Číšník z Ostravy, který to dotáhl na prvního tenora

Před několika dny jsme na těchto stránkách věnovali pozornost osobnosti špičkového českého tenoristy první poloviny dvacátého století, dlouholetému členu Opery Národního divadla, jednomu z mála skutečných hrdinných tenorů české operní scény, Teodoru Schützovi (najdete zde). Shodou okolností by se letošního 1. září dožil devadesátin operní pěvec, který o půl století později šel v Schützových šlépějích.

1. září 1926 se v tehdy ještě samostatné obci Svinově na levém břehu Odry narodil Jaroslav Hlubek. Rodina Hlubkových se záhy přestěhovala na druhý břeh řeky, do vsi Nová Ves, jež už byla částí Ostravy, kde si Jaroslavův otec Josef otevřel restauraci zvanou U lípy. Mládenec Jaroslav pomáhal otci jako číšník, ale rád a dobře zpíval a zamiloval si operu. Prý na popud svého o několik měsíců staršího kamaráda, rodáka z nedalekých Kravař, Ivo Žídka, jenž se už delší dobu učil zpěvu u známého pěveckého pedagoga profesora Rudolfa Vaška, zaklepal i Hlubek na Vaškovy dveře. Vaškova škola byl ve své době pojem, prošel jí snad každý zájemce o zpěv ze severní Moravy nebo takový, kterého na Ostravsko zavál osud. U profesora Vaška získal základní školení i Jaroslav Hlubek. Zdokonalování svého pěveckého projevu se věnoval i později návštěvami lekcí u bývalého dlouholetého sólisty ostravské opery, Slovince Petara Burji, u profesorky Jitky Švábové a dokonce u světoznámé operní divy, koloraturní sopranistky čelných světových scén Ady Sari (1886-1968), rodačky z nedalekých polských Wadowic, v nichž se o třicet čtyři let později narodil Karol Wojtyla neboli Jan Pavel II. Slavná zpěvačka se po ukončení kariéry vrátila do Polska a systematicky se věnovala výchově mladých pěvců.

Mladý operní nadšenec Hlubek absolvoval v letech 1948-1950 základní vojenskou službu. Mezitím byla jejich rodinná hospoda znárodněna a on se stal zaměstnancem litovelských pivovarů. Za svým cílem šel s houževnatostí, jež u něj byla pověstná, a na přímluvu Petara Burji jej angažoval šéf ostravské opery Rudolf Vašata do operního sboru, kde občas dostal možnost vystoupit i v drobnějších sólových úkolech. Podle svědectví pamětníků to prý bylo například v roli pana domácího Benoita v Pucciniho Bohémě.

V roce 1955 se mu konečně splnil jeho sen. Ostravský patriot tělem i duší musel vyměnit severní Moravu za severní Čechy, ale zato se stal sólistou operního souboru tehdejšího Divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem.

Tři operní soubory, které vznikly po roce 1945 v bývalých „německých” městech v Čechách a na Moravě (Ústí nad Labem, Liberec a Opava), se v padesátých letech měly velmi čile k světu. Působila v nich řada zkušených umělců a vedle nich vyrůstali mladí nadějní sólisté, kteří dostávali hojně možností prokázat své schopnosti, a mnozí z nich toho znamenitě využili a vypracovali se ve špičkové osobnosti svých oborů. Mezi ně patřil i Jaroslav Hlubek.

Musíme si ovšem uvědomit, že organizace a režim práce v tehdejších operních souborech byly diametrálně odlišné od současných a navíc soubory, jakým byla opera v Ústí nad Labem, vyvíjely značnou zájezdovou činnost, což bylo pro jejich členy velice náročné. Dobře si to uvědomíme, když si prohlédneme seznam řady závažných úkolů, před něž byl Jaroslav Hlubek během čtyř let svého působení v Ústí (1955-1959) postaven. V tehdejší době bylo naprosto samozřejmé, že musel zvládnout role Jeníka v Prodané nevěstě a Prince v Rusalce. Vedle toho byl obsazen do role Ctirada ve Fibichově Šárce a do postavy, která se v jeho uměleckém životě stala jednou z klíčových: Lacy v Janáčkově Její pastorkyni. Ze světového repertoáru mu byly přiděleny tak rozdílné úkoly, jakými byly Vévoda mantovský ve Verdiho Rigolettovi, Radames v Aidě, Cavaradossi v Pucciniho Tosce, Don José v Bizetově Carmen, Max ve Weberově Čarostřelci, Pedro v d’Albertově Nížině anebo Kněževic Vladimír v Borodinově Knížeti Igorovi. S mnohými z těchto postav se později setkal v Plzni či v Ostravě anebo na Národním divadle.

Systém tehdejšího repertoárového divadla s pevným sólistickým souborem byl zejména pro začínající zpěváky a zpěvačky opravdu extrémně obtížný, ale na druhé straně je výborně připravil na zvládnutí náročné divadelní praxe. Inu, vše má své výhody a nevýhody.

Už během jeho působení v Ústí bylo jasné, že doménou Jaroslava Hlubka budou především role dramatického až hrdinného typu včetně hrdinů oper Richarda Wagnera, v nichž bude moci výtečně uplatnit přednosti svého hlasového fondu.

V té době šéfy operních souborů byli vesměs dirigenti a šéfové velkých souborů mívali dokonalý přehled o tom, co se děje na menších scénách. Nejinak tomu bylo i v případě šéfa plzeňské opery Bohumíra Lišky a druhého dirigenta souboru, jeho pozdějšího nástupce, Karla Vašaty (nikdo jim neřekl jinak, než profesor Liška a doktor Vašata).

A tak se stalo, že v létě 1959 vyměnil Jaroslav Hlubek severočeské Ústí za západočeskou metropoli na soutoku čtyř řek.

Ze strany vedoucích plzeňského souboru se jednalo o počin vysoce promyšlený, dnes bychom řekli koncepční. Svědčí o tom už první dva úkoly, kterými byl Jaroslav Hlubek po nástupu do Plzně pověřen. Tím prvním byla role Ondreje v Suchoňově Krútňavě, kterou dirigoval šéf Liška, a dalším postava Erika ve Wagnerově Bludném Holanďanovi, kterého dirigoval tehdejší třetí dirigent souboru, tehdy začínající Albert Rosen, pozdější dirigent Národního divadla a šéf opery v irském Dublinu.

Hlubkovo hlasové zařazení bylo jednoznačné, ale jak se ukázalo už v roli Ondreje a v mnoha postavách dalších, důležité bylo také využití jeho představitelských možností. Jaroslav Hlubek nebyl bohem požehnaný herec, ale měl vrozenou schopnost vcítit se do nitra postavy, což se mu výtečně dařilo zejména v rolích hrdinů, které život nějak poznamenal, a oni jsou nuceni se s ním rvát, což se výrazně projevilo ve ztvárnění dvou z jeho nejlepších rolí, kterými byli Laca z Její pastorkyně a Canio v Leoncavallových Komediantech, ale i v mnoha dalších.

Jak už bylo řečeno výše, v Plzni se Hlubek setkal s řadou postav, které ztvárnil už na svém minulém působišti. Z nových významných úkolů, jimiž si záhy získal přízeň náročného plzeňského publika, jmenujme na prvním místě Kozinu v Plzni vždy populárních Kovařovicových Psohlavcích, Smetanova Dalibora a Šťáhlava v Libuši, titulní hrdiny v Dvořákově Dimitrijovi a Verdiho Otellovi, Manrica ve Verdiho Trubadúru, Dona Cézara ve Fibichově Nevěstě messinské, Florestana v Beethovenově Fideliovi, Cania v Leoncavallových Komediantech či Lžidimitrije v Musorgského Borisi Godunovovi. Vystoupil také v méně známé opeře Musorgského Soročinský jarmark v menší roli Prvního souseda a v Prokofjevových Zásnubách v klášteře v roli Otce Eustacha. K vrcholům jeho plzeňského působení patřil pochopitelně Laca v Její pastorkyni.

Bohumír Liška byl známý svým propagováním soudobé operní tvorby. Právě v řadě soudobých oper mohl Jaroslav Hlubek výborně uplatnit své pěvecké i herecké schopnosti. Týkalo se to také dvou oper, které byly do jisté míry svým námětem a zpracováním poplatné době: Verchovina brněnského skladatele Zdeňka Blažka, v níž Hlubek vytvořil hlavní mužskou roli Vasila Popoviče, a zejména opera Ivo Jiráska Svítání nad vodami, ve které se Hlubek představil v postavě Tonka Zachara.

Z dalších Hlubkových rolí v soudobých novinkách jmenujme především titulního hrdinu v Enšpíglovi Otokara Jeremiáše, Ondřeje Zachara v Pauerově Zuzaně Vojířové, Mladého kameníka v Madoně Miloše Sedmidubského či Wittigra v Tkalcích Víta Nejedlého. V několika rolích vystoupil také v československé premiéře opery amerického autora českého původu Roberta Kurky Dobrý voják Švejk.

V Plzni si Jaroslav Hlubek vydobyl čelné postavení v souboru a těšil se velké divácké popularitě. Ale, jak zpívá Jaromír Nohavica – „Ostrava je region razovity“ – a kdo jako Jaroslav Hlubek podlehl jeho specifickému kouzlu, nedá na něj dopustit. V Ostravě několikrát hostoval v rolích Dalibora ve stejnojmenné opeře a Manrica v Trubadúru, a když do Ostravy nastoupil po Zdeňku Košlerovi nový šéf opery, velký milovník a znalec tvorby Antonína Dvořáka, Jiří Pinkas, vybral si pro svou nástupní premiéru na podzim roku 1966 jeho operu Dimitrij. A titulní roli svěřil Jaroslavu Hlubkovi. Úspěch byl jednoznačný. V následujících dvou sezonách zopakoval svůj úspěch v dalších premiérách, v nichž ještě jako host ztvárnil titulní roli ve Verdiho Otellovi a Lacu v Její pastorkyni.

Poprvé se setkal s také s Wagnerovým Lohengrinem (tuto roli vytvořil ještě o deset let později v nové inscenaci, která se setkala s mimořádným ohlasem při zájezdu ostravské opery do Španělska).

Zcela logicky následovalo angažmá, takže svou příští roli, Ismaela ve Verdiho Nabuccovi, nastudoval před koncem sezony 1967/1968 už jako člen ostravského souboru.

Oprávněnost svého angažmá potvrdil hned v následující sezoně ve Šťáhlavovi v Libuši v Pinkasově a Hylasově inscenaci, jejíž premiéra se konala ve vypjaté společenské situaci v říjnu 1968, v postavě Alvara ve Verdiho Síle osudu a zejména v roli, která jakoby mu byla ušitá přímo na tělo: v postavě Manolia v ostravské premiéře Řeckých pašijí Bohuslava Martinů. Jaroslav Hlubek se stal jedním z profilových sólistů Pinkasovy šéfovské éry v Ostravě.

Z Ostravy si ještě v roce 1970 odskočil do Plzně, kde nastudoval titulní roli v inscenaci Wagnerova Tannhäusera, jejímiž tvůrci byli dirigent Jiří Kout a režisér Ilja Hylas. Tannhäusera si o dva roky později zopakoval v Ostravě pod taktovkou Jiřího Pinkase.

V Ostravě následoval Florestan v inscenaci Beethovenova Fidelia, s nímž soubor slavil velký úspěch při zájezdu do Itálie, další verdiovské postavy, kterými byli král Gustav v Maškarním plesu a Radames v Aidě, a především Canio v Leoncavallových Komediantech. V této roli s nim alternoval hostující Jiří Zahradníček a lze říci, že Ostrava tehdy disponovala dvěma nejlepšími představiteli této postavy v Československu.

Jedněmi z nejúspěšnějších Hlubkových rolí se stali dva hrdinové oper autorů dvacátého století, Sergej v Šostakovičově Kateřině Ismajlové a Filka Morozov v Pinkasově a Hylasově inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu. V Kátě Kabanové byl výtečným představitelem Tichona. Účinkoval i v Příhodách lišky Bystroušky v drobné úloze hostinského Páska.

Připomeňme další Hlubkovy působivé výkony, jako byl jeho Heřman v Čajkovského Pikové dámě, Jíra ve Smetanových Braniborech v Čechách, z jeho starších postav titulní roli v novém nastudování Dalibora, Dona Cézara v Nevěstě messinské, Dona José v Carmen či Erika v Bludném Holanďanovi. Úspěšně se vyrovnal i nezvyklým úkolem v roli Robbinse v Gershwinově opeře Porgy a Bess.

Svou pověst znamenitého interpreta wagnerovských hrdinů potvrdil dokonale v titulní roli ve výborné Paříkově a Nekvasilově inscenaci Rienziho. V závěru své kariéry ztvárnil rovněž postavu Mimeho ve Zlatě Rýna. V té době se setkal rovněž s dalšími, pro něj ne zcela typickými úkoly, jako byli učitel Benda v Jakobínovi a panic Simple v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, v nichž potvrdil svou všestrannost.

Jaroslav Hlubek byl rovněž častým a velmi oblíbeným hostem Národního divadla. Poprvé zde vystoupil už v roce 1964 v postavách Laca v Její pastorkyni, Radama v Aidě, Ondreje v Krútňavě a Florestana ve Fideliovi.

Celkem zpíval na scénách Národního divadla ve sto sedmnácti představeních ve dvaadvaceti různých inscenacích, nejčastěji šestačtyřicetkrát v Její pastorkyni. V roce 1975 vytvořil při premiéře inscenace dirigenta Bohumila Gregora a režiséra Přemysla Kočího Lacu. Jeho partnery v ústředních rolích tehdy byli Gabriela Beňačková, Naděžda Kniplová a Ivo Žídek.

Se soubory Opery Národního divadla a ostravské opery se zúčastnil řady zahraničních zájezdů, zejména do Itálie, Španělska, Německa či Sovětského svazu. Měl nabídky na zahraniční angažmá. Odmítal je, zůstal věrný Ostravě a Beskydám, kde trávil v krásném prostředí blízko Velkých Karlovic chvíle odpočinku a poté, co velká povodeň v roce 2002 připravila rodinu Hlubkových o dům v Nové Vsi, i většinu času.

Jeho hlas byl zachycen na řadě rozhlasových nahrávek, bohužel nikoli gramofonových. Svůj hlas propůjčil představiteli Donu José v televizní inscenaci Carmen a rovněž herci Milanovi Dočolomanskému při zpěvu v postavě hraběte Telekeho v populárním filmu Oldřicha Lipského Tajemství hradu v Karpatech.

Jaroslav Hlubek, výborný umělec, skromný, čestný a charakterní člověk, skonal po těžké nemoci 4. května 2012 v Ostravě. V otcových stopách jde jeho dcera Dagmar, dříve úspěšná operetní a muzikálová sólistka, dnes neméně úspěšná režisérka. V současné době například slaví úspěch její inscenace Lehárovy operety Země úsměvů v Jihočeském divadle.