PhilHarmonia Octet Prague v Ostravě: ladný Mozart, roztančený Dvořák a trapas s mobily

Na Svatováclavském hudebním festivalu vystoupil v sobotu dechový soubor PhilHarmonia Octet Prague, který tvoří nejlepší čeští hráči současnosti. V jejich podání si návštěvníci kostelíčku Husův sbor v Ostravě-Michálkovicích vyslechli Serenádu B dur „Gran Partita“, KV 361 Wolfganga Amadea Mozarta a Serenádu pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas d moll, op. 44 Antonína Dvořáka. Interpretačně znamenitý koncert se bohužel neobešel bez dvou nepříjemností, které výsledný dojem poznamenaly.

Jeden ze dvou zakladatelů souboru, hobojista Vilém Veverka (druhým zakladatelem je fagotista Václav Vonášek, který však v Ostravě chyběl), postavil program na dílech hudebního klasicismu a romantismu. Na druhý hoboj se představila Monika Boušková, klarinety třímali Karel Dohnal a Irvin Venyš, basetové rohy Lukáš Daňhel a Igor Františák, na fagot hráli Martin Petrák a Ondřej Šindelář. Lesní rohy tvořili Ondřej Vrabec, Hana Šuková, Adéla Triebeneklová a Eliška Adamová. Na violoncello hrála Alžběta Vlčková a na kontrabas Pavel Nejtek. Možná si někdo klade otázku, proč vyjmenovávat všechny členy a hosty PhilHarmonia Octet Prague. Odpovídám, že to považuji za nezbytné už jen kvůli naprosto famózním interpretačním výkonům, které všichni členové i jejich hosté v Ostravě předvedli.

Slyšet živě Mozartovu desátou Serenádu B dur „Gran Partita“ se poštěstí poměrně vzácně. Výše zmíněné obsazení také slibovalo zajímavý výsledek. Padesátiminutová kompozice se svým rozměrem a počtem sedmi vět vymyká zažité konvenci: Mozart ji vytvořil v letech 1781 – 1782 s typickou, humorem i citem prodchnutou estetikou zvoleného hudebního druhu. Slovo serenáda označovalo v italštině večerní hudbu, známá je také francouzská varianta divertimento. Mozartova Serenáda začíná slavnostním pomalým Largem v B dur s melodickým dialogem klarinetu a hoboje. Nádherně měkký tón klarinetu Karla Dohnala se jímavě doplňoval s nasládle kulatým témbrem hoboje Viléma Veverky. Tato dvojice vytvořila také v Mozartově skladbě melodicky nejvýznamnější, skvěle sehranou a citlivě se doplňující dvojici.

V Menuetu druhé věty se v melodické úloze představily také další nástroje: komický výraz některých partií skvěle vystihl fagotista Martin Petrák s technickou precizností, lyrické pasáže zvýraznil v melancholicky přesvědčivé kantiléně. Zajímavou doprovodnou úlohu plní v Mozartově Serenádě dva basetové rohy. Igor Františák s Lukášem Daňhelem představili tento nástroj (jehož tón je velmi podobný klarinetu, ale je o něco silnější), nejen v doprovodné funkci. Adagio třetí věty poskytlo možnost slyšet basetové rohy v sólové linii, kterou si předávaly s hoboji a klarinety. Nádherně se všem interpretům vyvedla šestá věta Tema con variazioni, v níž se v měkkém a technicky všestranném projevu blýskli Karel Dohnal i Vilém Veverka. Variační věta je adaptací druhé věty Mozartova Flétnového kvartetu C dur KV 285b. Jisté je, že změnou instrumentace Mozart dosáhl v Gran Partitě více komického, laškovného i skotačivého výrazu.

Finální větou je energické Allegro molto, které interpreti přednesli v technicky bravurních šestnáctinových bězích, jež zněly unisono v hobojích a klarinetech. Sehranost a přesnost této věty byla na velmi vysoké úrovni také díky rytmicky suverénním lesním rohům. Mozart obsazení dechových nástrojů obohatil kontrabasem: hutný basový projev Pavla Nejtka byl prostoupen přesností i velkým entuziasmem. Ten čišel z celého souboru, který rozdával Mozartovu hudbu s pohodovou radostí a šibalskými úsměvy.

Po poslední větě Mozartovy Serenády se rozhostil potlesk a hudebníci se posléze odebrali řadami kostela k východu, což drtivá většina posluchačů pochopila jako signál ke krátké přestávce. Někteří lidé toho využili a šli ven, během chvilky však festivalový ředitel Igor Františák oznámil publiku, že se žádná přestávka nekoná, a vyzval obecenstvo, aby se posadilo zpátky do lavic, jelikož se bude pokračovat. Bylo by vhodnější, kdyby pan ředitel Františák tuto informaci sdělil posluchačům bezprostředně po doznění potlesku. Ušetřil by tak nepříjemnou situaci dvěma starším dámám, které odešly ven, a když se vrátily, soubor už se chystal hrát druhou větu Dvořákovy Serenády a musel na překvapené dámy čekat.

Dvořákova druhá Serenáda vznikla během ledna 1878 za pouhých čtrnáct dní. Mistr ji začal psát po svém návratu z Vídně, kde si právě vyslechl koncert, na němž se hrála Mozartova Gran Partita. Zcela evidentně jej zaujala zvuková stránka tohoto díla, protože ve své dechové Serenádě přistoupil k obdobnému obsazení: k dechovým nástrojům připojil kontrabas a přidal ještě violoncello a kontrafagot (ten je pouze fakultativní). Dvořákova invence dala v tomto díle vytrysknout hudbě neobyčejně veselé, prošpikované tanečností, synkopami, hravostí i erotickým nádechem, který bychom dnes nejlépe vyjádřili jak oldies či retro. Dvořák také v protikladu k Mozartovi využil daleko starší podobu serenády (výstižnější by byly kasace, které tradičně začínaly a končívaly pochodem).

Vstupní téma první věty (Moderato quasi Marcia) připomínalo částečně parodii a bylo prodchnuto příjemně zdravou sebeironií. V protikladu k němu znělo druhé lyrické téma se starosvětským, citově vřelým výrazem, který ideálně vyjádřily hoboje a klarinety. Nakažlivá radost z každého tónu čišela i z Menuetu druhé věty, který Dvořák koncipoval jako stylizaci folklorně zabarveného tance Sousedská. Do jejího Tria však posadil synkopami roztančeného furianta, v němž zazářili s technickou suverenitou i rozpustilou rytmizací všichni členové souboru. S vroucnou melodikou měkkých hobojových a klarinetových kantilén zahráli interpreti také třetí větu Andante con moto.

Bohužel do této hudebně znamenité interpretace vstoupil druhý problematický bod večera, který jsme nastínili v úvodu recenze. Během Dvořákovy Serenády se několikrát ozvalo vyzvánění mobilů. Když se situace opakovala, vystoupil v pauze mezi větami Igor Františák a důrazně požádal posluchače, aby překontrolovali své telefony, že je koncert natáčen. K tomu dodal, že ti, kteří chtějí, mohou odevzdat své telefony členům týmu Svatováclavského hudebního festivalu u vstupu do kostela. Co čert nechtěl, do toho začal zvonit telefon jedné postarší dámě, takže se jeho komentář logicky stočil k této zcela konsternované a vyděšené paní. Doporučil bych, aby se tohle ožehavé téma ošetřilo lépe, ať nedochází k zbytečným negativním projevům, které poznamenaly nejen posluchače, ale zcela jistě též koncentraci hudebníků. Ti přesto dohráli Dvořákovu Serenádu senzačním způsobem, když dokázali vygradovat finální větu Allegro molto v oslnivé dynamice a zvukovosti.

PhilHarmonia Octet Prague s hosty předvedli v Ostravě přímočarý, bezprostřední tah na branku. Jejich hra byla naplněna vynikající souhrou, bezvadnými instrumentálními výkony a ojedinělou barvitostí specifické instrumentace. Zcela jedinečnou stránkou jejich hry je volba tempových a dynamických prostředků. Ty prozrazují nejen vynikající cit pro optimální poměr složek hudebního díla, ale rovněž prokazují erudici a dokonalou znalost starších pojetí a záznamů. Koncert byl po hudební stránce velmi přínosný, škoda jen, že došlo k blamáži s mobily. Daleko lepší je, snažit se následkům předejít: řešení ex post už je nechtěnou skvrnou na kráse hudby a zdařilé interpretace a na psychické pohodě posluchačů.

Hodnocení autora recenze: 90%

 

Svatováclavský hudební festival 2017
PhilHarmonia Octet Prague a jeho hosté
Vilém Veverka, Monika Boušková (hoboje)
Karel Dohnal, Irvin Venyš (klarinety)
Lukáš Daňhel, Igor Františák (basetové rohy)
Martin Petrák, Ondřej Šindelář (fagoty)
Ondřej Vrabec, Hana Šuková, Adéla Triebeneklová, Eliška Adamová (lesní rohy)
Alžběta Vlčková (violoncello)
Pavel Nejtek (kontrabas)
9. září 2017 kostel Husův sbor Ostrava-Michálkovice
10. září 2017 kostel sv. Mikuláše Bílovec
(psáno z koncertu 9. 9. 2017)

program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Serenáda B dur “Gran Partita”, KV 361
Antonín Dvořák: Serenáda pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas d moll, op. 44

www.shf.cz