Vánoční Vídeň bez Louskáčka aneb Jak v Raymondě nového Prince našla

Zápisky Martina Dvořáka z cest mezi žánry (8)

Uvedení Raymondy na jeviště Stání opery ve Vídni můžeme považovat za dramaturgickou odvahu a risk. V předvánočním čase, kdy skoro celá baletní Evropa „mrská“ sérii Louskáčků, je tento tah originální a respektu hodný. Navíc verze Rudolfa Nurejeva z roku 1964 (ve Vídni poprvé v roce 1985) je opravdu choreografický klenot. A to je jeden z mála důvodů proč balet Raymonda opravdu navštívit. Ve Vídni se hraje navíc poprvé od roku 1997, tedy po skoro dvaceti letech.

V Čechách více než všude ve světě je možnost vidět tento balet skoro raritou (Praha, Brno, Plzeň). Jeho kvality můžeme ocenit především na úrovni choreografické (stejně tak verze Petipy) a hudební (Alexander Glazunov). Co se týče dramatické linie, je možná jednoduší a efektivnější zhlédnout televizní pohádku Princezna se zlatou hvězdou. A to možná i urážím naši českou filmovou klasiku. Příběh hraběnky Raymondy, která miluje prince (rytíře) a musí odvracet zájem saracénského knížete, jehož rytíř nakonec chrabře probodne, aby se mohla slavit svatba, je na více než tříhodinový spektákl opravdu málo.

Vlastně jde o jeden velký baletní divertissement s nespočtem variací, pas de deux, pas de trois, pas de quatres, pas de … a tak dále. Pokud bych měl neznalce vzít na nějaký balet, Raymonda by to určitě nebyla. To však nepíšu, abych tento kus hanil, ale abych přiblížil jeho postavení z pohledu baletní literatury. Ne bezdůvodně se mě soused po druhém jednání zeptal, zda už je konec. K jeho nelibosti jsem ho zklamal, že po hlavním chodu přijde ještě dezert v podobě třetího dějství.

Inscenace ve Vídni je sice muzeální, ale je řemeslně dobrá, kvalitní a dobře nastudovaná. Scéna připomíná ono království princezny Lady z televize, a tak oko diváka nestrádá. Kostýmy jsou bohaté, vkusné, z pohledu českého rozpočtu více než luxusní. Výtvarník Nicholas Georgiadis dobře pracuje s typovým zařazením jednotlivých postav, doby i místa děje.

Co si zaslouží opravdu chválu a větší zmínku je choreografie Rudolfa Nurejeva. Především sborové scény, pasáže a ornamenty, které dokáže s řadami či oblouky tanečníků vytvořit, jsou geniální. Člověk je opravdu pohlcen a grafickým okem se snaží rozmotat principy tahů jeho baletního štětce. Navíc materiál, ze kterého staví, je i pro nejposlednějšího tanečníka opravdu výzvou. Jde o nápadité, elegantní a dynamické krokové vazby jak pro samostatného tanečníka, tak i pro tančící v páru. Velmi ojedinělé a charakteristické pro jeho verzi jsou průplety rukou vyššího počtu tanečníků a jejich společné držení v zastavovaných pózách, kdy člověk ani neví, která končetina komu patří, ale přitom je vše tak organické a symetrické. Rovněž sólové variace pánské i dámské nesou Nurejevův vlastní rukopis. (Baletním historikům by jistě příslušela kvalitnější choreografická analýza.) Jako by každá postava měla ve svém charakteru i odlišné krokové nuance. Počet těchto variací a sólových výstupů je opravdu nesčetný. A člověk (myšleno autor článku) až v hledišti zjišťuje „á, tohle jsme se ve škole taky učili“.

Vídeňský soubor se nachází technicky ve výborné kondici. Především sbor je výborně sehraný a slyší na sebe. Rád bych jmenoval všechny tanečníky, ale to trpělivost čtenáře nedovolí. Sólové obsazení si Vídeň může dovolit trojí. Velkou příležitost dostala při obnovené premiéře v hlavní postavě Raymondy Slovenka Nina Poláková. Tanečnice na hřebenu kariéry, vyzrálá, zkušená, ještě na vrcholu sil. Typově roli bezvadně odpovídá. Jistější je v adagiových pasážích a zastavovaných výdržích na špičce v jakékoli pozici. V allegrových pasážích zde občas naráží na velké fyzické dispozice, které musí její chodidla ve špičce a samotný kotník zvládnout.

Výkon mohu označit za skoro perfektní (malinko nejistější první akt), ale přesto si dovolím malou připomínku. Teprve ve variaci ve třetím dějství se její herecké schopnosti naplno projevily. Jako by přišla jiná tanečnice. Myslím, že je v silách repetitorů a jí samotné prohloubit tuhle plochou postavu o rafinovanější vztahové nuance ke svým partnerům. Především ve vztahu k zápornému Abderachmanovi je její odpor málo uvěřitelný. Navíc banální pantomimické scény v tomto představení spíše vzbuzují úsměv, než vytváří drama. Prostor pro hlubší hereckou drobnokresbu se určitě najde, třeba i v momentech, kdy jen sedí na trůnu… Jde jen o to nechat na chvíli kroky a „klišoidní ports des bras“ stranou a myslet za postavu herecky-psychologicky.

Největším zážitkem večera se pro mě stal výkon mladičkého domácího sólisty Jakoba Feyferlika. Touto rolí se poprvé ujímá takzvaného prvního oboru. Navíc Vídeň v něm konečně nachází ideálního Prince, na kterého již dlouho čeká. Po odchodu prvního sólisty Kirila Kourlaeva a pozvolném přehrávání se Romana Lazíka do charakterního oboru není v souboru vlastně nikdo, kdo by požadavkům danseur noble odpovídal. Ani Denis Cherevychko, Robert Gabdullin či Davide Dato těmi pravými princi a romantickými hrdiny nejsou. Snaží se, ale nejsou.

Výkon Feyferlika je velkým příslibem. Technicky jistý, inteligentní, muzikální, s přibývajícími zkušenostmi získá i lepší cit pro prostor. Navíc je přirozený, z jeho tance čiší radost, kterou dokáže přenést na diváka. Nemyslí na kroky, ani na jejich obsah, ale na pocity, které vyjadřují. Vysílá energii. Možná o tom ani neví, ale tomu se říká talent. Může jen stát a být. Nina Poláková v něm navíc našla nového partnera, který jí po pozvolném odcházení Romana Lazíka do dramatičtějších vod chybí.

Záporným protihráčem rytíře de Brienne byl v premiérovém večeru již zmíněný Davide Dato. Nově zářící hvězda souboru i přes svůj působivý technický a rádoby uhrančivý výkon plně neodpovídá typovým požadavkům na roli, především ve vztahu ke svým protihráčům.

Sama Poláková je skoro o půl hlavy větší a to nemluvím o Jakobu Feyferlikovi. Když tančím saracénského macha, tak nemohu vypadat jak „pubertální Ricky Martin“. Myslím, že by vedení souboru mělo více dbát na obsazování postav tak, aby k sobě interpreti dobře ladili. (Alternující Vladimir Shishov je například zbytečně příliš robustní k alternující Raymondě Ludmily Konovalové). A výčtem dalších nesourodostí bych mohl pokračovat. Výběrem obsazení přece můžeme napomoci i k přesvědčivým výkonům, nejen co se technické virtuozity týče, ale především pokud jde o to, jak interpret působí v dané postavě i ve vztahu ke svým partnerům.

Technicky vynikající výkony podaly „přítelkyně Raymondy“ Natascha Mair a Nina Tonoli a rovněž jejich partneři Masayu Kimoto a Richard Szabó. Všichni s velkým nasazením, energií a smyslem pro detail.

Ještě než své podrobné hodnocení zakončím, dovolím si přeci jen zmínit jednu slabinu vídeňského souboru a tou je především jeho vedení. Proč nedokáže lépe obsadit a více vytěžit i z takzvaných charakterních „chodících“ rolí? Vždyť ani ty nemusí působit jako věšák na krásné šaty. Ve večeru se několik takových výkonů objevilo. Je jich škoda. Protože právě tyto postavy posouvají děj, prohlubují jednání hlavních, často plochých postav. Dokáží často charaktery zlidštit, dát jim emoční náboj. Kráčející role nemusí být jen změť směšných pantomimických gest, ale opravdu herecký výkon.

Vídeňská Raymonda ze svého stínu nevyjde. Jde o baletní klenot, který ale nemůžeme nosit každý den do práce. Stačí ho zhlédnout jednou za deset let, abychom si uvědomili genialitu Rudolfa Nurejeva či Maria Petipy nebo pochopili že, Alexander Glazunov nebyl žádný Cesare Pugni nebo Ludwig Minkus, ale skladatel, který baletní hudbu nasměroval jinam než k cirkusovému kolovrátku.

Je to balet, který má své hodnoty, ale nedokáže emociálně zasáhnout. Je to pohádka, o které už na začátku vím, že dobře skončí, já zatleskám a zítra budu muset do práce. Bez briliantů, korunek, peří a perlových náhrdelníků. Kdo má chuť na tento útěk z reality, může se vydat do Vídně i po Novém roce. 3. a 8. ledna to budou zase na dlouhou dobu dvě poslední reprízy, po nichž se balet opět uloží do zlatého archivu světové baletní literatury. Jedno je jisté, ve Vídni mají pravý šperk, žádnou lacinou bižuterii.

www.wiener-staatsoper.at