Jsem šťastný, že jsem nešťastný. Dirigent Ondrej Lenárd slaví pětasedmdesátiny

Když se podíváte do brožurky Symfonického orchestru Českého rozhlasu na sezonu 2017/2018, hned na první straně máte desatero, proč jít na jejich koncert. Zde figuruje jako záruka vysoké umělecké kvality šéfdirigent Ondrej Lenárd, který se 9. září dožívá 75 let. Tři čtvrtě století! V plné práci s přípravou zahajovacího koncertu sezony v Rudolfinu, s pozvánkou do Japonska, kde dlouhodobě působí, vitální a v plné síle. Co pro něj znamená číslo devět? Je rozdíl mezi evropskými a japonskými hudebníky? Kterých ze svých více než tisíce nahrávek si nejvíce cení? Přijímá s lehkostí ovace a poklepání na rameno – a pak jde spokojeně spát, nebo je to celé jinak? „Jsem šťastný, že jsem nešťastný,“ to je jeho životní motto.

Letos 9. září slavíte pětasedmdesát let – jak u SOČRu oslavíte toto své životní jubileum?

První abonentní koncert SOČRu Když klasika je vášní s atraktivním programem mám v Rudolfinu na začátku října; ale pokud je mi známo, ani tento, ani žádný jiný nebyl prezentován jako koncert k mému životnímu jubileu.

Máte takové zajímavé datum narození, 9. 9. Máte rád číslo devět?

Jsem trošku pověrčivý, ale ne natolik, abych třeba vsázel v ruletě na číslo devět. Devítka je moje šťastné číslo, které mě provází celý život – nosím i boty číslo devět (smích). Jsem z dvojčat – takže ty dvě devítky vnímám symbolicky. I moje děti se narodily devátého, je to taková zvláštní shoda termínů.

Máte na kontě přes tisíc rozhlasových snímků – posloucháte je rád?

Někde se uvádí tisíc, nedávno jsme to počítali s kamarádem, mým „dvorním rozhlasovým režisérem“ Leošem Komárkem, a napočítali jsme jich 1.400, ve Slovenském rozhlase v Bratislavě se uvádí 1.200. Každopádně ty snímky vypovídají mnoho o mé práci, a to, že jsou nahrány, je pro mě jako výchovný proces. Snažím se zdokonalovat se od nahrávky k nahrávce. Přiznám se ale, že je poslouchám velmi nerad. Někdy bych si nafackoval za to, co jsem tam spáchal! Málokdo si uvědomuje duši muzikanta, co prožívá na pódiu. Už samotný vstup na scénu je, jako když Spartakus vstoupil do arény. Když je dobrý koncert, otázka zní: Kdo to hrál? Když je špatný koncert, lidi se ptají: Kdo to dirigoval? Občas mám pocit, že jsem pod tíhou emocí a trémy v rámci psychického rozpoložení přehnal tempo – to je myslím nejtěžší, udržet tempo, jak má být.

Ale když nahráváte, můžete se přece vrátit a nahrávky opravit…

To je pravda, ale nemůžeme dělat nekonečné počty střihů a pořád se vracet. Kdyby orchestr pocítil, že nejsem v plném nasazení, tak bude podle toho hrát a taky do toho nedá vše. Pro mě znamená každá nahrávka a dokonce i každá zkouška potřebu absolutního soustředění. Musím i všechny hudebníky motivovat, abychom našli společnou řeč, abychom společně vyprávěli to, co chceme tou hudbou říci. Koncert je navíc trošku poznamenaný trémou. A trému pociťuji pořád. Kdo trému nemá, je podle mého názoru necitlivá duše. To napětí odpadá až s posledním akordem. Je to kus zodpovědnosti, abychom nezklamali lidi, kteří na nás čekají.

Po skončení koncertu tedy zajásáte a poklepete si po rameni, jak dobří jste byli?

To by byl začátek konce! Právě díky rozhlasu a možnosti opakovaně poslouchat své výkony se ze mě stal perfekcionista. Existuje spousta nahrávek přímých přenosů koncertů a mikrofon neoklamete. Hodiny po koncertě jsou pro mě nejkrutější – velmi nerad s někým mluvím, potřebuji samotu, přehrávám si v hlavě takt po taktu velmi kriticky a hledám chyby – proč se to rozsypalo? Vinu hledám především u sebe. V podstatě jsem tedy nešťastný člověk – dokážu se trápit a sebetrýznit ještě velmi dlouho po koncertě, někdy i celé týdny. Ale ten stres mi zároveň napomáhá v sebe-edukaci a v preciznosti, tlačí mě to dopředu. Mám už od mládí motto: „Jsem šťastný, že jsem nešťastný.“

Ale po koncertě vás lidé chválí, zahrnují květinami…

Přiznám se, že ty chvály po koncertě jdou jedním uchem tam a druhým ven. Mám raději konstruktivní, erudované kritiky, kteří jsou znalí problematiky a umí nahlédnout i do psychologie muzikanta. Kritik může umělci pomoci zpětnou vazbou, když napíše, proč dle jeho názoru toto vyšlo a toto zase nevyšlo, poskytne mi jiný úhel pohledu.

Které své nahrávky si nejvíce ceníte?

To je velmi těžká otázka – to je, jako kdyby vám maminka osmi dětí měla říci, které z nich miluje nejvíce. Z toho množství je spousta takových, za které se rád postavím – a jiné bych nechal nejraději smazat! Za co se nestydím, to je moje první a jediná LP deska na Slovensku, kde jsem ve Slovenském rozhlase natočil Straussova Dona Juana a Sibeliovu Finlandii (1973), ta má do dnešního dne odpovídající parametry. Kdykoliv někde hraju Dona Juana, tak si ji znovu pouštím. Jako druhou bych vzpomněl Bohému, kterou jsme natočili s Peterem Dvorským a Veronikou Kincses v roce 1974, tato nahrávka je i podle kritiků srovnatelná s mnohými výkony umělců světových jmen. Prý ji poslouchal i sám veliký Pavarotti a ocenil ji slovy, že ta nahrávka je exkluzivní.

Působil jste za svou dlouhou kariéru na mnoha významných postech, například ve Slovenském rozhlase či jako šéfdirigent Slovenské filharmonie. Jak hodnotíte práci Symfonického orchestru Českého rozhlasu?

Práce se SOČRem je jako hra na stradivárky. Nemohu si vynachválit kvalitu tohoto orchestru! Velikou devízou tohoto tělesa je muzikantské nasazení všech členů, jejich potřeba být stále lepší a lepší – a v neposlední řadě přátelský vztah mezi orchestrem a mnou jako dirigentem. S nimi se nedá ustrnout na nějaké úrovni, stoupáme společně stále výš a výš.

A co nahrávky ze SOČRu? Máte nějaké?

Nahrávky koncertů se SOČRem si vždy vyžádám a archivuji si je. Ve světě jsou teď velmi populární záznamy live koncertů. Za těch sedm let mého působení je tu dostatek materiálu, který by mohl jít ven – koncerty, které de facto nemají chybu. Nevím, proč této formy více nevyužije Český rozhlas? Mohla by se z toho vytvořit celá edice live záznamů, které mají vysokou estetickou a muzikantskou hodnotu, mají vysoké parametry evropského rozměru. Hovořil jsem na toto téma s režisérem Českého rozhlasu Jiřím Gemrotem, ale přešly dva roky a bohužel se nic neděje…

Nechystají se vašich znalostí využít do nějakého pravidelného rozhlasového pořadu o klasické hudbě? Lidé by si určitě rádi poslechli názor šéfdirigenta.

Samozřejmě rád bych spolupracoval na nějakém edukativním programu, který by využíval třeba i výše zmíněné live nahrávky, ale přestože jsem sedm let na postu šéfdirigenta SOČRu, nemám tu bohužel dostatečně silný hlas, abych prolomil tento nezájem. Můj potenciál pravděpodobně zůstane nevyužitý.

Co vás čeká mimořádného v letošní sezoně 2017/18?

Sezonu zahájíme začátkem října, na programu bude Památník Lidicím Bohuslava Martinů, Korngoldův houslový koncert se sólistou Janem Mráčkem a nejvíce se těším na Berliozovu Fantastickou symfonii. V listopadu pak zazní v Rudolfinu v našem podání Óda na radost Ludwiga van Beethovena. V lednu to bude Brahmsova Symfonie č. 2 D dur a Dva větší zpěvy pro hluboký hlas a orchestr od Strausse, které zazpívá Adam Plachetka. V dubnu se ponořím se SOČRem do zajetí tance a kouzel a se sezonou se rozloučím v červnu symbolicky Verdiho Requiem.

Spolupracujete hodně s Japonci, v devadesátých letech jste byl šéfdirigentem Japan Shinsei Orchestra v Tokiu. Zaznamenal jste nějaká specifika v porovnání s evropskými muzikanty?

Svoji kariéru v Japonsku jsem začal už v roce 1978, od té doby jsem tam byl asi šedesátkrát. Spolupracoval jsem s orchestry v Tokiu, Sapporu i ve Fukuoce. Letos jsem dirigoval Beethovenovu Eroicu s Yomiuri Nippon Symphony Orchestra Tokyo. Říká se, že jsou Japonci technokrati, ale oni se s pokorou chtějí naučit pravé hudební kultuře. Když jsem s nimi začínal, zdálo se mi, že hrají trošičku suše. Snažil jsem se je naučit jinému, citlivějšímu projevu. Hudebníci v orchestru jsou na každou zkoušku stoprocentně technicky připraveni, ale bohužel nemají tradici v evropské hudbě, ať už se to týká klasické či romantické hudby. Po koncertě za mnou přišli a říkali: „Děkujeme vám za vaši hudbu.“ To pohladí duši lépe než honorář. A specifika práce? Když jsem chtěl na zkoušce probrat jistou pasáž s prvními houslemi, přišel za mnou koncertní mistr a řekl mi: „Pane dirigente, to není vaše práce, to spadá do mojí kompetence.“ Tak jsem stáhnul ocas mezi nohy a pokračoval jsem dál ve zkoušce. A úplně nejvděčnější byli, když jsme hráli Dvořáka, Smetanu, Janáčka nebo Mahlera. Předzpívával jsem jim své představy a oni si zapisovali do partů všechny ty moje nuance, které v notách nejsou, které my tak nějak samovolně tradičně chápeme – ale oni si to musí zapsat. Bylo úžasné nakouknout o přestávce do těch not – to se člověk cítí užitečný a nadšený, že má komu své zkušenosti předávat.

A co japonské publikum?

To je absolutně spontánní. Jejich potlesk je zcela upřímný, nejsou to ovace z povinnosti. Když jim odevzdáte svoji duši – ne jen ten „akademismus“, ale když uvolníte ty emoce – tak oni se otevřou a stonásobně vám to vrátí. Teď pojedeme se SOČRem do Fukuoky na ostrově Kjúšú a budeme dávat Mou vlast. To je pro ně veliká radost, že přijeli Češi, kteří jediní nejlépe na světě vědí, jak se ten Smetana má hrát. A že to je velmi sugestivní hudba!

Myslíte si, že turisté jezdí z Japonska do Prahy nejen kvůli historickým památkám, ale i kvůli naší hudbě?

Dnes, když jdete po Praze, tak je to samý Japonec. A na koncertě, když se podívám do publika, tak je jich tam také spousta. Máme jednu raritu, fanynku – obdivovatelku, která padla do osidel naší hudby. V Tokiu vždy byla na každém našem koncertě a po koncertě mi osobně přišla poděkovat. Letos byla už dvakrát v Česku na koncertě SOČRu a už se mi doneslo, že se chystá i na ten náš zahajovací koncert. To je paní, která se nespokojí s tím, že se zúčastní koncertu – ona šíří dál osvětu české hudební kultury. A to je nádhera!

Dirigujete často i českou a slovenskou soudobou hudbu?

Za svého působení ve Slovenském rozhlase jsem natočil velkou spoustu soudobé hudby, například kompletní dílo Eugena Suchoně či díla Jána Cikkera a Alexandra Moyzesa. Do dramaturgie svých koncertů se snažím soudobou hudbu pravidelně zapojovat – říkám tomu „kompromisní dramaturgie“. Bohužel na to, co se bude natáčet v Českém rozhlase, nemám vliv. A myslím si, že k velké škodě se po revoluci přestalo dbát na kontinuitu – osvěta soudobé tvorby zaspala, šlo se po komerci, publiku nebyla soudobá hudba předkládána, nebylo k poslechu této hudby vychováváno – a vytvořila se tu za těch skoro třicet let mezera. Někdy bohužel ani zápisy nejsou docela jasné, dirigent se s každou skladbou musí svým způsobem popasovat – ale vždy si nějak poradíme. Na posledních dvou koncertech jsem měl skladby Jana Kabeláče a Svatopluka Havelky, nebyly lehké, ale publikum je přijalo s nadšením.

Je podle vás pravda, že lidé ztratili o klasickou hudbu zájem, nebo je to jen fáma, na kterou se vymlouvají méně úspěšní, nepochopení umělci?

SOČR si našel své posluchače a plně si je zaslouží. Musím konstatovat, že za těch posledních šest sezon, co jsem u SOČRu, jsme měli Rudolfinum vždy plné. Někdy se příliš lká nad tím, že posluchači nejsou, ale kvalitní hudba a kvalitní interpret si své publikum najdou. A to je velmi inspirující.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí a úspěchů do nové sezony!

 

VIZITKA
Ondrej Lenárd (* 9. 9. 1942) studoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě ve třídě profesora Ľudovíta Rajtera a již během studií získával cenné umělecké zkušenosti při spolupráci s profesionálními tělesy. Po absolutoriu v roce 1962 zahájil svoji uměleckou dráhu jako sbormistr a dirigent opery Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde v letech 1984–1986 působil ve funkci šéfdirigenta a později šéfa opery (1997–1998). Od roku 1970 byl dirigentem a v letech 1977–1990 šéfdirigentem Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu v Bratislavě. Cílevědomá práce, spontánní muzikantský a originální přístup ke každé interpretované skladbě a dosažené výsledky ho v následujícím desetiletí 1991–2001 dovedly až ke spolupráci se Slovenskou filharmonií (od roku 1991 šéfdirigent, v letech 1993–2001 umělecký ředitel).

V roce 1978 zároveň působil jako stálý hostující dirigent Japan Shinsei Symphony Orchestra v Tokiu a v roce 1993 se stal šéfdirigentem a hudebním ředitelem tohoto renomovaného japonského orchestru. V roce 2000 byl jmenován čestným dirigentem Tokijské filharmonie.

Ondrej Lenárd spolupracuje s předními evropskými orchestry a sólisty (Peter Dvorský, Gabriela Beňačková, Jelena Obrazcovová, Mirella Freni, Piero Cappuccilli, Eva Urbanová, Sergej Kopčák a další). Dirigoval ve Vídeňské státní opeře, v Houston Grand Opera, v Teatro Liceo v Barceloně, v Teatro San Carlo v Neapoli, ve Státní opeře v Budapešti, v Národním divadle a Státní opeře v Praze, hostoval v Kanadě, Brazílii, USA, Japonsku. Z poslední doby připomeňme mimo jiné uvedení Pucciniho Tosky se souborem Státní opery Praha v Salcburku (2006), Verdiho Maškarního plesu s Nikkai Opera Company v Tokiu (2007) a koncertní řadu s Tokijskou filharmonií (2008). V roce 2008 měla pod jeho taktovkou premiéru Prodaná nevěsta v Národním divadle a Bohéma ve Státní opeře Praha.

Ondrej Lenárd má na svém kontě přes tisíc rozhlasových snímků, jeho diskografie obsahuje snímky pro firmy Opus, Naxos, Marco Polo a HNH International – pro tuto společnost nahrál dvě desítky kompaktních disků. Mnohé z umělcových pozoruhodných výkonů při interpretaci symfonické i operní literatury má ve svých fondech rovněž Slovenská televize.

V roce 1974 se Ondrej Lenárd stal laureátem Mezinárodní dirigentské soutěže v Budapešti. Byl mu udělen Řád Ľudovíta Štúra (1998) a v roce 2002 přijal čestný doktorát Univerzity Mateja Bela v Banské Bystrici.

Od sezony 2011/2012 je Ondrej Lenárd šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu.
(zdroj: rozhlas.cz)

www.rozhlas.cz