím. Vloni jsem například navštívila Peru – Limu, San Francisco, Chicago, Petrohrad, Vídeň, Salzburg, Graz a další. Porovnávám divadla a jejich produkci a kvalitu v různých zemích. Nemůžu se soustředit jen na Čechy a Slovensko. Musím říct, že Slováci jsou vděčni českým pedagogům, protože základ slovenských pěvců vytvořil vynikající český pedagog profesor Josef Egem. Ten vychoval celou generaci naší pěvecké elity. Kromě něj to byli vynikající čeští dirigenti, kteří působili v Bratislavě – Oskar a Karel Nedbal, Milan Zuna, Zdeněk Folprecht, pan Chalabala a ve Slovenské filharmonii Václav Talich. Kultura mezi Slovenskem a Českem byla ve dvacátém století velmi propojená a my jsme se vlastně učili od českých umělců. Koncem dvacátého století zase naši pěvci přicházeli do Čech. Vyměnili jsme si to. Vzpomeňte třeba na Magdu Hajóssyovou, Gabrielu Beňačkovou. Jmenuji sice ženy, ale i pánové byli a jsou častými hosty v Praze a Brně a dnes jsou to další. Takže my teď vlastně svým způsobem vracíme, co jsme od vás získali.

Nová generace českých pěvců má dnes možnost vycestovat. Začínající kvalitní umělci jako Ján Martiník, Adam Plachetka, již zpívají na velkých evropských jevištích. To mě moc těší. Nakonec se možná Magda Kožená stala vzorem a idolem pro mladé pěvce, toho, že lze dosáhnout i na evropská i světové jeviště. Říkám: Vzorem byl Zátopek v atletice, Kodeš v tenise a za posledních dvacet let Magda Kožená v hudbě. Začínala v brněnské Kantiléně… Já věřím, že každý má šanci. Jen vytrvat.

Díky za rozhovor, ať se opeře v Brně daří.
Ptal se Vít Dvořák
Portrétní fota Jana Hallová