Andělsky krystalický debut v České filharmonii. Mráček a López-Gómez oslnili

O čem psaly recenze koncertů České filharmonie při jejím nedávném turné v Německu, to bylo slyšet snad ještě ve větší míře na sobotním odpoledním koncertě v pražském Rudolfinu.

Stejně jako na svém lednovém debutu Alexander Shelley (naši recenzi najdete zde) dokázal i venezuelský dirigent Manuel López-Gómez předložit posluchačům neuvěřitelnou paletu barev, dynamik a nuancí. Nová hvězda dirigentských pódií pracovala s hráči našeho orchestru s magickou přesností. Svými střídmými a ekonomickými gesty dirigent dokázal vytáhnout z orchestru přesně to, co chtěl. Ví také, jak toho docílit. A přitom nechal hráče muzicírovat, poslouchal jejich dynamiku a neupřednostňoval sebe sama. Smyčce zněly navýsost jemně a něžně, dechové nástroje ladily svojí barvou a náladou jako snad nikdy. Úchvatná pianissima byla jako z podsvětí.

O to kontrastnější byly moje vjemy ve srovnání s posledním recenzovaným koncertem. Bylo naprosto úžasné sledovat, jak nádherné opulentní barvy se linuly z klarinetu člena orchestrální akademie Libora Suchého a fagotistky Martiny Bálkové nebo celé flétnové sekce. Není divu, že po takových dirigentech dychtí velké koncertní agentury jako Askonas Holt nebo v případě Manuela Lópeze-Gómeze nejnověji Columbia Artists Management. Ve všech skladbách koncertu se ukázal jako všestranný umělec s pokorou k prováděným dílům. Doprovod Mozartova Houslového koncertu G dur, KV 216 s hráči České filharmonie byl, jako když hrají Academy of St Martin in the Fields v té nejlepší formě.

Houslista Jan Mráček ve svém sólovém debutu v České filharmonii zvolil to nejobtížnější z houslové literatury, co může být. Jak říkal Jascha Heifetz „Mozartovy koncerty jsou nejtěžší ze všech“. Co dělá Mozarta tak těžkého na hraní? Je to o schopnosti dokonalé rovnováhy mezi jednoduchostí na jedné straně a komplexností na straně druhé. Vyžaduje navíc mladistvý i energický, ale současně vyzrálý a zkušený zvuk. Mráčkova hra měla dnes všechny nejvyšší parametry, jakých lze dosáhnout. Počínaje krystalickou intonací, měkkým nasazením, líbezným tónem umocněným medovým vibratem, dokonalostí rytmickou i frázováním, a konče přirozeným vystupováním. Svým výkonem bez jakékoliv snahy lišit se od ostatních uchvátil publikum.

Pokud možno srovnávat s nedávnou interpretací světové hvězdy Hilary Hahn v Mozartově Koncertu A dur naskýtá se otázka, proč hledat v Mozartovi něco nového, něco jiného. Je to přece pouze dialog mezi orchestrem a sólistou plný humoru a kantilény. Jan Mráček si užíval s úsměvem na rtech dialogy s orchestrem a měl radost z úžasného muzicírování. Účinek druhé věty, i v Mozartově době nepopsatelný, se dodnes nezměnil a vyvolal potlesk, který tentokrát vůbec nevadil. V Mráčkově provedení to byla báseň a andělská harmonie.

Je obdivuhodné, že česká houslová škola má takové čtyři reprezentanty a také koncertní mistry (Jan Mráček, Josef Špaček, Jiří Vodička a Jan Fišer), které nám musí celý svět závidět. Bohužel však nemají zastoupení u předních agentur. Proto také oznámení zahraničním světovým a nadstandardně hodnoceným hvězdám. Přijeďte do Prahy zahrát Mozarta!!!

Hodnocení autora recenze: 100%

Česká filharmonie
Dirigent: Manuel López-Gómez
Jan Mráček (housle)
17. a 18. prosince 2016 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 17. 12. 2016)

program:
Nikolaj Rimskij-Korsakov: Noc před Vánocemi, suita z opery
Wolfgang Amadeus Mozart: Houslový koncert č. 3, G dur, KV 216
Petr Iljič Čajkovskij: Louskáček, výběr z baletu (z technických důvodů na sobotním koncertu zkrácený)

www.ceskafilharmonie.cz