Místo nudných paragrafů se cele oddal kumštu. Před 170 lety se narodil tenorista Adolf Krössing

Začátkem minulého století mohli naši předkové na pražské Ferdinandově (posléze Národní) třídě, na nábřeží u divadla anebo v kavárně Slavia potkávat téměř denně urostlého, vždy perfektně oblečeného a hladce vyholeného elegána s vysokým černým cylindrem, který se kochal pohledem na své milované město. Tím mužem byl jeden z tehdy nejpopulárnějších členů Národního divadla, operní pěvec a režisér Adolf Krössing.

Narodil se 5. ledna 1848 a celý jeho život a pozoruhodná umělecká kariéra byly těsně spjaty s Prahou a s Národním divadlem. Ačkoli nebyl provooborovým tenoristou a jeho nesporné herecké schopnosti bychom dnes zejména v některých komických rolích patrně považovali za příliš podléhající vkusu nejširších vrstev publika, přesto se zapsal natrvalo do historie Národního divadla jako jedna z nejvýraznějších osobností prvních dekád jeho existence.

Otec Adolfa Krössinga, vrchní inspektor Vzájemné pojišťovací banky si přál, aby syn šel v jeho šlépějích. Po maturitě v roce 1868 se Adolf nechal zapsat na studium práv, jemuž se ale příliš nevěnoval. Přitahoval jej pestrý a barvitý svět divadla, jež tehdy bylo v centru pozornosti českých obyvatel nejen Prahy, ale i všech koutů zemí Koruny české. Letos v květnu budeme mít příležitost připomenout si slavné chvíle položení základních kamenů Národního divadla, jedné z nejdůležitějších událostí celého českého národního a kulturního obrození.

Nepochybně události s tím spjaté měly rozhodující vliv na to, že si mladý Adolf prosadil svou. Zanechal nudných studií paragrafů a cele se oddal kumštu. Ochotničil v tehdy populárním Švestkově divadle na Novém městě. Tam jej měl možnost vidět a slyšet sólista a sbormistr Prozatímního divadla František Sák. Na jeho doporučení byl Krössing pozván k hostování v souboru. Na jevišti prvního českého profesionálního divadla vystoupil Krössing poprvé 19. listopadu 1870 v roli Gennara v Donizettiho opeře Lucrezia Borgia. Následovalo druhé hostování. V opeře Le Chalet Adolpha Adama, která se na českém divadle hrála pod názvem Noc v Alpách (též Chata v Alpách), ztvárnil milovnickou tenorovou partii nejkrásnějšího mládence v kantonu Appenzell, Daniela.

Ve své třetí roli, jež se stala posléze jednou z jeho velmi úspěšných, se divákům představil už jako řádný člen divadla. Jednalo se o roli panice Simpla v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, který ale v českém překladu dostal jméno Sporý. Při jedné zkoušce na Offenbachovu operetu Krásná Genovefa, v níž Krössing zpíval roli šišlavého chlapce, jej slyšel Bedřich Smetana. Jeho přirozený projev se Mistru Smetanovi velice zalíbil a podle kronikáře počátků Národního divadla Ladislava Nováka zhodnotil tento výkon slovy: „Když ten člověk tak hezky žvatlá, dovede jistě také tak koktat.“

Ať to bylo, jak to bylo, Krössingovi byla přidělena role, jež se stala doslova jeho životní. Poprvé Vaška zpíval a hrál v představení 25. září 1871, kdy byla Prodaná nevěsta poprvé provedena v definitivní verzi. Od té chvíle jej zpíval více než šestsetkrát jako jediný představitel této postavy až do svého odchodu do důchodu v roce 1914. Velký úspěch v ní sklidil i ve čtyřech představeních Prodané nevěsty při památném zájezdu Opery Národního divadla do Vídně, na němž Smetanova opera nastartovala svou vítěznou cestu do světa.

Jeho výkon v této roli byl považován ve své době za nedostižný. V ní také slavil svá nejrůznější jubilea, v čemž si velmi liboval. Mnozí jeho kolegové si z něj kvůli tomuto zvyku tropili přátelské šprýmy. Rýpl si do něj i legendární plzeňský principál Vendelín Budil, když byl přinucen oslavovat výročí svého vstupu na plzeňské jeviště. To ovšem nic nemění na všeobecném obdivu a uznání, kterému se Krössing těšil až do konce života. Jako Vašek se 4. ledna 1923 Adolf Krössing ještě jednou vrátil na jeviště “zlaté kapličky”, aby v této své milované roli oslavil své pětasedmdesátiny.

Krössing si velmi brzy vybudoval v divadle své nezaměnitelné postavení. Velmi blízký mu byl svět operety, jež tehdy tvořila neodmyslitelnou a dost podstatnou část repertoáru Prozatímního divadla. Bylo to zcela pochopitelné, výrazný podíl publika tvořili diváci, kteří z venkova přicházeli do Prahy, s divadlem se teprve seznamovali a hledali v divadle zábavu. V takzvaném lehčím repertoáru, v operetách a fraškách mnohokrát nalézali nejen zábavu, ale i narážky na panující poměry. Konec konců, má generace si toho užila v jiných podmínkách dostatečně.

Krössingovi se dařilo pochopitelně v rolích komických, velmi populární byl například jako Tremolini v Offenbachově Trebizondské princezně, ale se ctí se vyrovnal i s prvooborovými tenorovými hrdiny, jako byly titulní role v Orfeovi a Modrovousovi či Paris v Krásné Heleně a Mydas v operetě Franze von Suppé Krásná Galathea.

V té době se těšily velké popularitě francouzské opery, jež svým charakterem Krössingovi velmi vyhovovaly. V nich mohl dobře uplatnit svůj nepříliš průrazný tenor stejně jako svou schopnost herecké charakteristiky postavy, zejména když šlo o role komické. Byl ale profesionál a snažil se poctivě vyrovnat i s postavami vážnými typu Tybalta v Gounodově Romeovi a Julii. Na opačném pólu spektra někdy upadal až do drastické komiky jako například v roli loupežníka Beppa v Auberově Fra Diavolovi. Z dalších rolí francouzského repertoáru jmenujme Rogera v Auberově opeře Zedník a zámečník, Julia v Černém dominu, Dicksona v Boieldieuově Bílé paní a Cossého v Meyerbeerových Hugenotech, s nímž se setkal později v řadě inscenací na Národním divadle.

V Lortzingově Caru a tesaři se představil v roli Petra Ivanova, se ctí zvládl i mozartovské role Curzia a Basilia ve Figarově svatbě, Pedrilla v Únosu ze serailu. Jeho dominantní mozartovskou rolí po celou dobu jeho umělecké kariéry byl ovšem Monstatos v Kouzelné flétně.

Nejvlastnější Krössingovou parketou byla tvorba českých autorů. Do jeho kmenového repertoáru patřily vedle Vaška už v Prozatímním divadle především tři role smetanovské. Strážník v Hubičce a poté dvě role, jejichž představitelem byl při prvním uvedení dvou posledních dokončených Smetanových oper. Byl to Skřivánek v Tajemství, kterému někteří kritici vytýkali příliš drastickou komiku, a poté Michálek v Čertově stěně, do kterého byl obsazen při premiéře v roce 1882 na výslovné Smetanovo přání. Ladislav Novák v již zmíněném Krössingově medailonku jeho výkon hodnotí následovně: „Krössing splnil přání Mistrovo a vytvořil z Michálka jednu ze svých postav nejzdařilejších, o níž i historik Národního divadla zaznamenal, že v ní byl Krössing ‘nedostižný’ a ‘jedinečný’.“

Z dalších Krössingových premiérových výkonů v operách českých skladatelů se zmiňme o Jeanovi ve Dvořákově opeře Šelma sedlák, Toníkovi ve Zmařené svatbě Karla Šebora anebo stejnojmenné postavě v Dvořákových Tvrdých palicích. Z dalších rolí pak připomeňme například Toníka ve Smetanových Dvou vdovách, Vojtěcha v Blodkově jednoaktovce V studni, Ivana v Zakletém princi Vojtěcha Hřímalého, Jusuffa v Bendlových Černohorcích a Nácka ve Starém ženichovi. V roce 1881 účinkoval v prvním provedení Fibichovy opery Blaník v roli Kryštofa z Raedernu.

Po znovuotevření Národního divadla vystoupil Adolf Krössing poprvé na jeho scéně v roli Vaška 23. listopadu 1883.

Kromě rolí v inscenacích, jež byly převzaty z repertoáru Prozatímního divadla, se s ním v první sezoně mohli diváci setkat nově v rolích Dancaira v Bizetově Carmen, Bobše v Bendlově opeře Karel Škréta a Bohemunda ve Fibichově Nevěstě messinské.

Nejvíce možností vidět a slyšet oblíbeného sólistu měli jeho ctitelé v českých operách, kde v četných reprízách věnoval svým hrdinům veškerou péči. Z postav smetanovských to byli vedle Vaška opět především Skřivánek v Tajemství (třiaosmdesát představení), Michálek v Čertově stěně a Strážník v Hubičce. V Braniborech v Čechách se setkal se zápornou postavou Varnemana a v Daliborovi mu překvapivě byla v několika reprízách svěřena basbarytonová role Budivoje.

Adolfa Krössinga si zamiloval i Antonín Dvořák a krásnou figuru učitele Bendy v Jakobínovi napsal vlastně přímo pro něj. Zpíval jej od premiéry až do svého odchodu do důchodu bez alternace celkem v třiašedesáti představeních. Totéž platí i o Hajném v Rusalce, v němž vystoupil téměř stokrát.

V Bouři Zdeňka Fibicha byl skvělým Trinkulem, v opeře Hedy ztvárnil roli Gregoriose. Za jednu z jeho nejlepších rolí ve vážném oboru byl považován rychtář Adam Ecl v Kovařovicových Psohlavcích.

I nadále mu hojně příležitostí poskytovala díla francouzských autorů. V mnoha reprízách byl skvělým představitelem čtveřice sluhů v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Thibauta v Maillartově Poustevníkově zvonku, Rudolfa ve Vilému Tellovi a Laerta v Thomasově Mignon. V Adamově Postilionovi z Lonjumeau vytvořil roli Markýze de Corcy a v Massenetově Wertherovi postavu Schmidta.

Z jeho rolí v italských operách se zmiňme o desítkách repríz Verdiho La traviaty, v nichž vystoupil v roli Gastona a v malé roli Posla v Aidě, z dalších rolí to byli Roderigo v Otellovi a Bardolfo ve Falstaffovi. V Mascagniho Kmotrovi Frickovi se představil v postavě Hanuše a v Pucciniho Manon Lescaut v roli Gillota de Morfortaine.

Z německých romantických oper připomeňme Weberova Čarostřelce (postava Jaroše, což byl do češtiny převedený originální sedlák Kilián) anebo Bonifáce v Lortzingově Pytlákovi. V řadě repríz jej mohli diváci vidět v rolích Baltazara Zorna ve Wagnerových Mistrech pěvcích norimberských a Jindřicha Písaře v Tannhäuserovi. V Růžovém kavalírovi Richarda Strausse vystoupil v postavě Valzacchiho.

Slavný večer nastal pro Adolfa Krössinga 6. prosince 1888, kdy pod taktovkou autora Petra Iljiče Čajkovského poprvé zazpíval svým neodolatelným způsobem kuplet Triqueta v premiéře Evžena Oněgina. Návštěvníky svým podmanivým přednesem této písně okouzlil ještě v dalších sto pětapadesáti představeních.

Připomeňme i jeho další role v ruských operách jako byly Vinopal v Májové noci Nikolaje Rimského-Korsakova, lékař Bomelij v Carské nevěstě a podruh Bakula ve Sněguročce téhož autora, postavy Čekalinského v Čajkovského Pikové dámě či Misaila v Musorgského Borisi Godunovovi. V opeře polského autora Stanislava Moniuszka Strašný dvůr se představil v postavě pana Damazyho.

I na jevišti Národního divadla se nadále skvěle uplatňoval v rolích v operetách, jež v té době byly stále ještě na naší první scéně uváděny. V Netopýrovi vytvořili s Jindřichem Mošnou skvělou dvojici ředitele věznice Franka a dozorce Frosche (tehdy se ale oba hrdinové jmenovali Cela a Půlka), později byl představitelem hlavní mužské role Eisensteina (tehdy zvaného Malina). Z těch dalších připomeňme alespoň titulního hrdinu v Offenbachově operetě Fortuniova píseň, Falsacappu v Banditech. věštce Kalchase v Krásné Heleně a Paula Aubiera v Heubergerově Plesu v opeře.

Jak bylo tehdy běžným zvykem, Adolf Krössing se také úspěšně uplatnil v baletních představeních. Zaujal svým Turkem v tehdy mimořádně oblíbené baletní revue Excelsior anebo v roli Oriona v Délibesově Sylvii.

Ve sborníku Národní divadlo a jeho předchůdci hodnotí Krössingův přínos české opeře zasvěceně jeden z nejerudovanějších znalců naší divadelní minulosti Bořivoj Srba. Tento jeden z nejlepších českých dramaturgů, když mu normalizace znemožnila aktivní divadelní činnost, nalezl útočiště v Československé akademii věd, kde se mimo jiné věnoval pečlivému a mimořádně podrobnému studiu dějin českého divadla. O vynikajícím činoherním odborníkovi Bořivoji Srbovi je méně známo, že byl rovněž velkým milovníkem a znalcem hudební tvorby, zejména opery. O Adolfu Krössingovi napsal:

„Býval někdy obsazován do vážných rolí, ale nemíval v nich výraznější úspěch, neboť podléhal v přednesu i v mimice dobovým operním manýrám. Zato komické tenorové role ovládal zcela suverénně. Smetanovské postavy dotvořil na jevišti Národního divadla do klasické podoby. S přibývajícími lidskými i uměleckými zkušenostmi jim dával stále hlubší rozměr. Od drasticky buffózního pojetí se tyto jeho postavy vyvíjely k životným plastický typům, vzbuzujícím spíše úsměvnou účast a někdy i dojetí svou neohrabaností a naivní bezbranností.”

Pro tyto kvality si jej zamilovalo obecenstvo a nepřeháníme, když řekneme, že jeho obliba v operním souboru byla zcela souměřitelná s oblibou Jindřicha Mošny v činohře. Oba tito umělci byli v roce 1906 vyznamenáni udělením rytířského řádu Františka Josefa I. Pro české poměry je typické, že o tomto vyznamenání se v dobách po roce 1918 příliš nehovořilo.

V roce 1896 byl jmenován Adolf Krössing po boku svých kolegů Františka Hynka a Edmunda Chvalovského režisérem Opery Národního divadla. V Národním divadle nastudoval celkem devětačtyřicet nových titulů a vedle toho také pečoval o inscenace svých kolegů, pokud zůstaly na repertoáru po jejich odchodu do důchodu.

Profesor Srba charakterizoval Krössingovu režijní činnost následovně: „Ve své režijní práci se přidržoval tradicionalistických postupů a jako typický herecký režisér dbal především o to, aby vytvořil dobré podmínky pro uplatnění účinkujících zpěváků. Jeho režie nepřekročily rámec běžného operního stylu své doby, i když v nich postupně sílily tendence realistické.“

Za nejkvalitnější Krössingovy režie jsou pokládány inscenace tří oper, jež vyšly vítězně ze soutěže o novou operu pro Národní divadlo. Byly to Kovařovicovi Psohlavci, Foersterova Eva, a především Fibichova Šárka. Jeho první inscenací byla dnes již zapomenutá opera italského skladatele Antonia Smareglii Istarská svatba, po ní v rychlém sledu následovaly Boitův Mefistofeles a Nápravníkův Dubrovskij.

Z řady dalších si připomeňme alespoň první uvedení Pucciniho Bohémy na Národním divadle, Borodinova Knížete Igora, Glinkovu operu Život za cara (Ivan Susanin), která byla hrána v jediném představení v roce 1900, scénické provedení oratoria Franze Liszta Svatá Alžběta, dále pak Dvořákova Dimitrije, Smetanovu Čertovu stěnu či Beethovenova Fidelia. Propagátor nové tvorby Adolf Krössing režíroval také řadu premiér původních novinek, které se ale na repertoáru neuchytily a uvádíme je jenom proto, abychom si uvědomili, že skvosty naší operní tvorby vznikaly mezi řadou děl, která ať už právem nebo neprávem upadla v zapomenutí. Patří mezi ně opera českého rodáka, dlouholetého šéfdirigenta moskevského Bolšovo těatra, Váši Suka Lesův pán na námět Máchova Máje, Selská bouře skladatele Ludvíka Lošťáka, k níž jako námět použil její libretista Jaroslav Kvapil text Šubertovy hry Jan Výrava, opera Jana Maláta Stáňa anebo jednoaktovka Kamila, k níž hudbu i libreto napsal enfant terrible české hudby Ludvík Vítězslav Čelanský. Poslední původní Krössingovou režií byla v roce 1905 operní novinka Hjördis od mladého, velmi nadějného hudebníka Karla Moora, jehož ale bohužel potkal stejný osud jako Čelanského.

Po této premiéře už Krössing žádná nová díla nestudoval, zabezpečoval pouze obnovení svých starších inscenací.

Po odchodu do důchodu vystoupil Krössing v letech války v několika inscenacích, které nastudovali bývalí i současní členové činohry v jediném představení na podporu svých kolegů penzistů. Byly to například role Floriána Králíčka v Šamberkově Jedenáctém přikázání anebo Kofránka ve Štolbově Vodním družstvu, což byla někdejší role Jindřicha Mošny.

V období němého filmu stál pak Adolf Krössing několikrát před kamerami. Bohužel, nezachoval se záznam představení Prodané nevěsty v Letním divadle v Šárce v roce 1913, v několika filmech se pak objevil v drobných úložkách ve dvacátých letech.

Adolf Krössing zemřel obklopen láskou a úctou svého okolí 28. ledna 1933, dvacet dní po svých pětaosmdesátinách. Jeho pohřeb byl podle svědectví účastníků pohřbem krále. V přeplněném strašnickém krematoriu se s ním jménem vedení divadla rozloučil režisér Ferdinand Pujman a jménem kolegů herec Rudolf Deyl. Rakev zmizela za oponou za zvuků státní hymny.