4 minuty a 33 sekund ticha v Bamberku. Jakub Hrůša a Bamberští symfonikové

Bamberské symfoniky a Česko nespojuje jen osoba šéfdirigenta Jakuba Hrůši. Orchestr, který je dnes zvláštním útvarem mezi německými orchestry, byl po druhé světové válce z části založen hudebníky z bývalého pražského Německého filharmonického orchestru. Ti dlouho tvořili pevné jádro souboru a jejich styl se do zvuku orchestru nesmazatelně zapsal. A stejně jako byly jeho první poválečné koncerty senzací, budí orchestr rozruch i dnes. Nebojí se totiž vystrčit růžky a jeho interpretace některých klasických hudebních děl se může od německé v lecčem lišit. Nevím, zda to tentokrát bylo Jakubem Hrůšou, ale ono pověstné „böhmisch“ tady pořád funguje.

Po citově gradující a hudebně dobře zvládnuté Wagnerově předehře k opeře Lohengrin přišly na řadu Symfonické fantazie Bohuslava Martinů. Byl to intenzivní hudební tok, plný nesčetných interpretačních překvapení a vyvěrajících hudebních ploch. „Filozofie volného tvoření“ ze závěrečných let autorovy tvorby se zde přetváří do citových a vynalézavých kombinací jednotlivých zvukových pásem. Martinů rozeznatelná řeč byla Bamberským symfonikům blízko. Jejich a Hrůšova práce s touto hudbou byla velmi čitelná. Symfonici přesně dokázali představit oscilaci mezi dramatičnem a smutnými výrazy závěrečné třetí věty, stejně tak obsahově silnou druhou větu. Hudba to byla vyrovnaná a především technicky přesná.

Následoval konečně John Cage. Tento prorok poválečného umění shrnuje svoji hudební představu v knize Silence. A jak už slovo silence (ticho) značí, jeho fascinace tichem vyprodukovala skladbu, která se vymyká předešlému pojetí hudby a skladby vůbec. Jsou to čtyři a půl minuty ticha (mimochodem, součet je 273 sekund, což je teplota absolutní nuly, kdy se částice nehýbají a nastává absolutní ticho). Orchestr nedělá naprosto nic. Pouze se soustředí na skladbu a nepoužívá svoje nástroje bezprostředně k tomu, aby vyprodukovaly nějaký zvuk. Je velmi důležité zamyslet se nad otázkou, co je ještě hudba a kde má pojem hudba své hranice. Je to i něco, co vnímáme okolo sebe? Něco jako myšlenka ticha, jako prázdného plátna hudby tak, jak myslel Cage? Pro někoho může být tato „hudba“ pouze jakýmsi postmoderním výkřikem prázdnoty bez jakéhokoli opodstatnění. A například oproti Brahmsově ryzí hudbě nelze stavět Cagovo „ticho“ do stejné roviny. Pro některé je to ale stejná „hudba“, pouze v jiné formě a obsahu.

Když se nějaký orchestr rozhodne uvést jeho 4‘33“, je to tak trochu risk a senzace zároveň. A i když je ta senzace více než šedesát let stará, pořád budí velké množství reakcí a nespočet emocí. A nebyl by to Jakub Hrůša, aby touto skladbou neprovokoval publikum. Zvolil skladbu bez sólisty (někdy se hraje i s klavírem, v tom případě vždy, když začne jedna ze tří částí skladby, zavře sólista víko klavíru). Hrůša zvedá dirigentskou hůlku a sleduje přesný čas. Partitura je rozdělena pouze podle časových údajů, v každé části je uvedeno slovo „tacet“ (ticho). Po první části malá pauza, někteří posluchači stále netuší, co se přesně děje. Symfonikové otáčí list partitury. Hrůša znovu zvedá hůlku a dodržuje přesný rozpis skladby. Po druhé části již začíná napětí gradovat a šéfdirigent musí razantně levou rukou naznačit publiku, že teď se ještě netleská. Následuje poslední část. Slyším okolo sebe šum, někdo žmoulá stránky programu, někdo si odkašlal, slyším tikot svých hodinek i tiché poznámky od osob vedle. Hrůša znovu otáčí list partitury. Po chvilce končí skladbu a následuje výbušný potlesk publika, někdo vlevo možná nesouhlasně píská. Ovšem moje „bravo“ nezaznělo samo.

Poslední bod programu – Čtvrtá symfonie e moll Johannese Brahmse je protipólem předcházejícího „ticha“. Je to ryzí, absolutní hudba, v níž se mohou projevit přesné interpretační dovednosti německých symfonických orchestrů. V Bamberku tomu bylo ovšem jinak. Nebyl to ten přísný a tvrdý Brahms. Byla to mnohem jemnější a procítěnější hudba, hudba plná kontrastů a nesčetných citových momentů. Hned první věta vykazovala velmi citový přístup a větší kolísání tempa v klidných částech. Tento přístup se projevoval i ve druhé, klidnější větě, plné silných lyrických míst. Orchestr byl technicky velmi precizní a všechny jeho nástrojové sekce předvedly excelentní práci, což se dalo říci o veškeré hudbě toho večera (i Cageově). V poslední větě ukázal orchestr svoje umění nejcitelněji a bylo zajímavé sledovat jeho rychlou reakci na požadavky šéfdirigenta. Závěrečná část symfonie se vynořila znovu neuvěřitelně lehce.

Celý koncert provázel jeden zásadní fakt, a to jak skvěle společně Hrůša a orchestr pracují. Šéfdirigent očividně přesně ví, co od hudebníků (a hudby samotné) chce a vyžaduje, a naopak symfonikové přesně vědí, co mají od svého šéfdirigenta očekávat. Zde v Bamberku byl tento přístup velmi silný. A stejně tak je velmi příjemné sledovat, jak je Hrůša pozitivně a srdečně přijímán. Poměrně svébytný, ale nesmírně flexibilní a otevřený bamberský orchestr je to ideální těleso, které mu dokáže poskytnout dostatečnou míru otevřenosti pro jeho interpretační nápady a dramaturgickou náročnost. Znovu se těším na další setkání s Bamberger Symphoniker a Jakubem Hrůšou.

Hodnocení autora recenze: 95%

Jakub Hrůša dirigiert Ives, Wagner, Martinů und Brahms
Dirigent: Jakub Hrůša
Bamberger Symphoniker
20. ledna 2017 Theater Schweinfurt, 21. a 22. ledna 2017 Joseph-Keilberth-Saal Konzerthalle Bamberk
(psáno z koncertu 21. 1. 2017)

program:
Charles Ives: The Unanswered Question
Richard Wagner: Vorspiel zum 1. akt aus Lohengrin
Bohuslav Martinů: Symphonie Nr. 6 (Fantaisies symphoniques)
John Cage: 4’33”
Johannes Brahms: Symphonie Nr. 4 e moll op. 98

www.bamberger-symphoniker.de