Adam Plachetka na novém CD Radioservisu

Pěvecké recitály soudobých českých pěvců jsou dnes vzácností, nesledují se jako dřív, a když už, tak jen u největších světových stars. Nebo se jedná o retro recitály známých osobností minulosti, zejména zlaté éry české opery, realizované zpětně Radioservisem ze starších snímků pražského rozhlasu. Ty současné, propagující zajímavé soudobé osobnosti, poněkud chybí, ač bez propagace těchto osobností divadlo nebude moc nikoho zajímat. Opera je prostě v první řadě dána výraznými pěveckými osobnostmi. Počin Radioservisu je tak právě zde víc než chvályhodný, navíc jde o snímky pořízené přímo za účelem realizace CD, v letech 2014 a 2015. Pěvec Adam Plachetka se nově představuje většinou v barytonových áriích a scénách z děl Gaetana Donizettiho, Giuseppa Verdiho, Georgese Bizeta, Richarda Wagnera, Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Jiřího Pauera. Zvěčnil zde ale rovněž svoji osvědčenou interpretaci dvou polohově vyšších basových árií – Rossiniho Basilia z Lazebníka sevillského a znamenitého Dulcamaru z Donizettiho Nápoje lásky.

Basbarytonista Adam Plachetka vytváří zvláštní fenomén soudobé české pěvecké školy. Ta by při nevídané kvantitě soudobých pěveckých učilišť u nás zřejmě ani neobsáhla sólistickou potřebu českých operních scén, pokud by zde zůstala organizace divadel ansámblového typu. Ale česká škola se může zároveň pochlubit vzácnými špičkami, které o to více vynikají. Adam Plachetka, absolvent profesora Luďka Löbla z Pražské konzervatoře, je vzácným příkladem souhry vynikajících předpokladů hlasových i muzikálních, spolu s obdivuhodně úspěšným pěveckým školením. Dodám jen, že rovněž souběhu velmi šťastných momentů. Tento pozitivní souběh vidím například v možnosti postupného polohového růstu od oborů vysokého basu typu Mozartova Figara, Masseta i Giovanniho, až po dnes na CD prezentované velké italské barytonové obory. S plným hlasovým rozsahem a vysokou, místy až tenorální polohou. Prestižní vysoké barytony, které mladý pěvec zvolenými áriemi prezentuje na nově vydaném CD Radioservisu, ve velmi dobré hudební režii, jsou pozoruhodné a technicky moc dobře realizované. Partnerem je Adamu Plachetkovi Symfonický orchestr Českého rozhlasu v Praze s citlivým operním dirigentem Ondrejem Lenárdem, s jeho zřetelným vztahem k italské operní tvorbě, citem pro volbu temp a tektoniku skladeb.

Nové CD nám představuje Adama Plachetku především jako barytonistu, v áriích z partií, které namnoze ještě přímo na jevištích nevytvořil, ale představují typickou oborovou osu, kudy se bude patrně pěvecká cesta umělce ubírat. To bude záležet ale víc na operních šéfech divadel, na jejich úsudku a přání, pěvec sám si v divadelním angažmá hlasový obor nemůže vybírat. Pozoroval jsem tyto zajímavé oborové otázky na koncertech, které mi bylo dopřáno sledovat. Na recitálu v Českém Krumlově před dvěma roky jsem vyslovil v recenzi názor, že fond Adama Plachetky cítím per futurum zřetelněji jako baryton. Nové CD dokládá přesvědčivě, že je již dnes barytonem velkého rozměru, jistých vysokých poloh i výšek. Jeho barytonové dispozice vyniknou více právě v plném lesku rozeznění vyšších hlasových poloh. Hlas je témbrem osobitý, vyrovnaný, s bezvadným registrálním propojením, kdy hrudní rejstřík vyznívá plně, sytě, mnohdy přímo pompézně. Ale vždy pod kontrolou vrchního hlavového rejstříku, s důsledným posazením všech tónů takzvaně v pocitu „shora”. Voce apperta je zde předváděno v onom pravém významu italského pěveckého pojmu. Je požitkem slyšet tak výborně technicky zvládnutého Donizettiho ve třech zvolených ukázkách, které jsou pro italský barytonový obor technickým fundamentem (kromě moc dobře zažitého basového Dulcamary).

Dramaturgie zajímavého CD se opírá o zmíněnou pěveckou operní osu od Donizettiho přes Verdiho, Wagnera, Smetanu, Dvořáka, Bizeta, s nápaditým vybočením až po Jiřího Pauera. Přiznejme si, že se ukázky moderní opery druhé poloviny dvacátého století dají jen obtížně zařazovat na pěvecký recitál nebo i na pouhou pěveckou soutěž. Lupou je třeba hledat, neboť opera od Debussyho se mění z oné původní typicky pěvecké na stále více hudebně výrazovou, ale s minimem uzavřených čísel. Ale právě v ukázce ze zdařile kompozičně kompromisního díla Jiřího Pauera Zuzana Vojířová (premiéra 1959), které nepohrdlo několika uzavřenými pěveckými čísly ve smetanovsko-fibichovském duchu, se jedná o jednu z řady výjimek. Tohle dílo ukázalo na jednu z možných cest soudobé opery a souzní i s pohledem Adama Plachetky, prezentovaným nedávno na ČT art. Pěvcův názor souzněl značně s mým: „Soudobí skladatelé musí zvážit, zda chtějí psát hudbu jen pro úzký okruh známých, či pro širší kruhy publika.” Osobně se divím, že Pauerova zdařilá novinka si přes ohromný dobový úspěch nenašla dramaturgy, již by si na ni vzpomněli. Třeba Plachetkův progresivní dramaturgický počin právě toto Pauerovo půvabné dílo ozřejmí a oživí zájem o jeho znovuuvedení.

Na vytvořeném CD v roce 2014 a 2015 neprezentuje Plachetka vůbec Mozarta, který je pro umělce hřivnou již prokázanou na velkých světových scénách. Naopak ale odhaluje v převaze právě typický barytonový svět výše polohově posazeného hlasu u Verdiho i Smetany (nádherná Vokova árie Jen jediná mne ženy krásná tvář tak dojala, že snil jsem lásky báj), výrazově báječně a mile působivého Marbuela v Čertu a Káči, když přesvědčuje svoji dračici o nesporných výhodách žití v pekle: „Je sic to trochu daleko, však my tam brzy dorazíme a tuším, že zalíbí se vám ten kraj, z nějž nikdo nevyšel zpět!” Nádherně, charismaticky znějící hudební fráze s impozantním vyvrcholením. S okouzlující bezprostředností působí pohled v odlehčené stylizaci folklorní vsuvky – „A pořád u nás veselo, muzika hraje bez ustání“. Ve Dvořákově pohádkové opeře je přirozeným výrazem doslova jako doma. Mám pocit, že právě zde je výrazově nejvíce osobitý. Doufejme, že brzy dostane šanci Marbuela nastudovat v Praze nebo, že by i ve Wiener Staatsoper? Proč ne, Čert a Káča je půvabné operní dílo, v německy mluvícím světě není neznámé. Role Marbuela je posazena polohově jako basbaryton, na ukázku vyššího typu barytonu by musel volit pěvec u Dvořáka spíše Bohuše v Jakobínovi, zřejmě by mu ležel pěvecky moc dobře také Šujskij Dvořákova Dimitrije. To jsou jen drobné tipy pro příští CD.

Jsem Adamu Plachetkovi velmi vděčen za přesvědčivou interpretaci tří dramaturgicky vhodně zvolených ukázek z české operní tvorby. Není to již dnes nikterak samozřejmé, česká tvorba stojí oproti minulým historickým epochám cudně trochu stranou. Ve volbě Smetanova Voka Vítkovice z Čertovy stěny a Pauerova Petra Voka ze Zuzany Vojířové jde o ukázky z repertoáru legendy českých barytonistů – Václava Bednáře. Oba Vokové byli doslova jeho „parketou”. Hned jsem tudíž sáhnul po Bednářovu profilovém CD jako po zajímavé konfrontaci. Ke svému překvapení jsem zaregistroval bezprostředním porovnáním až nečekanou podobnost témbrové krásy hlasu s touto českou barytonovou hvězdou minulosti. Dokonce v Pauerově nádherné Ódě na jižní Čechy, kterou psal skladatel přímo pro výškově disponovaného Václava Bednáře, slyším jistou témbrovou příbuznost.

Dirigent Ondrej Lenárd ale volbou klidných temp předčí Bednářovu nahrávku, která je jediná na jeho CD pod taktovkou Jiřího Stárka (realizována 1963) poněkud tempicky uspěchaná. Plachetkovi tak ve volněji, rozvážněji Lenárdem voleném tempu, víc vynikne mélos dlouhodechých hudebních frází, včetně výškově vypjatého vrcholu působivé árie, který zde ale již dostává v patosu trochu verdiovský charakter. Smetanovská interpretační tradice je v tomto smyslu prostší, Bednářova je navíc vřelejší a výrazově diferencovanější. Ostatně přímé porovnání durat obou interpretací je průkazné, Jiřím Stárkem dirigentsky vedená árie má duratu 3:54, zatímco Ondrejem Lenárdem volená tempická koncepce 6:04. To je značný rozdíl na malé formální ploše, byť Lenárd volí pár taktů orchestrálního úvodu navíc. Smetanův Vok Vítkovic je zase opačný. Durata 4:32 u Bednářovy, volené dirigentem Františkem Dykem je zase naopak volnější, agogicky diferencovanější, než Lenárdův přímočarý tempický rozvrh čítající čas 3:58. U Pauerovy árie je rozdíl temp pocitově velmi patrný, ale je prospěšný velkorysému legátu frázování zvolené árie. Je zajímavé, jak je Plachetkův Vok Smetanův i Pauerův ve výškách tónově více otevřený, spíše polokrytý, v porovnání s ideální krytostí výšek Bednářových. To ale jen jasně poukazuje právě na barytonový charakter Plachetkova fondu. Podtrhuje ho mimo jiné i refrén slavné árie Escamilla z Bizetovy Carmen, kde ošidné vysoké E (se kterým si leckterý baryton často neví rady ve smyslu kam s ním), staví Plachetka více vokálově otevřeně, Bednář daný výškový tón na svém CD typicky krytě. V obou případech jde ale o pravé krytí vokálu od přechodové polohy do výšek, především jeho pěknou zvukovou koncentraci, jak ho pěstuje novoitalská škola, nikoliv o nepravé temnění.

Adam Plachetka si potrpí, patrně inspirován dirigentem, na nádherně znělé, až okázale dodržované délky efektních závěrových tónů árií. Tvarování a plastika frází je předností pěvce, která imponuje především v ukázce z role Wolframa z druhého dějství opery Richarda Wagnera Tannhäuser (Blick ich umher). Tato přednost zde zaujme ve spojení se zřetelnou deklamací němčiny, s pevnými souhláskami, tím také výbornou srozumitelností. Rossiniho basová árie dona Basilia z Lazebníka sevillského je Plachetkovou úspěšnou, známou parketou. Vzhledem ke svým výškovým dispozicím ji zpívá dle očekávání v originální tónině Rossiniho partitury v D dur.

Plachetkovi vychází velmi pěkně interpretace pěvecky důležitého světa Verdiho árií, kde nevolí obecněji známé evergreeny. Ať již připomene scénu dona Carlose di Vargas Verdiho Síly osudu (Morir! Tremenda cosa!), nebo závažnou árii Macbetha (Pietà, rispetto, amore). Vynikajícím dojmem působí velká scéna Forda z vrcholné Verdiho opery Falstaff, nádherou vyšších středních poloh, znělostí vrcholů této obtížné pěvecké scény (È sogno? O realtà?). Tyto tři ukázky z Verdiho náročných, polohově vysokých barytonů, jsou velmi důležitou ukázkou pěvecké cesty Adama Plachetky per futurum. Ani na moment nejsem při poslechu na pochybách o přesvědčivosti zvolených árií ze světa Giuseppa Verdiho, jimž nechybí důležitá plynulost v toku hudebních frází, neobyčejná voluminóznost, ani výrazově pevné vrcholy. Jsem až překvapen, jak přesvědčivý je technicky i ve výrazu Plachetkův, na tomto CD nově představený Verdi.

Jak se trefně říká, to nejlepší má být na konec, „Ende gut, alles gut“, což dramaturgicky vydařené CD jakoby chtělo zdůraznit. Obě interpretace árií z oper Gaetana Donizettiho, Alfonsa z Favoritky (Vien, Leonora) a Dulcamary z Nápoje lásky (Udite, udite, o rustici), zní doslova famózně, pěvec zde až hýří vitalitou barevně imponujícího, virtuózně ovládaného hlasového fondu. Je zřejmé, jak má tuto árii skvěle vycizelovánu technicky i výrazově. Doslova si vychutnává každou hudební frázi. Tečkou mimořádně zdařilého CD je zmíněná Óda na jižní Čechy Jiřího Pauera – „Má jihočeská země, denně děkuji Bohu a po něm praotci pětilisté růže Vítkovi, že mně přisoudili žít v tomto kraji…” Poslední tři čísla bych dal s gustem každému fandovi opery jako dárek pod vánoční stromek. Právě tyto snímky jsem měl doslova nutkání si pouštět vícekráte, pro radost z vokálních frází interpretované hudby, která z ní doslova vyzařuje.

Nové CD Adama Plachetky mne naplňuje radostí nejen z poslechu krásného hlasového fondu, ale také přirozeného muzicírování a radosti z interpretované hudby. Vše umocňuje výborná role doprovázejícího Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou znalce italské operní interpretace, dirigenta Ondreje Lenárda, který dovede snad až telepaticky s pěvcem soucítit. A v neposlední řadě hraje kladnou roli velmi dobrá technická kvalita snímku, jeho zdařilá hudební režie ve vyváženosti všech složek orchestru, zdařile zachycených sól hráčů na dřevěné dechové nástroje. Imponují dobře vyladěné žestě a plastika frází smyčcových skupin orchestru v průzračných harmoniích Donizettiho i Verdiho. CD je výborně zpracováno technicky, na čemž mají zřetelnou zásluhu hudební režiséři Milan Puklický a Michal Macourek, spolu s mistry zvuku Janem Lžičařem a Zdeňkem Žočkem.

Věřím, že nové CD udělá mnoha milovníkům operní interpretace upřímnou radost.

Hodnocení autora recenze: 100%

Adam Plachetka Arias
(Bizet, Donizetti, Dvořák, Pauer, Rossini, Smetana, Verdi, Wagner)
Adam Plachetka (basbaryton)
Dirigent: Ondrej Lenárd
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Nahráno v září 2014 a v květnu 2015
Délka: 55 minut 59 sekund
Vydal Radioservis 2015

– Gaetano Donizetti: Cruda, funesta smania (Lucia di Lammermoor)
– Antonín Dvořák: Je sic to trochu daleko (Čert a Káča)
– Giuseppe Verdi: E sogno? O realta? (Falstaff)
– Georges Bizet: Votre toast, je peux vous le rendre (Carmen)
– Richard Wagner: Blick ich umher in diesem edlen Kreise (Tannhäuser)
– Gioacchino Rossini: La calunnia e un venticello (Lazebník sevillský)
– Bedřich Smetana: Jen jediná mě ženy krásná tvář tak dojala (Čertova stěna)
– Giueppe Verdi: Morir! Tremenda cosa!… Urna fatale del mio destino (Síla osudu)
– Gaetano Donizetti: Si, de’ malvagi invan… Vien, Leonora, a’ piedi tuoi (La favorite)
– Gaetano Donizetti: Udite, udite, o rustici (Nápoj lásky)
– Jiří Pauer: Má jihočeská zemi (Zuzana Vojířová)