„Prosit Neujahr!“ s Vídeňskými filharmoniky

Díky televizním a rozhlasovým přenosům mohou sdílet přípitek s Vídeňskými filharmoniky miliony lidí na celém světě a atmosféru Novoročního koncertu si zopakovat poslechem nahrávky, která vždy vychází bezprostředně po jeho odeznění. Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků je jakési rodinné stříbro, které se každoročně vyleští a naservíruje ke slavnostní tabuli. Stříbro, zděděné po předcích, ale také trochu poškrábané.

Rok co rok se sál vídeňského Hudebního spolku (Musikverein) vyzdobí opulentní květinovou nádherou a filharmonikové nasadí tříčtvrteční takt, jak to umí jen oni. Vyvolávají představu věčně tančící Vídně a leckdo prý snad i věří, že takto slavili nový rok už za života krále valčíku a dokonce pod jeho taktovkou. Což samozřejmě není pravda.

Johann Strauss a Vídeňští filharmonikové se pravděpodobně společně setkali jen při jediném podniku – při vystoupení v rámci světové výstavy ve Vídni roku 1873; bylo uspořádáno pro komisi Číny, která se toho roku podílela na světové výstavě vůbec poprvé. U dirigentského pultu se tehdy vystřídali Otto Desoff, Johann Herbeck a Johann Strauss. Těleso při této příležitosti ovšem nevystupovalo jako Vídeňští filharmonikové, ale jako orchestr Dvorní opery (dvojjedinost, kterou si udrželi dodnes). Strauss dirigoval pouze tři skladby, mezi nimi svůj slavný Donauwalzer. A pak ještě v květnu 1899 řídil předehru k Netopýru při dopoledním představení ve Dvorní opeře. Bylo to jeho poslední vystoupení vůbec; v prvním červnovém týdnu následovaly nekrology.

Mezi filharmoniky a rodinou Straussů jinak panovalo cosi jako žárlivá odtažitost, nikoli vinou Johanna, nýbrž jeho bratra Eduarda, který se svou vlastní kapelou nehrál pouze k tanci, ale vystupoval i v sále Hudebního spolku, cítil se být koncertním dirigentem a uváděl také díla klasických mistrů. Což se nijak nezamlouvalo podobně sebevědomému a žárlivému dirigentovi filharmoniků Hansi Richterovi. Pod jeho vedením se hudba Straussů v programech Vídeňských filharmoniků nikdy neobjevila. „Lehký“ žánr by Hans Richter nepřipustil.

Umění valčíku
„Kde se tedy naučili valčík hrát?“ ptá se historik Vídeňských filharmoniků Clemens Hellsberg. „Měli to snad v krvi? Odpověď je jednoduchá. Mnoho členů orchestru začínalo ve Straussově kapele, jen o tom moc nemluvili.“ Předstupněm a podmínkou přijetí do orchestru Vídeňských filharmoniků byla praxe v orchestru opery (a je tomu tak dodnes) a podmínkou pro přijetí do operního orchestru jakákoli orchestrální praxe – a tu získala většina hráčů právě u Straussů. A jak dokládají sporadicky zachované doklady, někteří si tajným spoluúčinkováním vylepšovali příjmy i později.

Hudba Johanna Strausse si vydobyla uznání, o které její autor usiloval, teprve postupně. Žánrově patří k lehčí múze, zařazení do kategorií však není kvalitativní měřítko; není pochyb, že Strauss byl ve svém oboru skutečným mistrem. Toho si byl vědom Felix Weingartner, když s Vídeňskými filharmoniky spolu s kolegou Franzem Schalkem roku 1925 připravoval slavnostní koncert ke stému výročí narození Johanna Strausse. Bruno Walter a Erich Kleiber dávali valčík Na krásném modrém Dunaji aspoň jako přídavek na zahraničních zájezdech a Clemens Krauss věnoval Straussovi program koncertu Vídeňských filharmoniků při Salcburském festivalu roku 1929. O deset let později uskutečnil Krauss s Vídeňskými filharmoniky podobný koncert na Silvestra roku 1939 a od něj se datuje tradice. Další se pak pod Kraussovou taktovkou konaly, už na Nový rok, po celou válku. V letech 1946 a 1947 je řídil Josef Krips a Krauss se poté, co mu uplynula lhůta zákazu činnosti, k níž byl odsouzen za své postoje za války, k řízení vrátil. Po jeho smrti nastoupil koncertní mistr Willi Boskovsky, jehož kariéra začínala v orchestru Johanna Strausse III., syna Eduarda Strausse, měl tedy tuto hudbu skutečně zažitou. A pak následovala celá řada dalších dirigentů – Lorin Maazel, Herbert von Karajan, Claudio Abbado, Carlos Kleiber, Zubin Mehta, Nikolaus Harnoncourt, Seiji Ozawa, Mariss Jansons, Georges Prêtre, Daniel Barenboim, Franz Welser-Möst.

Silvestrovský koncert kazí pověst
Roku 2010 napsal novinář a hudební kritik Otto Brusatti článek Hudba se zlými tóny, který se podíval na historii novoročních koncertů z jiné stránky. Zlá byla především Brusattiho slova na adresu dirigenta, kterým byl toho roku Georges Prêtre: „Prosím, milí Vídeňští filharmonikové, příště byste měli zase jednou angažovat dirigenty/dirigentky, kteří Novoroční koncert zvládnou. Maestro Prêtre to neumí. Předložil pěkné salonní kousky, ale žádný správný valčíkový rytmus ani něco vhodně svěžího; a – bohužel – jeho polka-mazur byla, pokud jde o porozumění žánru, drzost,“ zněla úvodní slova článku. Brusatti se ostře pustil i do oné části programu, kterou vidí jen televizní divák, do výběru doprovodných obrazů, choreografie tanečních vložek, i do kostýmů tanečníků. Ale hlavně do hudebně-historického pozadí programu. Od jeho článku uplynulo šest let, politika je ještě mnohem vyostřenější než tehdy, a proto stojí za to Brusattiho slova citovat: „Hudba sama a také to domněle veselé v novoročních koncertech má i jiné roviny, původně dokonce jiné záměry. Je zarážející, jak se všude coby rakouská vizitka celebruje Donauwalzer. Ta skladba byla původně politická! Rakousko krvácelo po prohrané bitvě u Hradce Králové roku 1866. O masopustu se ale muselo takříkajíc něco stát a především sarkasticky něčím překrýt. Tak Jean-Šani [Straussovo familiérní oslovení] k tomu účelu vyrobil dodnes nejznámější ze svých skladeb, zpívaný valčík. Dva mužské sbory se ptají, z čeho se ještě máme radovat, když všechno kolem stojí (s prominutím) za… A vůbec, raději tančit a zapomenout...“

Otto Brusatti si ale v zájmu svého útoku historii trochu přizpůsobil. Straussova skladba, později nazvaná Na krásném modrém Dunaji, vznikla na žádost Mužského pěveckého spolku (Männergesangsverein), který ji u skladatele objednal roku 1865. Jenže Strauss se k práci dříve nedostal, protože byl časově vytížen hostováním v ruském Pavlovsku. Na podzim roku 1866 (bitva u Hradce Králové byla 3. července a v zemi byl opět klid) sbor Straussovi jeho slib připomněl, neboť pro masopustní období roku 1867 chystal své pravidelné vystoupení a premiéra nové skladby by se hodila. Autorem dotyčného textu byl Josef Weyl, „dvorní“ básník Mužského pěveckého spolku. Ano, Weyl byl povoláním policejní komisař, přesto lze jeho text – pravda, žádné básnické vededílo – chápat jako ironii, dokonce satiru. A tak se mu také nejspíš rozumělo, tedy zcela opačně, než jak ho vykládal Otto Brusatti – vídeňské publikum bylo přece odchováno jinotaji Johanna Nestroye, a Weylova pointa není nic jiného než z jiné doby a v jiném kontextu známé „Let it be“.

Premiéra Donauwalzer se uskutečnila 15. února 1867 v provedení Männergesangvereinu a kapely pěšího pluku č. 42 za řízení kapelníka Rudolfa Weinwurma, nikoli tedy autora. Později, když se prosadila čistě instrumentální verze skladby, se ujalo tvrzení, že při premiéře skladba propadla, ale pokud čteme dobové novinové zprávy, ani to není úplně pravda. Potíž byla v tom, že v této verzi vyžadovala skladba speciální provozovací aparát. A když Strauss téhož roku potřeboval novou skladbu pro svůj koncert v rámci světové výstavy v Paříži, uvedl čistě instrumentální Le beau Danube bleu – a vznikl hit.

Männergesangsverein inicioval roku 1890 vznik nového textu k hudbě valčíku, ale ani ten se neujal. Vznikaly k němu také další (neoficiální) veršovánky, i takové, které Brusattimu po právu vadily a odsoudil je, ty s antisemitským podtextem. Antisemitská nálada Vídně přelomu století vytvořila celou řadu podobných paskvilů, ty však nelze přičítat na vrub Straussově hudbě. Nenávistné verše vůči „jinému“, „cizímu“ atd. by vydaly na encyklopedie – hranice mezi satirickým výsměchem a otevřeným útokem je tenká a z posledních let to víme velmi dobře.

S Johannem Straussem do nového roku
S tradicí Novoročního koncertu se ale táhne ještě jiný pozůstatek minulosti. Jak řečeno, poprvé se konal na Silvestra roku 1939. Už tehdy byl přenášen rozhlasem, říšsko-německým vysílačem. V jakých souvislostech se prezentoval jeho program, je zřejmé z autentické novinové zprávy: „Dva korunní svědkové německé hudby stáli tomuto osudovému přelomu roku po boku, jeden jako karatel ve sporu o lepší budoucnost, druhý jako vítězící kouzelník veselé životní radosti: Beethoven a Johann Strauss. Ovládli rozhlas a koncertní sály a zvěstovali znovu, že německý duch všemu navzdory bude vždy vypovídat jásotem zpěvu a nástrojů o nepomíjivosti hloubky německé duše a radosti z bytí.“

Beethovenovu Devátou hráli Vídeňští filharmonikové obvykle v některém z posledních dnů roku už tradičně. A v sále Hudebního spolku teď také dávali na Silvestra 1939, čtyři měsíce po vypuknutí války, za řízení Clemense Krausse skladby Johanna Strausse jako polední koncert ve prospěch „válečné zimní pomoci“ (Kriegswinterhilfswerk). Na programu Mimořádného koncertu zazněly skladby Ranní listy, Anenská polka, čardáš z opery Rytíř Pázmán, Císařský valčík, polka Lehká krev, Egyptský pochod, Povídky z Vídeňského lesa, Pizzicato-Polka, Perpetuum mobile a na závěr předehra k Netopýru. Tisk uvádí také valčík Na krásném modrém Dunaji, který byl nejspíš jako přídavek. „Krauss se v umění dirigování valčíku vyzná: tu drobné, nenápadné zaváhání, tam protažení, a opět hbitost odvážně nasazeného tříčtvrtečního taktu, řetěz jemných a nejjemnějších nuancí, a všichni to brali s radostným úsměvem, ti na podiu i dole v hledišti,“ pokračoval recenzent. Nebyla to maska podobná té, která Brusattimu vadila na Straussově skladbě pro Männergesangsverein? Rakousko už bylo přes rok součástí Hitlerovy říše, válčilo se, ale zde hrál úsměv na tvářích hudebníků orchestru, který před rokem musela opustit řada jejich kolegů; lze si představit, kdo se usmíval v publiku.

Roku 1940 už se Koncert z děl Johanna Strausse (pod tímto názvem se uváděl po celou válku) konal na Nový rok v poledne. Tehdy se také začalo rodit zmíněné klišé o Vídni, která tančí za všech okolností – a říšský rozhlas koncert v tomto smyslu propagandisticky využíval.

S poznáním historie přijmout současnost
Po válce se souvislost s válečnou minulostí novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků zamlčovala, ale kostlivci nemohou ve skříni zůstat věčně. Otto Brusatti se ztrouchnivělou almarou zatřásl ve stejné době, kdy historikové (příznačně nikoli rakouští – byli to zejména švýcarský hudební historik Fritz Trümpi a Ralph Braun, předseda Německé společnosti Johanna Strausse) začali odkrývat politicky nepříjemné dědictví a Clemensu Hellsbergovi a také rakouskému historikovi období nacismu Oliveru Rathkolbovi vytkli, že to nejdůležitější – totiž vazbu tradičního koncertu na nacistickou mašinerii – dosud nezveřejnili. K Brusattimu se připojil germanista Harald Walser, který archivu Vídeňských filharmoniků vyčetl, že ještě stále nepovoluje přístup k očividně choulostivým historickým dokumentům.

V „pravdivé“ historii novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků jde hlavně o ten první, ještě neoficiální, silvestrovský, uspořádaný z propagandistických účelů. Což připomenul list Die Presse znovu minulého roku, kdy se hovořilo o pětasedmdesátém výročí Novoročního koncertu, ačkoli už byl vlastně sedmdesátý šestý. Válečné novoroční koncerty stály „v propagandistických službách nacistické organizace Kraft durch Freude“ a tradice, k níž se Vídeň tak hrdě hlásí, je vlastně „výsledkem nacionálněsocialistické kulturní politiky“. Tak se psalo v reakci na slova muzikologa Wilhelma Sinkovicze, který se vyjádřil, že si lze představit, co „pro Rakušany, kteří byli právě degradováni na obyvatele ‚Východní marky‘, znamenaly skladby dynastie Straussů za řízení rodilého Rakušana Clemense Krausse“. Replika, která má pochopitelně plné oprávnění, zněla: „Jací Rakušané tím byli myšleni?“ a vyjmenovala ty, kteří museli orchestr po anšlusu opustit. Někteří skončili tragicky, ale ani ti, kterým se ještě podařilo emigrovat, už žádné štěstí nepotkalo. Vídeň se zatím houpala ve tříčtvrtečním taktu. A pokud jde o Clemense Krausse, dvouletý zákaz činnosti přece nedostal „jen tak“.

Historická fakta se jistě mají prezentovat pravdivě, nepřikrášlovat, nezamlčovat. Je třeba je znát a umět je vyložit. Apolitičnost umění je iluze. Podobné debaty se vedly (a vedou) i u nás, ale měly by mít věcnou, nikoli osobní rovinu. Publikum má historii znát, ale hudbu vnímat jako ji samu – vždyť pokud jde o historii Novoročního koncertu, rodina Straussů a jejich skladby jsou v tom opravdu nevinně.

Vyzvání k tanci
Předprodej na Novoroční koncert začíná vždy ihned po odeznění toho předchozího, 2. ledna 2017 tedy bude možné vstoupit mezi elektronicky přihlášené zájemce o koncert 1. ledna 2018. Ve chvíli, kdy toto píšu, jsou na ten letošní k dispozici čtyři poslední vstupenky k stání za 350–370 euro – za chvíli možná z nabídky zmizí.

Dirigentem letos bude Gustavo Dudamel, který u Vídeňských filharmoniků debutoval před pěti roky, spoluúčinkovat bude sbor – Singverein der Gesellschaft der Musikfreunde. Program koncertu už několik let neobsahuje jen díla Straussů, a také ten letošní nabídne bohatou paletu, včetně „Východu měsíce“ z opery Veselé paničky windsorské Otto Nicolaie, zakladatele Vídeňských filharmoniků.

 

Neujahrskonzert
Wiener Philharmoniker
Singverein der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien
Dirigent: Gustavo Dudamel
1. ledna 2017 Grosser Sal Musikverein Vídeň

program:
Franz Lehár: Nechledil Marsch z operety Wiener Frauen
Émile Waldteufel: Les Patineurs. Valčík, op. 183
Johann Strauss (syn): S’gibt nur a Kaiserstadt, s’gibt nur a Wien. Polka, op. 291
Josef Strauss: Winterlust. Polka, op. 121
Johann Strauss (syn):
– Mephistos Höllenrufe. Valčík, op. 101
– So ängstlich sind wir nicht! Polka, op. 413
= přestávka =
Franz von Suppé: Pique Dame – předehra
Carl Michael Ziehrer: Hereinspaziert! Valčík z operety Der Schätzmeister, op. 518
Otto Nicolai: „Mondaufgang“ z opery Die lustigen Weiber von Windsor
Johann Strauss (syn):
– Pepita-Polka, op. 138
– Rotunde-Quadrille, op. 360
– Die Extravaganten. Valčík, op. 205
Johann Strauss (otec): Indianer-Galopp. op. 111
Josef Strauss: Die Nasswalderin. Polka,op. 267
Johann Strauss (syn):
– Auf zum Tanze! Polka, op. 436
– Tausend und eine Nacht. Valčík podle motivů operety Indigo
– Tik-Tak. Polka, op. 365