K osmdesátinám plzeňského barytonisty Viléma Míška

Je pro mne až neuvěřitelné, že se dnes, v úterý 7. června, dožívá jubilea osmdesátých narozenin barytonista Vilém Míšek, spjatý neodlučitelně s historií plzeňské opery v letech 1963–1991. Svým jevištním charisma a příjemným, sametově znějícím barytonem měl mnoho příznivců, kteří si ho dodnes jistě zachovali ve své paměti.

Vilém Míšek nastoupil do plzeňské opery jako mladý absolvent Pražské konzervatoře u profesora Karla Leisse. Vytipoval si ho přímo v Praze na konzervatoři tehdejší legendární šéf opery Bohumír Liška. Ano, tak se museli chovat tehdy operní šéfové! Talentovaný mladý pěvec jim nespadl nikdy z nebes a být odkázán jen na konkurzy, které divadlo dvakrát ročně pořádalo, by také mohlo znamenat vůbec nehrát. Šéf musel mít cit a doslova „čich“ na perspektivní talenty. Byla to éra ansámblových divadel, ne hostů, to se tehdy pokládalo za ukrutně drahé, zvát si kdekoho i na malé role. Však pan šéf Bohumír Liška poučoval tehdy mladého adepta dirigentského oboru na Hudební fakultě Akademie múzických umění Petra Vronského výstižnými slovy: „Hlavně nevěřte operním pedagogům! Budou vám volat, budou vám tvrdit, jak obrovský hlas vyučují! Vy na ně dáte, ale oni v tom svém pokojíčku to slyší úplně jinak; pozvete je tedy na jeviště. A ejhle – kde nic, tu nic, ani u klavíru se to nenese, u orchestru to bývá hotová tragédie…” Proto museli být šéfové aktivní, mít své „agenty“ v terénu, myslet s předstihem na vývoj oborů ve svém divadle.

Bohumír Liška cítil při čtyřech interních barytonistech v roce 1962, že mu začíná chybět v oboru mládí. Vilém Míšek byl pro šéfa Bohumíra Lišku de facto oborovou perspektivou v lyrickém barytonu za Josefa Hořického, jenž měl na krku pátý křížek (psal jsem o něm zde). Bylo tudíž třeba již myslet na mladší typ barytonů pro Oněgina, Silvia, Figara, Jeleckého, Bohuše či Tausendmarka. A jistě i na řadu mladých rolí soudobých oper, což tehdy byla Liškova priorita. Vilém Míšek vzpomíná v knize plzeňského redaktora Jiřího Šantory Divadelní návraty: „Na moji hodinu zpěvu přišel neznámý pán. Posadil se, mlčel, dlouho poslouchal, načež hodil na klavír partituru Prokofjevovy opery Zásnuby v klášteře, abych se na to do zítřka podíval, že se zítra zase zastaví. Profesor Leiss mi ihned představil Bohumíra Lišku, šéfa plzeňské opery. Druhý den jsem mu zazpíval část z Prokofjeva, pan profesor Liška vstal od klavíru a tvářil se spokojeně. Zeptal se, zda ovládám Bohuše v Jakobínovi, a když jsem přitakal, řekl mi, že v sobotu ho tedy budu v Plzni zpívat.“ Tolik citace pěvce. Stalo se. Vilém Míšek předzpíval v Plzni Bohuše, Jakobín byl tehdy kmenovou součástí repertoáru celou řadu let.

Po tomto představení mu Liška řekl své hodnocení: „První jednání bylo dobré, to druhé jste už řval a ve třetím jsem vás skoro neslyšel. Ale angažuju vás, jste perspektivní, přijďte podepsat smlouvu.“ Plzeňská opera – co víc si může mladý zpěvák přát krom Prahy, to byla přece obrovská šance! V oboru měl tehdy zmíněného Josefa Hořického, Karla Křemenáka, Josefa Beneše a Jaroslava Kantora. Sám Vilém Míšek později vděčně vzpomínal na osobnosti opery Zdeňka Jankovského, Miroslava Frydlewicze, Karla Petra, Oldřicha Černocha, Jaroslava Hlubka, Marcelu Machotkovou, Libuši Márovou, později na mezzosopranistku Ivu Malinovou, která se stala jeho životní partnerkou.

Protože to byla šťastná doba, kdy jsem coby dítko školou povinné prchal denně večer z domova do divadla, abych alespoň viděl jedno operní dějství (pod výmluvou doučování se matematice), tak si pamatuji dobře na první období Viléma Míška v Plzni. Na jeho role, úspěchy i zaváhání, jak je tomu vždy. První rolí byl pro Viléma Míška mladý, fešácky sympatický policista (tehdy člen Veřejné bezpečnosti), v moderní opeře Ivo Jiráska Svítání nad vodami o budování přehrady. Profesor Antonín Špelda spolu s Bohumírem Liškou a režisérem Bohumilem Zoulem pořádali přednášky, o jak skvělé, výjimečné dílo se jedná… Nu, s odstupem času musím doznat, coby školák jsem tomu tehdy ba i věřil, že ten Verdi je jen lásko, ach lásko, ale tohle je to pravé vysoké umění, jak vykládal zasvěceně profesor Antonín Špelda, ceněný plzeňský kritik. Zřejmě tomu tak vůbec nebylo, ale Vilém Míšek ukázal značnou jevištní pružnost a pohotovost, dnes bych řekl zpětně jevištní charisma, které musí být dáno. Ale i pěvecky byl neobyčejně tvárný, jeho baryton zněl příjemně. Neviděl bych ho v této roli dodnes zcela zřetelně před sebou, kdyby mne byl jeho vstupní výkon nezaujal! Pak moc půvabné Prokofjevy Zásnuby v klášteře, o nichž musím již jen za sebe sama vyznat – jedno z nejlepších děl druhé poloviny dvacátého století! Tady měl pan profesor Liška moc šťastnou ruku!

Přišel Silvio v Leoncavallových Komediantech s půvabnými Neddami Libuše Bláhové a Evy Czapkové. Vedle svých zkušených kolegů si risknul ba i vysoce náročného Lunu v Trubadúrovi pod taktovkou Jiřího Kouta, do již déle běžící inscenace. Pamatuji, jak mu Jiří Kout říkal po představení: „Vildo, v té árii jsi byl ale výš, moc jsi se do tónu asi opíral.“ A Vilda tehdy zajásal: „Senzace, tak já tam vzal místo Gé dokonce As? Vida! U profesora Leisse jsem měl vždy už s As problémy…“ Jak to bývá, hledal impulzy další technické progrese u nových pedagogů, dostal se i do Itálie, kde získal nové poznatky u profesora Campogaglianiho v Sieně. Ano, to byl přesně Vilém Míšek. Zdravě ctižádostivý, cílevědomý, pilný, inteligentní mladý kumštýř. Věděl dobře, co chce, věděl, že škola je jen základ. Pro pěvce prvních oborů v opeře jen málokdy postačující.

Veliký divadelní úspěch si zažil Vilém Míšek v titulní roli slavné Frimlovy operety Král tuláků v říjnu 1965. To byl opravdový triumf mladého umělce, který si suverénní interpretací získal v této roli srdce mnoha diváků! Podoktnu, zajisté i divaček! Neb to byl mladík slušný, mravů víc tichých, žertů a slov lichých si nevážící. Tak mravů víc tichých dle Smetany spíše ne. To by na ctitelky moc nezapůsobil. Samozřejmě, že tato opereta měla desítky vyprodaných repríz! Záhy poté, v listopadu 1965, došlo na klíčovou premiéru Čajkovského Eugena Oněgina. Slavná plzeňská inscenace za řízení mladého Jiřího Kouta, s Lenským Zdeňka Jankovského, Taťánou Marcely Machotkové, Olgou Libuše Márové. Vše logicky v alternacích. Do svých záznamů jsem si jako studentík tehdy zapsal: „Lyrický baryton Viléma Míška se pro Oněgina báječně hodí, představitelsky mu věřím víc než Karlu Křemenákovi.“ Jistě, ona věta v češtině – „ač je mi šestadvacet let“ – byla poněkud znevěrohodňující starší pěvce. V únoru 1966 našel výbornou roli v postavě Marcela Pucciniho Bohémy. Vašatova a Zoulova inscenace byla úspěšná, měla tehdy řadu charismatických osobností až žasnu, kde se tehdy tolik borců našlo. Rudolfem byl Zdeněk Jankovský a výtečně disponovaný pěvec Radmil Kvírenc. Probůh, kam se vytratil ten krásný céčkový spinto tenor, neví o něm někdo ze čtenářů? Byl to obrovský tenorový talent! Naďa Šormová, Libuše Bláhová, Marcela Machotková, Jiří Berdych. Éra Liškova se však nachýlila ku konci a roku 1967 již nastudoval Gounodova Fausta a Markétku František Vajnar, aspirující na roli šéfa opery v Plzni. Vilém Míšek se předvedl jako Valentin velmi pěkně. Je ušlechtile zpíván a roli podává se zaujetím, což je mi na jeho výkonu velmi sympatické – zní můj tehdy autentický zápis do svého divadelního zápisníku.

František Vajnar ale o pouhý jeden hlas v divadle jako šéf neprošel, operní soubor si raději zvolil šéfem dlouholetého dirigenta opery – Karla Vašatu. Liškova éra byla dobou zrání pěvce, zpětně vzato byl Míškův lyrický baryton oborově veden šéfem opery výborně, minuly ho ještě „klády“ typu Rigoletta, Germonta, Nabucca, Prospera, či Voka v Zuzaně Vojířové. Aby se k těmto vrcholným bodům barytonové literatury mohl dostat o to lépe připraven později. Vašatova éra mu přinesla polohově vypjatého Tausendmarka ve Smetanových Braniborech v Čechách, ale i nádhernou roli Voka Vítkovice v Čertově stěně. Rovněž kantabilního Wolframa v ambiciózním Vašatově uvedení Tannhäusera Richarda Wagnera se dvěma interními tenory v titulní roli! Hosté?

Ale kdeže, na vše plně stačil soubor čtyřiadvaceti angažovaných pěvců. Kdepak drazí hosté, ti byli jen třešničkou na dortu ve volných sobotních představeních! Krásná postava Kaliny v Tajemství rozšířila Míškův smetanovský obor.

V roce 1973 došlo na kreaci Verdiho Rigoletta v obnovené inscenaci Karla Vašaty a Inge Švandové. V témže roce angažoval Karel Vašata dalšího barytonistu, mladého Františka Havelku z Ústí nad Labem. Rozšířil směrné číslo pro počet sólistů na šestadvacet, což bylo ohromné! V barytonovém oboru bylo šest sólistů! Josef Hořický byl obsazen ve své šedesátce do titulní role Verdiho Falstaffa, poté se již formovala dvojice mladých  barytonů prvního oboru nejčastěji v alternacích Viléma Míška a Františka Havelky. Oba ztvárnili Francka v Burianově Maryše roku 1974 pod taktovkou Josefa Chaloupky. V novinách Tvorba tehdy napsal Martin Tůma, že pro Francka Viléma Míška je charakteristická jeho mladická živelnost a furiantská dravost, postavu vede v pevných dramatických liniích, po pěvecké stránce se vyrovnal s rolí bez jakýchkoliv problémů. V Palliašviliho Daisi, československé premiéře gruzínského autora, předvedl pěvec v červnu 1975 dramatický, vypjatý, leč efektní part Kiaze. Pod taktovkou zmíněného Petra Vronského vytvořil herecky dynamickou, živou postavu Pantalona v zajímavé premiéře opery Zvědavé ženy od Ermanna Wolfa-Ferrariho. Mezitím již zpíval úspěšně rtuťovitého Rossiniho Figara Lazebníka sevillského v Theinově výtečné inscenaci, kterého si zahostoval i v Praze v tehdejším Tylově divadle. Bylo to schůdné, šlo totiž o stejnou režii Hanuše Theina v Praze i Plzni, snad vůbec nejlepší, jakou mi bylo dáno kdy vidět u této kouzelné komické opery.

V roce 1983 se na scéně Komorního divadla představil v titulní roli Verdiho Macbetha, neboť historická budova byla v rekonstrukci.

Uvádím to proto, že Macbeth je opravdu náročná, vrcholná verdiovská barytonová role. Ale také proto, že právě v této době se hraje v Plzni velmi krásná inscenace tohoto díla, které od roku 1983 nikdy mezitím nezaznělo. Před Pavlem Klečkou to byl tehdy právě Vilém Míšek, jenž tuto vrcholnou roli ztvárnil! Hostoval ji i v budově tehdejšího Smetanova divadla, dokonce v derniéře tohoto díla v Praze 9. října 1983. „Miloval jsem především smetanovské role, ale také Oněgina, s nímž jsem se v Plzni setkal dokonce ve třech inscenacích.“ Výrok Viléma Míška na dotaz v již zmiňované knize bych osobně doplnil o Rossiniho a Verdiho role. Ostatně, který prvooborový barytonista by nemiloval tuto operní pokladnici bel canta? Proto také jezdil do Itálie, aby nalézal u pedagogů i pěvců nové technické podněty, jichž není nikdy dost. Vedle Macbetha a Rigoletta si vyzkoušel i Germonta, Nabucca, Simona Boccanegru, Lunu, Renata, rovněž Pucciniho konzula Scharplesse a Bizetova elegantního Escamilla.

Nesmím ale rozhodně zapomenout na výtečnou titulní roli Mozartova Dona Giovanniho, kterou pěvec konzultoval přímo s panem profesorem Willim Domgrafem-Fassbänderem v Německu, jak mi ostatně osobně líčil se všemi nekonečnými pěvecko-technickými podrobnostmi. Tak byl podnikavý! Míškův mužně líbivý zjev byl pro Giovanniho jako stvořený, pěveckým ideálem, mustrem role mu byla interpretace tehdy famózního německého pěvce Dietricha Fischera-Dieskaua (jeho syn je dramaturgem Musiktheateru Linz!)

V roce 1987 zpíval Míšek na koncertu v lázních Jáchymov, kde se zrovna léčila slavná česká legenda světových scén – sopranistka Jarmila Novotná. Říká se tomu, být v pravý čas na správném místě, to je v pěvecké dráze dokonce zásadně důležité! Legendě světových operních scén Jarmile Novotné padl urostlý, štíhlý barytonista zřejmě do oka (Zdeněk Otava říkával: „Mužský hlas je vždy zvoneček na ženská srdce!“). Nabídla mu zprostředkování koncertů pro české menšiny v USA. Nakonec z toho vzniklo pět let pobytu a koncertní činnosti ve Spojených státech! Tím se de facto ukončila Míškova plzeňská kariéra, v pěvcových pětapadesáti letech, aby okusil, jak chutná sláva ve velké zemi za oceánem.

Vilém Míšek žije ve své milované Plzni, s níž v roce 1963  vstoupil do náhodného sňatku z rozumu. Jistě nelitoval, život mu dopřál širokou plejádu barytonových rolí, mnoho koncertních příležitostí v Plzni i celém regionu západních Čech. Ještě před rokem či dvěma jsem vždy zahlédl plzeňského barytonistu na řadě operních premiér. Poslední dobou však již nikoliv. Jménem plzeňských operních pamětníků, zajisté také jménem Opery Plus, mu přeji mnoho pevného zdraví a pověstnou kapičku štěstí k jeho významnému životnímu jubileu.