Salcburská inscenace Romea a Julie doputovala po osmi letech i do Met

Výběr z recenzí v zahraničním tisku

Diana Damrau a Vittorio Grigòlo žhnou v Romeovi a Julii v Met

Není třeba se bát. V sobotu večer představila Met jako silvestrovské galapředstavení novou inscenaci Gounodova Romea a Julie s panem Grigòlem a paní Damrau v hlavních rolích Shakespearových dospívajících milenců, jimž hvězdy nepřály. Scénu za scénou mizeli tito skvělí charismatičtí umělci ve svých postavách a navzájem si dodávali odvahu zpívat s doběla rozpálenou smyslností a vášnivou lyričností.

Inscenace režiséra Bartletta Shera, v Met jeho sedmá, posouvá děj z renesanční Verony do osmnáctého století a představuje v podstatě tradiční režijní pojetí s několika podivnými prvky, které se zdají být trochu vynucené. Pan Sher si ovšem zaslouží velké uznání za odvážné výkony svých hvězd a vynikající obsazení, ať už je jeho podíl na nich jakýkoli.

Společné prožitky obou umělců závisí na tom, aby každý z nich vložil do celku své výjimečné schopnosti. Vittorio Grigòlo je se svým vzhledem idolu a výbušným temperamentem ideálním Romeem. Během intenzivních citových výbuchů se v jeho mužném hlase projevovala síla a křišťálový zvuk. Přesto v okamžicích, kdy se Romeo cítí ohromen náhlou láskou k půvabné dívce, jako je tomu v árii, kterou zpívá pod oknem Juliiny ložnice, zpíval pan Grigòlo tlumené romantické fráze s temným zabarvením a citovou zranitelností, jež, jak se zdálo, zastihla tohoto impulsivního Romea nepřipraveného. To, že pan Grigòlo dokázal vyšplhat po zdi na Juliin balkón s tak nenucenou atletičností, dodalo postavě pubertální energii.

Diana Damrau ve svých sólových výstupech předvedla působivou škálu. Na plese u Kapuletů v prvním dějství, poté, co Julii představili Paridovi, mladému hraběti, za něhož se má na otcovo přání provdat, zpívá skupině mladých koketních dvořanů lehké, taneční Je veux vivre s vysvětlením, že na to, aby se usadila, je příliš mladá a plná života. Paní Damrau přednesla árii s růžovým zvukem hlasu, hbitou koloraturou a dívčí radostí. Ale ve čtvrtém dějství, kdy mnich v dobré víře dává Julii lektvar, díky němuž bude před svou rodinou vypadat jako mrtvá, dokud ji Romeo nebude moci zachránit, paní Damrau předvedla výrazný hlasový výkon s tragickou intenzitou, když si zoufala nad tím, co by měla udělat, a pak se sama přinutila lektvar vypít.

Paní Damrau a pan Grigòlo byli obzvláště brilantní během čtyř duetů, jež tvoří dramatické těžiště Gounodovy opery. Při duetu v balkónové scéně O nuit divine se jemně posouvali mezi pasážemi rozechvělé romantické bezstarostnosti a dojemné melodické intimity.

Ačkoli je to nejlepší Gounodova opera, s mnohem propracovanější partiturou, než má Faust, hudba se přesto může zdát trochu sebevzhlíživá a přeslazená, a to i v zásadním milostném duetu během jediné noci jejich manželského štěstí. Paní Damrau a pan Grigòlo jí však vdechli vítěznou kombinaci obnažených citů a ušlechtilého hlasového projevu, jež dala vyniknout jemnosti a hloubce hudby. Jejich úsilí celý večer podporovalo jemně odstíněné, bohatě tvarované a zvučné dirigování vždy strhujícího Gianandrei Nosedy.

Režisér Sher musel být při této příležitosti poněkud citově rozpolcený. V týž den, kdy měl jeho Romeo a Julie premiéru v Met, měla jeho objevná inscenace Šumaře na střeše na Broadwayi derniéru.

Romeo, inscenace z milánské La Scaly, byla původně představena roku 2008 na Salcburském festivalu. Není to nejlepší práce pana Shera. Jevišti vévodí jediná kulisa (navržená Michaelem Yearganem) evokující impozantní, třístupňové vnější zdi veronského paláce. Během prologu, poté, co kypící orchestr vylíčí dlouholeté nepřátelství mezi rodinami Kapuletů a Monteků, shromážděný dav (výborní sboristé Met) zpívá vážný sbor shrnující tragédii, k níž se schyluje. Pan Sher se rozhodl pro to, co se nabízelo: sboristé během svého zpěvu sedí či stojí s tváří upřenou vpřed, vážnou a nehybnou.

Od té chvíle jsou k realistickému základu přidávány mírně abstraktní, místy nereálné prvky. Maškarní ples u Kapuletů se změní ve ztřeštěnou záležitost. Účastníci se objevují v křiklavě barevných kostýmech (navržených Catherine Zuber) s extravagantními ozdobami na hlavě. Obrovská bílá plachta slouží jako všestranný symbol, nejprve se rozvine jako baldachýn nad davovou scénou, pak se změní v pokrývku na vrcholu plošiny představující lože, jež tajně sezdaní milenci sdílejí, poté se stává dusivým svatebním závojem, který si Julie musí vzít při nucené svatbě s Paridem, k níž však nikdy nedojde.

Minimální použití rekvizit umožňuje plynulé proměny scény a symbolická bílá plachta vytváří poměrně dramatické jevištní obrazy. Přesto by bývalo bylo lepší posunout pojetí blíže k abstraktnímu. Stěny, rýsující se v pozadí, nad vším převládají. A scéna nakonec vypadá staromódně, monumentálně a trochu zaprášeně zároveň.

Davové scény jsou však pojaty vynalézavě, například pouliční rvačka, během níž se Tybalt (Diego Silva, přitažlivý mladý tenorista, debutující v Met) dostane do šermířského souboje s Romeovým horkokrevným přítelem Mercutiem (dynamický barytonista Elliot Madore) a Romeo zasáhne. Souboj byl díky práci režiséra bojových scén B. H. Barryho proveden ve stylu Errola Flynna.

Herecký projev všech účinkujících doplňoval soustavně výrazný zpěv. Basbarytonista Laurent Naouri v roli Kapuleta zkombinoval nesporný francouzský styl s odpovídajícím nádechem dusna, jako hlava rodiny, utápějící se ve zbytečné zášti proti klanu Monteků. Impozantní basista Mikhail Petrenko vyjádřil upřímnou dobrou vůli bratra Vavřince, mnicha, který se věnuje i nebezpečným lektvarům. Mezzosopranistka Virginie Verrez vnesla do mužské role Romeova pážete Stéphana, jeho kumpána, mladistvý a jasný hlas. Diana Montague jako Juliina sestřenice Gertrude a David Crawford jako Paris rovněž vynikli.

Večer však patřil paní Damrau a panu Grigòlovi, kteří během dlouhých závěrečných ovací spojili své silné hlasy, aby publiku popřáli šťastný nový rok! V obsazení zůstávají pouze během měsíce ledna.

Co je v Met dál čeká? Jsem si jistý, že Peter Gelb už určitě na něčem pracuje.

(The New York Times – 1. ledna 2017 – Anthony Tommasini)

***

Nové nastudování Romea a Julie v Metropolitní opeře

Nové nastudování Romea a Julie se shakespearovskými postavami v tradiční, vůbec ne symbolické režii Bartletta Shera, se může jevit jako zaručená volba. To, co bylo k vidění na silvestrovské premiéře, mohlo být největším riskem sezóny, ovšem výsledek byl spíše úspěchem.

Partitura Charlese Gounoda je určitou kuriozitou, pocházející z Francie roku 1867, která nemá dost sil, aby unesla jakékoli slabé vztahy mezi účinkujícími, jako je tomu v případě robustnějších Pucciniho oper. Je třeba, aby případné neutrální faktory pracovaly ve prospěch této velké, ale nijak opulentní opery, jež navíc vyžaduje dramatičnost shakespearovského kalibru, má-li to v Met být večer, který stojí za to.

Ústřední dvojice, sopranistka Diana Damrau a tenor Vittorio Grigòlo, pod taktovkou Gianandrei Nosedy v Met, se zdá být právě tím, co dokáže podpořit hudbu, která často bývá jen hezká. Byly provedeny různé škrty, včetně baletu, který je ve francouzské opeře povinný, ale modernímu publiku se jeví jako zbytečná odbočka. Ale jakkoli bylo v sobotu mnoho prvků atraktivních, druhé obsazení, jež nastoupí v březnu, by mohlo být lepší volbou.

Nastudování není zcela nové, debutovalo v Salcburku roku 2008. Scéna, navržená Michaelem Yearganem, umístila operu do osmnáctého století jen proto, aby vypadala starožitně a zdobně, ale tím že vypadá poněkud otrhaně, působí skutečněji. Ano, ve světě této inscenace skuteční lidé žijí, pijí, rvou se a dělají ze svého života hrozný chaos, a Sherovo výrazně fyzické pojetí ukazuje postavy, jak činí zásadní rozhodnutí, ovlivňující děj, s nohama pevně na zemi.

Videonahrávka Deutsche Grammophon ze Salcburku je plná detailů, jež v Met nebyly vždy plně realizovány. Přesto zajímavé herecké možnosti kompenzují méně než zajímavou hudbu: bratr Vavřinec, jako jeden příklad za všechny, je neobvykle pichlavý. Za normálních okolností okrajové záležitosti ‒ například šermování ‒ musejí jiskřit, a to se díky režisérovi šermířských scén, B. H. Barrymu, v sobotu zcela jistě podařilo.

Damrau a Grigòlo jsou divadelně nápaditý pár a předvedli nádherné okamžiky expresívního frázování, přestože bylo spíše italizující než francouzské. Nebojácný zpěv, jež prospívá pozdějším scénám, se moc neprojevil, i když paní Damrau předvedla, jak lze velkou árii ve scéně Juliiny sebevraždy jedem prosadit vůlí a strategií, spíše než hlasovou převahou.

Kvality paní Damrau kupodivu odhalily mírné hlasové nedostatky v případě pana Grigòla, s rychlým vibratem zatemňujícím jádro, jež chceme v jeho hlase slyšet. Moudře odolal snaze vynahradit je divadelní extravagancí a o to charismatičtěji působil. Ve vedlejších rolích soustavně nejlépe zpíval Laurent Naouri v roli Kapuleta, čímž této postavě prostřednictvím krásně soustředěného vokálního projevu dodal zvláštní důstojnost.

Ačkoli dirigent Noseda málokdy nedokáže vytvořit pevné spojení s tím, co diriguje, Romeo a Julie působili pod jeho vedením poněkud ochable, a to i v závěrečných akordech tragického konce. Nelze vždy doufat v tak silné zaujetí jako v případě Yannicka Nézet-Seguina ve videonahrávce ze Salcburku. Lze však dosáhnout většího dramatického napětí, než jaké vytvořil pan Noseda.

(WQXR – 1. ledna 2017 – Patrick Stearns)

***

Kvalita hvězd vylepšuje nezajímavého Romea a Julii v Met

Vzpomínáte si na pohádku O kamenné polévce? Tu, v níž podvodníci tvrdí, že dokáží uvařit vynikající polévku jen z vody a kamení… pokud do ní ale důvěřiví vesničané přidají pár mrkví a trochu dušeného masa a smetany, bude vývar ještě chutnější?

Právě onu Kamennou polévku naservírovala Metropolitní opera v sobotu večer jako silvestrovské galapředstavení, s tenoristou Vittoriem Grigòlou a sopranistkou Dianou Damrau, kteří dodali prakticky veškerou chuť jinak fádní nové inscenaci Gounodova Romea a Julie.

Dokonalé výkony obou pěvců se vzájemně doplňovaly. Vittorio Grigòlo střídal divoké výkřiky ve fortissimu (včetně skálopevného vysokého C) s okouzlujícím měkkým zpěvem voix mixte. Nejjímavějším okamžikem představení bylo jeho jemné pojetí závěrečné části balkónové scény Que la brise des nuits te porte ce baiser! Zdálo se, že pan Grigòlo s okouzlujícím uměním pravého idolu všech matiné poslal polibek plující po nočním vánku ke každému členu publika … jednotlivě.

Intelektuálnější Diana Damrau vytvořila svou Julii rafinovaněji, její stříbřitý hlas poletoval a třepetal se jako vyplašený motýl. Nejpozoruhodnější bylo vyznění jejích pianissim, výstižně vyjadřujících nevinnost a něhu mladičké hrdinky. Byla neustále v pohybu, a to víc než svou srdečností známý pan Grigòlo. Vlnění se jejích bledě zlatých šatů a dlouhých blond vlasů během valčíkové písně v prvním dějství by bývalo dělalo čest kterékoli disneyovské princezně.

Jejich výkony byly do té míry výrazně divadelní, až budily zdání naprosté stylizovanosti, jako by snad pramenily z dokonale promyšlené inscenace této adaptace Shakespeara, v níž Gounodovy navoněné melodie zobrazují případ histriónské poruchy osobnosti à deux (sebevražedné představy jsou jasným znamením). Je to však s podivem, protože Met se obrátila na Bartletta Shera, snad nejméně odvážného režiséra na svém seznamu. Kromě přesně zrežírované jevištní bojové scény, jež trvala celých devadesát vteřin, byl Sherův jediný původní nápad, mimochodem strašlivý, že mladí milenci stráví svou svatební noc klopýtáním přes malířskou plachtu, klenoucí se na jevišti, místo v posteli.

V hejnu nevýrazných účinkujících ve vedlejších rolích vynikl barytonista Elliot Madore v roli Mercutia tím, že neměl vůbec žádný hlas. Bombastické dirigování Gianandrei Nosedy bylo přinejmenším shodné s výkony jeho dvou hvězd, byť až příliš velkolepé i pro velkou operu.

Met má v osobě Grigòla a Damrau úžasný hvězdný tým. Oba si zaslouží mnohem lepší podmínky, než jakými je řídká kaše tohoto Romea.

(The Observer – 3. ledna 2017 – James Jorden)

Charles Gounod:
Roméo et Juliette
Dirigent: Gianandrea Noseda
Režie: Bartlett Sher
Scéna: Michael Yeargan
Kostýmy: Catherine Zuber
Světla: Jennifer Tipton
Sbormistr: Donald Palumbo
Choreografie: Chase Brock
Šerm: B. H. Barry
The Metropolitan Opera Orchestra
The Metropolitan Opera Chorus
(koprodukce Salzburger Festspiele Salcburk / Teatro alla Scala Milán / Lyric Opera Chicago / The Metropolitan Opera New York)
Premiéra 31. prosince 2016 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 21. 1. 2016)

Roméo – Vittorio Grigòlo
Juliette – Diana Damrau
Tybalt – Diego Silva
Pâris – David Crawford
Capulet – Laurent Naouri
Mercutio – Elliot Madore
Gertrude – Diana Montague
Grégorio – Jeongcheol Cha
Frère Laurent – Mikhail Petrenko
Stéphano – Virginie Verrez
Benvolio – Tony Stevenson
The Duke of Verona – Oren Gradus

www.metopera.org

Přeložila Magdalena Rytinová