Odešel jeden z nejvšestrannějších tenorů své doby. Vzpomínka na Nicolaie Geddu

Nicolai Gedda, švédský zpěvák, který vyrůstal v chudé rodině a v mládí pracoval jako bankovní úředník, aby se posléze stal jedním z nejproslulejších tenorů dvacátého století, zemřel 8. ledna tohoto roku ve švýcarském Tolochenazu. Bylo mu jedenadevadesát let. Královská švédská opera jeho úmrtí potvrdila tiskové agentuře France-Presse. Rodina pana Geddy teprve tento týden oznámila, že zemřel na infarkt ve svém domě v Tolochenazu.

Nicolai Gedda, oslavovaný operní tenor, zemřel v jednadevadesáti letech
(The New York Times – 10. února 2017 – Margalit Fox)

Nicolai Gedda byl obdivován pro svůj citlivý přístup k hudbě, mistrovské ovládání tónu a bezchybnou výslovnost mnoha evropských jazyků. Disponoval lyrickým tenorem, stříbřitě jiskřivým, ale přesto vřelým.

Byl jedním z nejvšestrannějších tenorů své doby a také pěvcem s velmi dlouhou profesionální kariérou, během níž ztvárnil desítky rolí a která trvala do jeho více než sedmdesáti let – přičemž zpěváci klasické hudby obvykle odcházejí do důchodu o dobrých dvacet let dříve.

Nicolai Gedda se uplatnil v mnoha nahrávkách, stejně tak jako v nejpřednějších světových operních domech a koncertních síních včetně milánské La Scala a Covent Garden v Londýně. Během více než čtvrt století zpíval tři sta sedmašedesátkrát v Metropolitní opeře, od svého debutu v titulní roli Gounodova Fausta v roce 1957 až po poslední vystoupení v roli Alfreda ve Verdiho opeře La Traviata v roce 1983.

Lehkost a pohyblivost Geddova hlasu jej předurčovala pro francouzský repertoár: ztvárnil mimo jiné Des Grieuxe v Massenetově Manon, Hoffmanna v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Romea v Gounodově opeře Romeo a Julie či titulní roli v Berliozově Benvenutovi Cellinim. K jeho italským rolím patřil Nemorino v Donizettiho Nápoji lásky, Ernesto v Donu Pasqualeovi a Edgaro v Lucia di Lammermoor od téhož autora, stejně jako Vévoda mantovský v Rigolettovi, Alfredo v La Traviata a Riccardo v Maškarním plese od Verdiho.

Ovšem nejvíce se Nicolai Gedda proslavil v ruské roli: jako Lenský, mladý básník v Čajkovského Evženu Oněginovi.

Richard Dyer po koncertním provedení Oněgina panem Geddou s Boston Symphony v roce 1976 napsal ve své kritice pro The Boston Globe: „Tenorovo hlasové ztvárnění Lenského árie – ideální propojení citlivého vnímání slova i hudby, demonstrace hlasového a technického mistrovství, proměnlivý, nádherný tón a projev hlubokých lidských citů i moudrosti – bylo klasickou demonstrací toho, proč je alespoň pro některé z nás operní zpěv tou nejvyšší formou uměleckého projevu.“

Mistrovské zvládnutí ruské opery u pana Geddy možná není tak překvapivé vzhledem k faktu, že ruština byla společně se švédštinou jeho rodnou řečí: v dětském věku jej opustil jeho ruský otec a převzal jej do péče jiný Rus.

Dětství pana Geddy bylo velice nestálé, jak ostatně ukazují proměny jeho jména: Podle jeho pamětí (Nicolai Gedda: My Life & Art, vydáno v angličtině v roce 1999) se narodil 11. července 1925 ve Stockholmu jako syn neprovdané mladistvé servírky Clary Linnei Lindstrom a nezaměstnaného otce rusko-švédského původu Nikolaie Gäddy a byl pokřtěn jako Harry Gustaf Nikolai Gädda.

Rodiče ho hned po narození opustili a chtěli ho dát do sirotčince. Když mu ale bylo šest dní, sestra jeho otce, Olga Gädda, se do situace vložila, s odhodláním vzít si jej za vlastního. O několik let později se Olga provdala za Michaila Ustinoffa, původem ruského zpěváka, a dítě získalo nové jméno – Nikolai Ustinoff.

Jak zmínily britské noviny The Telegraph v pátečním nekrologu pana Geddy, švédské úřady tehdy usoudily, že pár je příliš chudý, aby mohl chlapce adoptovat. „Nicméně,“ napsal pan Gedda ve svých memoárech, „měli dost odvahy k tomu, aby o mě pečovali ilegálně.“

Situace však nebyla zdaleka idylická. Při sebemenším přestupku Geddu jeho nevlastní otec zbil „úzkým kozáckým opaskem, který kdysi patříval k jeho uniformě.“

Gedda, který doma mluvil rusky a švédsky, dlouhé roky věřil, že Ustinoffovi jsou jeho biologičtí rodiče. Takřka až v dospělém věku mu teprve prozradili okolnosti, za jakých přišel na svět.

Když se v roce 1929 Michail Ustinoff stal sbormistrem Ruské ortodoxní církve v Lipsku, celá rodina se tam přestěhovala a mladý Nikolai se brzy naučil německy. První lekce zpěvu mu dával nevlastní otec, a když bylo Nikolaiovi pět let, zpíval i zručně hrál na piano.

V roce 1934, po vzestupu Hitlera, rodina opustila Německo a vrátila se do Stockholmu. Gedda zde žil se svými nevlastními rodiči až do přibližně dvaceti let a přespával v maličkém výklenku v kuchyni jejich skromného bytu.

Když dokončil střední školu, začal pracovat ve Stockholmu jako bankovní úředník a k tomu si přivydělával jako zpěvák na svatbách. Brzy po zahájení své kariéry přijal jméno Nicolai Gedda.

Jeden klient banky představil Geddu tenorovi Carlu Martinovi Ohmanovi, který byl mentorem proslulého švédského tenora Jussiho Björlinga. Gedda se začal u pana Ohmana učit a později studoval ve škole, která dnes nese název Královská hudební akademie ve Stockholmu.

Svůj operní debut zažil pan Gedda v šestadvaceti letech v Královské švédské opeře v roli Chapeloua v Postilionovi z Lonjumeau od francouzského skladatele Adopha Adama. Jeho výkon – zvláště pak árie „Mes amis, écoutez l’histoire“ se stratosféricky vysokým D – byl přijat s nadšením. Zanedlouho poté už pan Gedda zpíval pro Waltera Leggeho, vlivného producenta klasických nahrávek u EMI.

Jak uvedly Opera News v nekrologu Nicolaie Geddy, když ho pan Legge slyšel, poslal telegramy dirigentovi Herbertovi von Karajanovi a Antonio Ghiringhellimu, který byl intendantem v La Scala. „Právě jsem slyšel nejúžasnějšího mozartovského zpěváka ve svém životě,“ psalo se v nich. „Jmenuje se Nicolai Gedda.“

Od té doby už Nicolai Gedda nemusel nikdy shánět práci. V La Scala debutoval v roce 1953 jako Don Ottavio v Mozartově Donu Giovannim (dirigoval Herbert von Karajan). V následujícím roce zpíval Fausta v pařížské opeře a Vévodu mantovského v Covent Garden.

Ve Spojených státech debutoval Nicolai Gedda v roce 1957, kdy zpíval Fausta v opeře v Pittsburghu. Svůj debut v Met si odbyl téhož roku ve stejné roli pod taktovkou Jeana Morela. Howard Taubman napsal v The New York Times: „Drží se pevně a vzpřímeně a jeho pohyby jsou svižné. Snadno uvěříme, že Markétku přitahuje. Dokonce ještě působivější než jeho zjev je jeho zpěv plný porozumění.“

Během dalších let ztvárnil Nicolai Gedda v Met kromě Dona Ottavia další role: Tamina v Mozartově Kouzelné flétně, Admeta v Gluckově Alcestě, Grigorije (Lžidimitrije) v Mussorgského Borisi Godunovi a Pinktertona v Pucciniho Madama Butterfly. V Met také zpíval v roce 1958 Anatola ve světové premiéře Vanessy Samuela Barbera pod vedením Dimitriho Mitropoulose a Kodandu v americké premiéře Posledního divocha Gian Carla Menottiho (1964, dirigoval Thomas Schippers).

První dvě manželství Nicolaie Geddy skončila rozvodem. Přežila jej jeho třetí žena, Aino Sellemark Gedda, spoluautorka jeho memoárů. O dalších pozůstalých není nic známo.

Vytvořil mnoho nahrávek – jedná se o díla běžného operního repertoáru, ale také operety a dílo Leonarda Bernsteina Candide.

Nicolai Gedda se nikdy nesetkal se svým biologickým otcem. V roce 1977, když mu bylo dvaapadesát let, poprvé a naposled viděl svou biologickou matku. Ve svých memoárech vzpomíná, že tehdy vstoupil do jejího bytu na předměstí Stockholmu a uviděl tam na čestném místě vystavenou velkou zarámovanou fotografii sebe sama coby mladého zpěváka. Uvědomil si, že si ji koupila u fotografické agentury, stejně, jako by to mohl udělat každý jiný cizí člověk.

Přeložila Kateřina Bodnárová