Rekapitulace a nové horizonty Davida Marečka. S Vilémem Veverkou otevřeně
VILÉM VEVERKA:
Davide, nejprve jedna poněkud „univerzální“ až „banální“ otázka (ale i ty k podobným rozhovorům patří). Česká filharmonie, nejen orchestr, ale de facto celá instituce, se pod tvým vedením minimálně navenek výrazně vyprofilovala. Co považuješ z tvého pohledu objektivně za největší úspěchy, které záměry se ti podařilo naplnit a naopak, kde vidíš možné „deficity“ a prostor pro další práci?
DAVID MAREČEK:
Je poměrně těžké pojmenovat úspěchy, chybí mi odstup. Objektivně za největší úspěch sám pro sebe považuji fakt, že hráče v orchestru baví jejich práce a že je to slyšet. Samozřejmě, že existují problémy, samozřejmě, že jsou s řadou věcí, s tím, co a jak děláme, nespokojení, kritické hlasy se ke mně dostanou. Ale celkově pozitivní naladění muzikantů beru fakticky za největší úspěch. Přivedení Jiřího Bělohlávka bylo podmínkou toho, abychom měli šanci úspěchu dosáhnout. Ostatně už na začátku jsme byli tým a on byl součástí tohoto týmu, celé koncepce. Jiří Bělohlávek projevil vůli se vrátit, což spojil se zlepšením platových podmínek hráčů, kterého by bez jeho autority žádný management nedosáhl a toho si je orchestr dobře vědom. Z hlediska vnějšího byl pak návrat Jiřího Bělohlávka tím hlavním signálem, že se v České filharmonii děje něco pozitivního. Díky symbióze managementu, Jiřího Bělohlávka a orchestru se podařila reforma – nejen nárůst platů, ale proměna vnitřního fungování, jejímž důsledkem je přirozené a aktivní zapojení hráčů do života orchestru.
Za deficity považuji to, po čem volají hráči. Přesněji řečeno, jde o více prostoru pro vnitřní zlepšování v programech s menším obsazením a komorních projektech. Chtěli bychom, aby naši koncertní mistři, Josef Špaček a Jiří Vodička, připravovali programy pro smyčcové nástroje – bez dirigenta a naši přední dechoví hráči pracovali se svými kolegy na dechových programech. Z podnětu prvního klarinetisty Tomáše Kopáčka obnovujeme i dechovou harmonii. Vedle toho bychom se chtěli věnovat interpretaci starší hudby – baroka – na čemž je možné se mnohé naučit. Toto vše je iniciativa hráčů, proto bych si tyto myšlenky nerad přisvojoval. Zhruba do dvou let se tyto záměry začnou postupně realizovat. Z různých důvodů se to bohužel nepovedlo dříve.
Dalším deficitem je takzvaná „digitální koncertní síň“, která byla součástí koncepce hned od začátku, od roku 2011. Teprve teď jsme v realizační fázi a snad projekt v roce 2018 či začátkem roku 2019 odstartujeme. Díky podpoře Ministerstva kultury a osobní iniciativě ministra Daniela Hermana dostal projekt konkrétní podobu. Inspirace Berlínskou filharmonií je jednoznačná. Do určité míry ji chceme napodobit kvalitou záznamu a přenosu. V Berlíně jsme čerpali i know-how. Nemá smysl vymýšlet třetí cestu, když se tento formát osvědčil a funguje dobře.
VILÉM VEVERKA:
Co vše od tohoto projektu tedy očekáváte?
DAVID MAREČEK:
Má to dva směry. Jeden je propagační, chceme hudbu dostat do škol, primárně tak záměr stavíme jako edukační projekt. Myslíme si, že výchova publika začíná již na základních školách. Pokud se podaří tyto hudební programy dostat do hodin hudební výchovy, tak by to mělo pomoci vytvořit za deset až dvacet let poměrně silnou posluchačskou obec pro klasickou hudbu. Obsahové zaměření je přirozeně cíleno na skupinu mladých posluchačů, zároveň půjde o špičkový audiovizuální záznam v nejvyšší kvalitě 4K, která je v současné době možná.
A kolik programů se tímto způsobem zaznamená, to je pak věc financí, které se budou kombinovat z peněz ministerstva kultury a soukromých sponzorských peněz. Hledali jsme ideální cestu, jak tuto platformu do škol dostat, a nyní začínáme spolupracovat s pedagogickými fakultami, tak aby se projekt stal součástí standardního vzdělávacího programu a abychom naplnili potřebu učitelů hudební výchovy. Obsahově je to tedy poněkud jiná koncepce než ona „digitální koncertní síň“ Berlínské filharmonie.
Přitom počítáme také se záznamem šesti až deseti večerních koncertů ročně, jejichž počet budeme postupně rozšiřovat podle našich finančních možností. Vždy pokryjeme celou sezonu, a to ve spolupráci s Českou televizí, která některé koncerty převezme od nás a jiné natočí s použitím vlastní techniky. Stejně jako v Berlíně budeme mít interně k dispozici sedm pevných kamer. Spolupracujeme s Paulem Smacznym, jedním z nejlepších režisérů v Evropě, který se přenosem koncertů zabývá. Konzultujeme s ním rozmístění kamer, osvětlení a další prvky, aby úroveň našich záznamů byla použitelná pro zájemce z Německa, Japonska, Ameriky a dalších zemí. Společně s Českou televizí budeme koncerty nabízet zahraničním společnostem již nyní.
VILÉM VEVERKA:
Bude toto generovat i finanční profit pro muzikanty, podobně, jako je tomu právě v Berlíně?
DAVID MAREČEK:
Bojím se, že ne, a byl by to ode mě značný populismus, říkat nyní něco jiného. Přímý finanční profit pro hudebníky to nepřinese již proto, že provoz je zkrátka velmi drahý. V Berlíně to celé doposud platila Deutsche Bank, kterou my k dispozici nemáme. Cílem České filharmonie je pokrýt takovou část provozu, aby s tím bylo spokojeno ministerstvo kultury, které je hlavním investorem projektu. Nyní diskutujeme o tom, jakou část provozu zajistí ministerstvo kultury a kolik musíme pokrýt sami z příjmů z vysílání nebo právě od sponzorů.
VILÉM VEVERKA:
Situace na české orchestrální scéně v současnosti vyznívá v mnoha ohledech – více než kdy jindy – jednoznačně ve prospěch České filharmonie. Je to logicky dáno i objemem finančních prostředků, kterými tato státem spravovaná instituce disponuje. Jednou z tvých priorit byl také právě výrazný nárůst platů orchestrálních hráčů, který byl v řádů desítek procent (60 %). Porovnáme-li analogickou situaci se sousedním Německem a vezmeme-li si za vzor znovu Berlínskou filharmonii ve vztahu k ostatním podobně velkým (a významným) orchestrům, například Bayerischer Rundfunk atd., nebude rozdíl v platech ani zdaleka tak výrazný. Souhlasíš se mnou, že ostatní velké orchestry na ose Praha – Brno – Ostrava jsou výrazně podfinancované, respektive viděl bys jako legitimní obdobný postup u dalších institucí tohoto charakteru ve formě obhájení nárůstu mzdových prostředků ve prospěch orchestrálních hráčů?
DAVID MAREČEK:
Zaprvé bych rád řekl, že s nárůstem mzdových prostředků se v České filharmonii výrazně zvýšil objem práce. Před navýšením hrála filharmonie cca osmnáct až dvacet koncertů v zahraničí, dnes je to v průměru pětatřicet, byla však i sezona, kdy zahraničních koncertů bylo padesát. Zvýšil se počet frekvencí v pracovním týdnu v Praze z dřívějších šesti na dnešních osm nebo dokonce devět. Zásadně se rozrostl počet nahrávání, která byla dříve placena extra a která jsou dnes většinou součástí platu. Pokud bychom porovnali faktický nárůst počtu koncertů a práce jako takové ve vztahu k růstu mezd, pak bychom možná došli k číslu okolo dvaceti procent. Česká filharmonie je zdaleka nejvytíženějším z velkých českých a moravských orchestrů.
Abych však neutíkal od otázky, obhájení nárůstu platů je zcela legitimní – je to nutná podmínka k tomu, aby se muzikanti mohli skutečně věnovat jen své práci. A zaslouží si to samozřejmě všechny české orchestry, protože celý systém je nastaven špatně. To vím po zkušenosti z Brna a diskutujeme o tom i s managementy v jiných našich orchestrech. Je evidentní, že pokud by se podmínky narovnaly, tak to pomůže, aby systém začal normálně fungovat.
Rozdíl mezi Českou republikou a Německem po přepočtení parity kupní síly je i po navýšení mzdových prostředků ve filharmonii nadále značný, ale už to stačí k tomu, aby nám neodcházeli hráči do zahraničí. Nejsem zde od toho, abych zřizovatelům říkal, jak to mají udělat, ale fakt je, že když chtějí mít orchestr, který k něčemu vypadá, pak existuje určitá spodní hladina platu, na kterou se orchestrální hráči musí dostat. To je však možné pouze za předpokladu, že k tomu má zřizovatel vůli. V Brně k tomu za mého působení nebyla bohužel vůle ani prostředky, v Praze k tomu byla vůle a díky ministrům Besserovi a Kalouskovi se podařilo zajistit i mzdové prostředky. My jsme chtěli být příkladem pro ostatní, aby se ukázalo, že v České filharmonii se to stalo a pomohlo to, může to tedy fungovat i jinde. Z hlediska historie orchestru jsme však neudělali nic výjimečného. Snažíme se pouze vrátit filharmonii ke kořenům – k prestižním projektům, umělcům a na pódia, kde už ve své minulosti byla pevně zakotvena.
VILÉM VEVERKA:
Souvisí to pak samozřejmě i s možností zvát skutečně kvalitní dirigenty a sólisty. Asi se shodneme, že právě to vede k uměleckému růstu muzikantů – osobně tak nadále čerpám z toho, že jsem směl pracovat s dirigenty, jakými byli Abbado, Rattle, Gergiev, Blomsted, Haiting, Gatti, Jansons a další – který je ostatně v jakékoliv umělecké sféře obecnou nutností.
DAVID MAREČEK:
Ano, ale také jsme narazili na problém, že jednorázově hostující dirigent málokdy zanechá v orchestru hlubší stopu. Jako výzvu do budoucna beru to, abychom spolu s orchestrem našli okruh dirigentů, kteří budou s orchestrem pracovat pravidelně. Tuto roli plní například Semjon Byčkov a jeho nahrávka kompletu symfonií Čajkovského.
Na druhou stranu, cyklus „O“ – mladí dirigenti bude po třech letech končit. Několikrát jsme se trefili a přivedli zajímavou osobnost, ale byli tam i dirigenti, s nimiž přesto, že měli výborný životopis a skvělé reference, byla vyloženě špatná spolupráce. Je vidět, že hostování u orchestrů jako London Symphony, Concertgebouw Amsterdam a tak dále není přímou zárukou toho, že půjde o dobrého dirigenta. Nicméně zmapovali jsme tak jednu dirigentskou generaci, viděli jsme, s kým má smysl dále počítat, a od sezony 2018/19 tuto řadu proměníme na jiný koncertní cyklus.
Za pozitivní považuji, že máme navázané kontakty s dirigenty, kteří mají velkou perspektivu. V každé generaci je jen pár dirigentů, kteří jsou mediálně známí, ale zároveň jsou také skutečně dobří. Pak je celá řada dirigentů, kteří jsou umělecky na výši, ale nejsou tak slavní, a tím pádem mají nižší honoráře. Z těch mohou čerpat všechny české orchestry. Je pouze třeba trpělivě hledat. Ve starší generaci je takovým typem dirigenta například Pinchas Steinberg v mladší třeba Američan James Gaffigan, ani ti však nejsou z obecného pohledu úplně levní.
V českém prostředí někdy funguje nesprávná rovnice, že dirigent nám má přinést projekty. Balíček orchestr a dirigent musí však být atraktivní sám o sobě a projekty má přinášet management orchestru. Souvisí to i s kapitolou navýšení prostředků na faktický umělecký provoz. Je nesmysl platit například 50.000 euro za dirigenta, pokud nemáte silného sponzora. Ale zároveň si určit, že 2.000 euro za týden na dirigenta je nepřekročitelný limit, to je cesta do pekel. Protože koho dostanete za 2.000 euro? Bud’ začínající zahraniční dirigenty, nebo dirigenta, který je již výrazně za svým zenitem. Výjimkou jsou pouze kvalitní čeští dirigenti, kteří přijímají místní finanční podmínky.
Řekněme, že pokud by si orchestr mohl dovolit alespoň jednou nebo dvakrát ročně zahraničního dirigenta v hladině okolo 10.000 euro na týden, pak se dostane k umělcům, kteří mohou být pro hudebníky obrovským přínosem. V českých podmínkách je samozřejmě třeba i na takového umělce získat mimořádnou dotaci nebo sponzorský dar. Je to trochu i otázkou vyjednávání managementu. Benefitem pro dirigenta může být například možnost si věc takzvaně „obehrát“, tedy vystoupit s programem, který studuje pro Vídeň, Berlín nebo třeba Londýn. Takový dirigent dá orchestru něco výjimečného, ale orchestr si ho zároveň může dovolit.
VILÉM VEVERKA:
Další věc je pak i ta, že ostatní orchestry zřejmě nemohou investovat dostatek financí do propagace a marketingu, tedy jsou méně „vidět“. Tento fakt není nepodstatný, zvážíme-li obecnou konkurenci ostatního dění, nejen na kulturní scéně. Je to mnohdy i otázka prestiže, na druhou stranu se ve finále jedná „pouze“ o byznys svého druhu. Jak ty vnímáš důležitost marketingu?
DAVID MAREČEK:
Naplnit sál není jen otázka marketingu. V klasické hudbě nejvíce fungují osobní reference, to znamená, že jakmile začneš dělat něco, co se lidem líbí, vždy to má cca tříletou náběhovou křivku. Zde mám zkušenost z Brna s restartem koncertního cyklu, kde jsme změnili název, změnili jsme obsah, ale marketing se nedělal, protože na to peníze nebyly. Přesto jsme ho do tří let dokázali bezpečně naplnit posluchači. Takzvaná “imageová kampaň” je důležitá v obecném vnímání orchestru. Výsledkem je to, že více lidí, kteří nechodí na koncerty, o orchestru ví. Přímý vliv na návštěvnost koncertů to však nemá. Smyslem této investice je tedy všeobecná známost. Druhým přínosem je působení na politiky, pro které je dobře viditelný orchestr automaticky atraktivnější. Tím třetím je pak byznys a média, protože pozitivní reference vedou k vyšší úspěšnosti při hledání sponzorů. Viditelnost ve vztahu k potencionálním partnerům a výchozí pozice při vyjednávání jsou pak mnohem lepší.
VILÉM VEVERKA:
S tím souvisí i další má otázka. Obecným fenoménem jsou často zmiňované sociální sítě. Nakolik Česká filharmonie investuje do tohoto odvětví a jaká je efektivita například ve vztahu právě k návštěvnosti koncertů či prodejnosti zvukových nosičů?
DAVID MAREČEK:
Nabízí se příklad, kdy jsme tuším v roce 2013 pořádali náš tradiční koncert pod širým nebem. Z důvodů předvolební kampaně byly obsazené inzertní plochy, neměli jsme tedy žádný výlep. Naši marketéři vymysleli kampaň přes Facebook, který tak byl de facto jediným kanálem placené inzerce. Přes Facebook se přihlásilo 6.000 lidí, kteří nakonec skutečně přišli, což je na české poměry fenomenální návštěva.
Osobně Facebook nepoužívám, jsem pouze uživatelem Twitteru. V České filharmonii využíváme tým lidí, kteří těmto mediím rozumí. Věnuje se tomu Tomáš Pospíchal, který ví, jak s těmito nástroji efektivně pracovat. Sám se o to příliš nezajímám. Zásadní poznatek je ten, že sál se plní cestou cílené reklamy a cíleným zvaním. Takto ostatně fungují i všechny festivaly, protože cílová skupina je relativně malá a v čase se příliš nemění.
VILÉM VEVERKA:
Zůstaňme ještě u financí a financování. Zřizovatelem České filharmonie je ministerstvo kultury, potažmo stát. Nakolik však Česká filharmonie usiluje o získání faktické podpory ze strany privátního sektoru jako dalšího zdroje financování uměleckého chodu instituce?
DAVID MAREČEK:
Usiluje velmi. To usilování je poměrně těžké, protože velcí korporátní sponzoři hlídají každou korunu. To znamená, že každou korunu si musíme tvrdě odpracovat. Náš marketingový tým, který má tuto sféru na starosti, pracuje ve čtyřech lidech a nikdo si asi nedovede představit, co je to starost o generálního partnera. Je to skutečně velká práce ty peníze získat a musíte si je opravdu zasloužit.
Filharmonie přitom měla krátce po revoluci 50 % soběstačnost, něco takového je v českém prostředí unikátní. Dosáhnout na 30 % soběstačnosti bývá považováno za velký úspěch. Po zvýšení dotací v roce 2012 se nám podařilo, že soběstačnost filharmonie je i dnes na úrovni 45 – 50 %, tedy nejvýše z českých orchestrů. Snažíme se tím ukázat, že jsme schopni peníze vydělat a že si chceme podporu zasloužit. Hlavní pilíře naší soběstačnosti jsou tři a každý se na výsledném hospodaření podílí cca třetinou. Jsou to příjmy ze vstupného, pronájmy Rudolfina a příjmy od sponzorů v kombinaci s příjmy ze zájezdů. Zájezdy tvoří logicky výkyvnou položku, podle toho, kam jedeme a zda jsme schopni tam vydělat. Například turné po USA a některé další země se musí dotovat, přesto je třeba tam jezdit, aby si orchestr udržel své mezinárodní renomé.
Sponzorské peníze u nás tvoří okolo 25 milionů ročně, což není ani 10 % celkového rozpočtu, ale v porovnání s rokem 2011 (poznámka autora: nástup Davida Marečka do funkce) je to nárůst na desetinásobek. Myslím, že náš strop bude někde na 40 milionech, když se budeme hodně snažit a budeme mít štěstí. Výše se asi nedostaneme, protože každý partner – Česká spořitelna, Škoda Auto a další – potřebuje vstupenky na koncerty a chce být pochopitelně vidět. Jsme hrdí na to, že našimi velkými sponzory jsou tyto dvě tradiční české firmy. Tři roky jsme připravovali edukativní projekt Hudba do škol s nadací Agrofert, který nám rovněž dělá velkou radost. Stejně tak je to i v případě finanční skupiny PPF, od které máme nástroje a která významně participuje na turné do Číny – bez PPF by zájezd do Číny de facto nebyl možný. Nástroje pro Českou filharmonii koupila i skupina J&T.
VILÉM VEVERKA:
Česká filharmonie má aktuálně ve svém štítu i krédo, že je nositelem tradice české kultury, respektive, že reprezentuje ono typicky české. Kromě české hudby, její interpretace na zahraničních pódiích, co vše si pod tím „českým“ může posluchač představit, v čem osobně vidíš v roce 2017 onu tradici?
DAVID MAREČEK:
V české tradici vidím to dobré i to špatné. Na tom dobrém chceme logicky stavět. Konkrétně řečeno, vždy zde byli špičkoví muzikanti, což je historicky doložitelné až někam k Janu Dismasu Zelenkovi. Kvůli finančním podmínkám hudebníků do filharmonie v minulosti nepřicházeli cizinci. Tím se lišila od jiných evropských těles a dnes se to s odstupem času jeví jako značná výhoda. Všechny ostatní orchestry se zásadně globalizovaly. Český charakter orchestru může být výhodou, pokud budeme motivovat hudebníky, aby měli co největší rozhled, co nejlepší mezinárodní vzdělání. Logicky je v tom i určitý handicap, že nebudeme na jedno místo vybírat z dvou set lidí, ale třeba jen z třiceti či padesáti.
Asi nejlepším příkladem spojení českých kořenů s mezinárodním prostředím je koncertní mistr Josef Špaček, který studoval v USA (Curtis Institute a Juilliard School). Česká tradice v kombinaci s tím nejlepším vzděláním v zahraničí se jeví jako ideální model, který Josef Špaček dokázal orchestru přinést. Příkladů mezi současnými hráči České filharmonie bych samozřejmě mohl uvést mnohem více. Zároveň mám představu, že hráči budou s konkrétními dirigenty schopni velmi stylově interpretovat hudbu klasicismu a baroka nebo na druhé straně hudbu současnou. To jsou oblasti, které nejsou a nemohou být repertoárovým těžištěm filharmonie, ale díky umělcům jako například John Eliot Gardiner nebo Peter Eötvös na nich můžeme úspěšně pracovat.
VILÉM VEVERKA:
Pojd’me se nyní bavit i o hudbě z pozice interpreta. Ostatně původní profesí jsi klavírista, managementu ses začal věnovat výrazně později a klavíru jsi zůstal věrný. Dokážu si představit, že tvým vzorem je třeba právě Daniel Barenboim. Jak jdou skloubit dvě disciplíny, hudební management a interpretace klasické hudby, není to poněkud schizofrenní stav?
DAVID MAREČEK:
Hned na začátku musím říct, že Daniel Barenboim nemůže být mým vzorem ani z dálky. To je génius, špičkový dirigent, špičkový sólista. Mým oborem je komorní klavír, nikdy jsem neměl nakročeno k tomu, abych byl sólistou. Toto jsem pochopil hned záhy, na konzervatoři. Snažím se dělat pouze věci, které jsem dělal už dávno předtím, než jsem se stal ředitelem České filharmonie. Dříve, než jsem se stal manažerem, jsem hrál především s houslisty, a komorní hudbě se věnuji nadále. Schizofrenní stav by nastal, kdybych hrál příliš. Ale vybírám si pečlivě nejvýše jeden nový projekt za jeden až dva roky. To je danost, jinak se to prostě nedá skloubit. V manažerské pozici jsem spokojený, mohu se zde realizovat a po všech stránkách mi toto zaměstnání vyhovuje. Ale přiznávám, že potřebuji jednou za čas výlet na pódium pro zachování duševního zdraví a rovnováhy. Co do množství času je komorní hudba s klavírem de facto koníček. Co do profesionality se ji snažím dělat na nejvyšší úrovni, jaké jsem schopen.
VILÉM VEVERKA:
Sám jsi před chvílí řekl, že tvou doménou je oblast komorní hudby. Výrazným počinem bylo nedávné provedení Schubertovy Winterreise s basistou Janem Martiníkem. Pokud vím, celý cyklus jste dokonce nahráli…
DAVID MAREČEK:
Zimní cesta má výjimečné postavení v tom, co jsem doposud dělal. Vždy jsem hrál se smyčci, většinou s houslisty. Spolupráce s Honzou Martiníkem je má první zkušenost se zpěvákem. Co na tom však bylo výjimečné, je ta skutečnost, že jsme se Schubertovi věnovali od začátku prosince až do konce března velmi pravidelně a každý týden jsme jednou až dvakrát zkoušeli. V ponoru do hudební materie to byla zcela jedinečná záležitost a nahrávka jako taková pak nebyla tím nejpodstatnějším. Více šlo o poznání hudebního i poetického textu do takové hloubky, jak to jen šlo. Mojí výhodou je, že nedělám klasickou hudbu pravidelně, díky tomu se mohu soustředit jen na jednu věc, konzultovat s vynikajícími kolegy a soustředit se plně na přípravu.
VILÉM VEVERKA:
Někdy dostávám otázku typu, jak vidím sám sebe za deset let. Jak ty bys rád viděl za deset let Českou filharmonii, respektive právě sám sebe? Kam dál se dá jít z pozice generálního ředitele České filharmonie?
DAVID MAREČEK:
To je otázka…Já bych sám sebe za deset let rád viděl někde, kde to, co budu dělat, bude mít smysl, což samozřejmě zní jako klišé. Mě vždy bavilo učit, což myslím potvrdí drtivá většina mých studentů. Má ambice nebyla nikdy spojená s tím, že budu mít nějaký konkrétní pracovní titul, ale že budu dělat něco, co má cenu. V tuto chvíli se to v České filharmonii, myslím, daří. Tedy nepřemýšlím o tom, že bych šel někam pryč. Přeji si, abych rozpoznal moment, kdy budu orchestr brzdit, a zavčas odešel. Mám rád dynamický život a od začátku jsem říkal, že nejdu do České filharmonie s ambicí, že tam budu do důchodu, což nadále platí. Na druhou stranu však máme rozpracovaných tolik projektů, že nikdo z managementu ted’ nemyslí na odchod. Vždy jsem měl štěstí, že to život nakonec přinesl sám. Dokladem toho je i zkušenost z Filharmonie Brno, kde jsem byl nejprve dramaturgem, až následně ředitelem. Management mě baví, rád budu dělat na manažera třeba školy, klidně půjdu do méně slavného orchestru, když uvidím možnost něco nového a zajímavého tvořit. Stinná stránka managementu České filharmonie je v mimořádně velkém energetickém náporu.
VILÉM VEVERKA:
Politické ambice snad…?
DAVID MAREČEK:
Ne. V politice jsem se setkal s řadou lidí, kteří jsou inteligentní, pracovití a mají v ní své místo. Myslím si, že politika je řemeslo, které se dá naučit, ale není to řemeslo, které bych se chtěl učit já. Své místo vidím v kontaktu s hudbou, v němž chci nadále zůstat. Těší mě dělat manažera, těší mě učit, pracovat na hudebních projektech, které mají smysl. Politika je pro člověka, kterého trochu baví virtuální realita, který dokáže řídit různé obory a nemůže se nikdy úzce specializovat. To je pro mě moc široký svět. Chtěl bych zůstat u hudební kultury obecně, což může být orchestr, škola, opera, festival nebo něco podobného. Management je sice považován za obecnou disciplínu, ale bez znalosti konkrétní profese je podle mě k ničemu.
VILÉM VEVERKA:
Davide, děkuji za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
