Skvělý festivalový výkon Tomáše Braunera

Když v ulicích Brna míjím některý z velkých billboardů právě probíhajícího mezinárodního hudebního festivalu, vloudí se mi do hlavy neodbytná otázka, jaká že to místní pomazaná hlava změnila – jistě v upřímné touze dosáhnout světovosti – název Janáčkovo Brno na Janáček Brno. Oplývaje jistým citem pro rodný jazyk, zděděným po předcích a dosud valně nezkaženým televizí, pokračuji dál k svému cíli. V hlavě se mi však odvíjí řetěz dalších podobně vydařených spojení: Smetana Litomyšl, Mácha Máj, Havlíček Brod, Mnich Hradiště, Sezima Ústí, Hroch Týnec… Hloupé, že?

Jinak ale musím říci, že když před čtyřmi lety hlavy na magistrátu šalamounsky rozhodly, že Moravský podzim a Janáčkovo Brno se budou střídat ve dvouletém intervalu, protože město na financování obou festivalů každoročně prostě nemá, mělo to paradoxně i důsledek pozitivní. V Brně tím vzniklo nevídané konkurenční prostředí, oba přípravné týmy vytýčily náročnou dramaturgii a zahájily boj o přízeň posluchačů. Loňský symfonický Moravský podzim laťku kvality pozdvihl hodně vysoko a letošní divadelní festival za ním určitě nehodlá zaostat. Ne, že by nebylo co zlepšovat; v programu koncertu, který hodlám recenzovat, chyběly u prováděných skladeb názvy vět. Dále v textu bylo o nich sice pojednáno, u mezinárodního festivalu to však působí dosti amatérsky. Jde mi však především o muziku, o výjimečný hudební zážitek – a obojího se mi rozhodně dostalo.

Nedělní večer 9. října patřil hostující Pražské komorní filharmonii, oficiálně PKF – Prague Philharmonia, abych se vyjádřil přesně a světově. Byl to vlastně jediný koncert letošního festivalu, který se dá s přihlédnutím ke kapacitě pódia Besedního domu a obsazení tělesa nazvat symfonickým.

Sál byl zaplněn ze dvou třetin – komorně. Zazněla Janáčkova balada Šumařovo dítě (Šumař dítě… promiňte, už toho opravdu nechám) a dvě díla Bély Bartóka, Klavírní koncert č. 2 a Hudba pro strunné, bicí nástroje a celestu. Program sliboval silné i protichůdné vjemy: půjde o konfrontaci individualit či o jistou spřízněnost díky společné neofolkloristické cestě, po níž oba velikáni hudby dvacátého století kráčeli nezávisle na sobě a která každého dovedla k jinému cíli?

Na úvodního Janáčka jsem byl obzvláště zvědav. Dirigent Tomáš Brauner vedl orchestr muzikantsky přirozeně, logicky. Výklad děje balady Svatopluka Čecha je velmi nejednoznačný a sám Janáček vlastním výkladem jen přispěl k dalším nejasnostem.

Skladba sama je však klenotem. Osobně mě v tomto díle víc než temnota rychtáře či lkaní dítěte fascinuje všudypřítomná mysteriózní atmosféra, jen na okamžik rozjasněná a opět se vracející, jako vystřižená z temně morbidních filmů Tima Burtona. Té se mi dostalo jen zčásti, nejlépe u sólového basklarinetu. Ve violovém kvartetu si první viola počínala až příliš razantně a vedla i tam, kde neměla. Zaznamenal jsem i pár mírně odlišných notiček, což přičítám neskutečnému chaosu, jenž stále panuje v dosud používaných janáčkovských materiálech.

Bartókův Druhý klavírní koncert uvádí bohatý zvuk složitě komponovaného doprovodného orchestru. Je to výrazně neoklasicistní dílo, bohaté ve zvuku, emočně však odtažité, místy až konstruktivisticky pojaté. Od vypjaté extatičnosti skladatelova druhého houslového koncertu, který jsem měl na pultě v orchestru zcela nedávno, je to nebetyčný rozdíl! Sólista Ivo Kahánek se partu zmocnil s patřičnou rytmickou ukázněností, až bicí razancí úhozu a s velkým nadhledem, dobře si vědom každé noty. V dirigentovi měl naprosto spolehlivou oporu.

Přesto ve velkých orchestrálních plochách docházelo k disproporci žesťů se zbytkem orchestru. Tento jev z Besedního domu dobře znám. Nevzniká tím, že by žestě hrály liknavě a pozdě. Pódium vzadu uprostřed rozdělují pevně nainstalované koncertní varhany a ti, kteří se při větším obsazení ocitnou v obou postranních „kapsách“ pod balkonovými ochozy, zpravidla bicí v jedné a žestě ve druhé, hrají zcela bez vzájemného sluchového kontaktu; lehce pak dojde ke kolizi. Ve druhé větě toto nebezpečí již nehrozilo a ve velmi exponované, přece jen trochu folklorizující větě třetí se dirigentovi podařilo vše mocnými gesty včas zažehnat.

Vrcholem večera se stalo provedení Bartókovy Hudby pro strunné, bicí nástroje a celestu (program nesprávně uváděl „pro smyčce“, přičemž v orchestru je zastoupen i klavír a harfa). Výrazně i posazením na pódiu rozdělené smyčce Pražské komorní filharmonie zde zasvítily v tom nejlepším lesku, vzácně barevně sjednocené. Dlouhé gradace vyzněly naprosto přesvědčivě, rychlé části brilantně. Dirigent skvěle vystavěl již úvodní komplikovanou fugu, přecházející do své vlastní reverze, výborně však vystihl i archaizující a zároveň barbarský ráz taneční věty závěrečné.

Byl to skvělý festivalový večer. Můj největší obdiv patří dirigentovi Tomáši Braunerovi. Je to výborný muzikant, po všech stránkách techniky nadprůměrně vybavený. Jeho výmluvný způsob práce rukou, jasný, přesný, přehledný jako „semafor“, je velmi dobře čitelný. Nádherně ukazuje dynamiku, subita, tempové přechody, zkrátka vše, co dirigent ukazovat má. Musím jen vyjádřit značnou lítost nad tím, že za pultem mého orchestru, brněnské filharmonie, dosud nestál.

 

Hodnocení autora recenze: 85 %

Janáček Brno 2016
Dirigent: Tomáš Brauner
Ivo Kahánek (klavír)
PKF – Prague Philharmonia
9. října 2016 Besední dům Brno

program:
Leoš Janáček: Šumařovo dítě
Béla Bartók: Klavírní koncert č. 2
Béla Bartók: Hudba pro strunné, bicí nástroje a celestu

www.janacek-brno.cz

Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Text není stanoviskem tohoto orchestru