Turangalîla jako zázrak z nebe. Česká filharmonie a David Robertson

Vždyť všichni výše jmenovaní interpreti mají k Messiaenově hudbě zvláštní vztah a poměrně jasná představa jejich interpretace se tak přesouvá i na orchestrální hudebníky. To se stalo i zde v Praze a Česká filharmonie tak hrála, jako by Turangalîlu znala jako Dvořákovu Novosvětskou. Maestro David Robertson se Messiaenovu dílu věnuje celou svoji kariéru, a to i při současném angažmá s orchestrem v St. Louis. Několikrát nastudoval i jeho další, méně známá díla a samotnou Turangalîlu interpretoval nesčetněkrát. A je to i o jeho otevřené povaze, která mu umožňuje pohled na Messiaenovo dílo bez jakýchkoli stereotypů.

Francouzský klavírista Pierre-Laurent Aimard je mezi současnými světovými klavíristy pojmem a pro mne osobně je to nejatraktivnější interpret poválečné moderní a současné hudby. A i u něj je velmi zajímavé sledovat jisté konsekvence, se kterými k Messiaenovu dílu přistupuje. Mimo jiné byl žákem jeho druhé manželky Yvonne Loriod a jistý vliv lze tedy hledat i zde. Druhá poloha jeho přístupu je v silném propojení nové a staré hudby, tradice a religiozity, která byla i pro Messiaena tak důležitá. Jeho ruce s jistým přehledem zahrají stejně dobře Stockhausenovu hudbu jako Bachovo Umění fugy a on sám v propojení těchto hudebních epoch vidí přímé souvislosti.

Jeho hru na pražském koncertě není potřeba nijak zásadně komentovat, protože to byla přesně ta hra, kterou slyšíme z úspěšných nahrávek. Byla to moderní hra, silná a jistá v úhozech, poměrně čitelná a vyvážená. I ve vztahu k Martenotovým vlnám působila konstantně.

A právě Martenotovy vlny jsou nástrojem, který je pro symfonii Turangalîla charakteristický a napomáhá k její jedinečnosti. Objevují se v každé části symfonie, někdy méně, někdy intenzivněji, a k charakteristice výsledného efektu skladby pomáhají stoprocentně. Jejich břitký a stálý elektrizující zvuk, založený na elektroakustice, připomíná vysoký impulz a ve mně osobně vyvolává pocit kosmického nekonečna. Zvyšuje napětí, exakticky nabourává orchestr a zvláštním způsobem evokuje časy elektrických předválečných objevů lidstva a dává tušit vývoj počítačové hudby dneška. Pokud bychom měli hledat nejpovolanější osobu ke hře na Martenotových vlnách, je to Valérie Hartmann-Claverie, která se v Praze představila.

Messiaenovi byla pro většinu skladeb inspirací náboženská témata a jeho samotná víra. Při komponování Turangalîly byl fascinován mýtem Tristana a Isoldy a Turangalîla je tak ústředním dílem jeho trilogie romantické lásky a smrti. Mystika je obsažena i  v názvu skladby, kde jsou zakódována spojení milostná píseň, hymnus radosti, čas, pohyb, rytmus, život a smrt. Je to jistý post-romantický názor této symfonie, protože jsou zde obsaženy stejné otázky, které vyslovili ve své hudbě i další autoři o desítky let dříve. Ovšem kompozičně je tato hudba zcela v intencích modernity.

Napětí bylo přítomno v sále během celých pětasedmdesáti minut skladby. A nesmírně silný byl sám začátek, kdy nástup dechů orchestru ohlásil příchod něčeho nového a nečekaného. Hráči s přehledem zvládali silné změny témat a cyklů, výbuchy forte i dlouhá ostinata. Otevřený přístup maestra Davida Robertsona směrem k hudebníkům byl znát během všech deseti částí symfonie. Ústřední téma, které se několikrát cyklicky v částech opakovalo, působilo až hravě a neuvěřitelně vyrovnaně. Stejně tak smířlivá, pomalá a klidná šestá část Zahrada milostného spánku, kde sólové Martenotovy vlny působily jako naprostý úkaz.

Koncert České filharmonie byl jak z jiného časoprostoru. Byla to navýsost moderní hudba, ovšem nebyl to pro posluchače disharmonický extrém v podobě Stockhausena nebo Cage. Pro mne osobně jsou tito dva vrcholem hudebního vývoje, avšak složitost jejich hudby může být pro pražského posluchače na první pohled problémem. Ovšem podstata této hudby je v hledání nového a nestálého, a tak jí nelze dávat za vinu její jinakost. Je potřeba tuto hudbu vnímat a snažit se ji pochopit. Svět hudby není jen Dvořák. I přes odchod několika posluchačů po první a druhé části Turangalîly (což je naprostá neúcta jak k hudebníkům, tak ke skladbě samé), posluchači ocenili skladbu bouřlivým potleskem, a to je myslím velký impulz pro Českou filharmonii, aby v uvádění těchto skladeb pokračovala. Proto jsem měl nesmírnou radost z koncertu díla Oliviera Messiaena a těším se na další takové.

Hodnocení autora recenze: 99%

Česká filharmonie / Symfonie Turangalîla
Dirigent: David Robertson
Pierre-Laurent Aimard (klavír)
Valérie Hartmann-Claverie (Martenotovy vlny)
Česká filharmonie
7., 8. a 9 prosince 2016 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 8. 12. 2016)

program:
Olivier Messiaen: Symfonie Turangalîla

www.ceskafilharmonie.cz