Výročí Karla Ančerla

„Soudruzi, jak je možné, že sionista Karel Ančerl je stále šéfem a uměleckým ředitelem České filharmonie? Prosíme přešetřete, jak je možné, že byl dosazen nejen proti vůli celého orchestru, ale i kulturní kritiky (…). Přejeme si důrazně, aby již nedirigoval slavnostní koncert u příležitosti narozenin Josifa Vissarionoviče Stalina dne 19. prosince. Končíme slovy ‚Lidé bděte‘.“ (Někteří abonenti České filharmonie v době končícího procesu s Rudolfem Slánským, podzim 1952)

„Ančerl je typickým příslušníkem židovské národnosti, výmluvný, uhlazeného chování, má v plné míře alibistický postoj k pracovníkům Ministerstva vnitra, při rozhovoru rád dává najevo své styky s našimi některými vládními činiteli.“ (Státní bezpečnost o Karlu Ančerlovi, srpen 1961)

Karel Ančerl (1908–1973) zažil během svého života hned několik pohledů okolního světa na sebe sama. Nejprve – ve třicátých letech – jako na mladého talentovaného muzikanta a schopného interpreta soudobé hudby, který si dokázal získat evropské renomé; později jako na příslušníka „nečisté rasy“ určené k likvidaci – věznění v nacistických koncentrácích přežil zázrakem, většina jeho rodiny byla zavražděna v plynových komorách; pak je tu Karel Ančerl těsně po druhé světové válce – nadějný dirigent a čerstvý člen Komunistické strany Československa; o něco později Karel Ančerl vnímaný jako politicky dosazený vetřelec v čele České filharmonie a mimořádně neoblíbený šéfdirigent, přičemž jeho původ byl vítanou přitěžující okolností; pak je tu Karel Ančerl – světově proslulý šéfdirigent České filharmonie a mimořádná dirigentská osobnost světového formátu; po roce 1968 Ančerl emigrant a nakonec – dnes – Karel Ančerl legenda. Vykreslit všechny tyto proměny by vydalo na knihu, ne na krátký článek ke sto desátému výročí dirigentova narození.

Karel Ančerl se narodil v roce 1908 v jihočeských Tučapech v židovské rodině. Tatínek Leopold byl výrobce lihovin, nápojů a likérů a místní vzpomínali na něj a na jeho ženu Idu jako na kultivované a noblesní lidi. Karel Ančerl je dítě dvacátého století, století techniky, a jeho cesta k hudbě vlastně díky jedné moderní technologii začala. Před první světovou válkou totiž tatínek Ančerl pořídil domů gramofon, což byla atrakce nejen pro celé Tučapy, ale hlavně pro malého Karla, který u něj vysedával a celé hodiny obehrával desky. V hudebním rozletu mu rodiče zprvu nebránili, v obecné škole se učil na housle a hrál v místním orchestříku. Studia mu ale chtěli dopřát klasická. Jenže Karlovi se studium na pražské reálce vůbec nelíbilo, a tak v kvintě schválně propadl, během dalšího ročníku byl důrazně vyzván, aby školu opustil, což bez vědomí rodičů rád učinil, a od září 1926 začal studovat tam, kde chtěl – na Pražské konzervatoři.

Věnoval se bicím nástrojům, kompozici, komorní hře, dirigování, ale také čtvrttónové a šestinotónové hudbě pod vedením Aloise Háby. Na absolventském koncertě v červnu 1930 Karel Ančerl dirigoval první větu Beethovenovy 6. symfonie, ale s Českou filharmonií také v premiéře nastudoval svoji orchestrální Sinfoniettu. Na otázku, jestli z něj má být spíš dirigent, nebo skladatel, odpověděli tehdejší kritikové jednoznačně a jasnozřivě: dvaadvacetiletému absolventovi doporučili taktovku. Za první velkou příležitost, ještě ne dirigentskou, vděčil Ančerl profesoru Hábovi. Jeho čtvrttónová opera Matka totiž zaujala německého dirigenta Hermanna Scherchena, který se rozhodl dílo v premiéře uvést v Mnichově na jaře 1931. Mladíka Ančerla využil jako organizátora – musel sehnat zpěváky a instrumentalisty, jako pedagoga – musel zpěváky naučit čtvrttónové zpívání, a do třetice jako korepetitora. Ančerl se tak etabloval jako schopný a zapálený interpret soudobé hudby, kterou v dalších letech už sám dirigoval na festivalech po celé Evropě – ve Vídni, Amsterdamu, Barceloně či Paříži.

První stálé angažmá ovšem Karel Ančerl získal dík úplně jiné múze. V polovině roku 1931 ho bývalý spolužák z konzervatoře Jaroslav Ježek přivedl do orchestru Osvobozeného divadla jako houslistu a dirigenta. Ančerl vyvolal svojí prací na zkouškách velké haló, protože i u „spotřební“ taneční hudby vyžadoval maximální preciznost: v ladění, rytmu i dynamice. V listopadu 1933 však z Osvobozeného divadla odešel a následujících pět let pracoval jako hudební režisér s kapelnickými povinnostmi v pražském Radiojournalu; v roce 1934 se přitom odehrál jeho slavný dirigentský záskok, o kterém se Ančerl dověděl den před vysíláním Prokofjevovy 3. symfonie a 1. klavírního koncertu se skladatelem u klavíru. „Ančerl zvítězil na celé čáře“, psala kritika. Od roku 1935 Ančerl příležitostně dirigoval i Českou filharmonii.

„Zatím se snažím zmizet. Mám několik rozdělaných plánů, které se již částečně uskutečnily, ale sedím pořád zde. Nejraději bych se dostal k vám do Ameriky, ale bude to asi hodně obtížné a z Prahy přímo nemožné. Tak se snažím napřed dostat se z ‚Říše‘. Situace zde není záviděníhodná a hlavně pro lidi původu nečistého nemožná. Zatím se židovský majetek převádí do rukou árijských. Málo z našich vedoucích lidí zůstalo čestnými, mnozí dělají víc, než se musí. Tak na příklad Libuši v Národním divadle zakázala česká censura a německá ji potom povolila. Z našich kamarádů se drží všichni. Jinak je ale mnoho Čechů u Gestapa a dělají jim tam platné služby. No, takových není škoda.“

To je úryvek z Ančerlova dopisu z června 1939 Jaroslavu Ježkovi do Ameriky. Po zavedení nacistických rasových zákonů na okupovaném území Čech a Moravy byl v březnu 1939 okamžitě vyhozen z rozhlasu. Přes Polsko se pokusil utéct z Čech, ale Gestapo ho v Moravské Ostravě chytilo a několik měsíců věznilo. Po propuštění Ančerl odešel domů do jižních Čech, kde tři roky pracoval jako dělník. V listopadu 1942 byl spolu s nejbližšími příbuznými transportován do koncentračního tábora Terezín; za tři měsíce se tam Ančerlovi a jeho ženě Valy narodil syn Jan. V roce 1943 založil Ančerl v terezínském ghettu asi čtyřicetičlenný smyčcový orchestr složený z českých, holandských, německých a rakouských muzikantů. Na podzim 1944 byla jeho činnost zneužita při natáčení propagandistického filmu Město darované, který měl světu ukázat, jak skvěle se Židům v Terezíně žije. „Byli jsme vpuštěni do sálu vyzdobeného květinami. Všem hudebníkům byly propůjčeny černé obleky. Dirigentský stupínek byl orámovaný květinami v květináčích, aby nebyly vidět mé dřeváky. Brzy se také objevil vysoký oficiální návštěvník v SS uniformě a kontroloval, zda všechno klape. Vynořili se čeští kolaboranti s filmovými kamerami.“ Krátce po filmování byl Ančerl i s orchestrem transportován do Osvětimi.

V plynových komorách byli zavražděni jeho rodiče, manželka se synem a většina dalších příbuzných. Ančerl pokračoval do pracovního tábora Friedland. Válku přežil, ale strašlivé zážitky v něm zůstaly už navždy.

Po skončení druhé světové války se Ančerl začal vracet do života. Oženil se s Hanou Glücklichovou, dva roky dirigoval v takzvané Velké opeře 5. května, tři roky byl šéfem Symfonického orchestru pražského rozhlasu. Od jara 1948 vyučoval dirigování na Akademii múzických umění – ze dvou jeho žáků zmiňme Martina Turnovského a Zdeňka Košlera. Ve druhé polovině čtyřicátých letech se množí Ančerlovy evropské cesty – hostoval u orchestrů v Holandsku, Itálii, Belgii, Rumunsku a Sovětském svazu. Dirigoval také Českou filharmonii, která se už brzy měla stát jeho osudem.

Ančerlův vstup do budovy Rudolfina byl ovšem dost ožehavý. Když po komunistickém puči v roce 1948 emigroval dosavadní šéfdirigent České filharmonie Rafael Kubelík, s orchestrem dál pracovali Karel Šejna a Václav Neumann. A v roce 1950 dostal orchestr možnost zvolit z těchto dvou jmen nového šéfa. S 80 procenty hlasů tehdy vyhrál Karel Šejna. Jednoho dne se však na zkoušce jako nový šéf objevil Karel Ančerl. V orchestru zavládl spontánní odpor, nejen proto, že Ančerla jmenoval nepopulární ministr Zdeněk Nejedlý, ale možná i proto, že Ančerl byl od listopadu 1945 členem Komunistické strany. Karel Ančerl prokázal neuvěřitelnou míru houževnatosti a síly, když na tuto nepřátelskou atmosféru a averzi dokázal reagovat neutuchající mravenčí pílí při práci s orchestrem. Na zkouškách byl dokonale připravený, pracoval ekonomicky a důsledně; zájem o kvalitu byl na prvním místě, jakákoli ledabylost nepřicházela v úvahu. Počáteční averze se nepřímo promítla i do agentských zpráv, které někteří členové orchestru – řádově desítka lidí – dodávali Státní bezpečnosti; ta na Ančerla zavedla takzvaný pozorovací svazek pro podezření z emigrace.

V jedné ze zpráv se o Karlu Ančerlovi dočítáme: „23. září 1955 – při večerní jízdě na koncert autobusem vznesl dotaz v německé řeči na pracovníka MNV ve městě Stalinu (takto se v letech 1950–1961 jmenovalo město Brašov), zda autobus, ve kterém jeli, je rumunský výrobek. Na odpověď tázaného, že autobus je sovětské výroby, Ančerl odpověděl, že tak blbý autobus neviděl a že kdo jej konstruoval, byl nějaký vůl. (…) Při probírání dárků pro temešvárskou filharmonii vzal do ruky Dobiášovu ‚Kantátu míru‘, na které byla cena 150 Kčs, a prohlásil, že je to blbost, že by za partituru určené skladby nedal ani 3 Kčs. O samotném skladateli pak prohlásil, že je blbec a že přepisuje jednu skladbu z druhé, ale hlavně je oblíben ministrem.“ Anebo jiná zpráva z roku 1955: „Ančerl není typ ani formát pro českou klasickou hudbu. Jeho řízení – dirigování – je v podstatě improvizace a odkoukání od jiných dirigentů. V podstatě jde o typ anarchisty – osobní zájmy a prospěch. Skoro všichni členové orchestru jsou proti Ančerlovi, kterému nahlas nadávají a vyjadřují se o něm co nejhůře. Pramení to z toho, že úroveň orchestru České filharmonie je vysoká a Ančerl na toto zásadně nestačí, to jest brzdí Českou filharmonii.“

A výsledky Ančerlova „brždění“? Tak třeba jeden z největších velkých mezinárodních „boomů“ v dějinách České filharmonie. Úctyhodná řada Ančerlových turné odstartovala cestou do východního Německa na podzim 1954, do března 1968 čítala šedesát cest do osmadvaceti států světa. Zahrnula prakticky všechna prestižní pódia, kterými se orchestr může pyšnit: od vídeňského Musikvereinu po newyorskou Carnegie Hall.

Nejčastěji jezdila filharmonie do Rakouska, ať už do Vídně nebo na Salcburské hudební slavnosti, kde hrála poprvé v roce 1963. V tehdejších vídeňských kritikách let například čteme: „Aby naše vídeňské orchestry zahrály Mozartovu Pražskou symfonii tak elegantně a krevnatě zároveň, tak přirozeně a pramuzikálně, to by musely mít zvlášť dobrou náladu. – Bylo vidět demonstrativně tleskajícího Herberta von Karajana.“

V českých zemích Karel Ančerl byl a je často považován za dirigenta věcného, zaměřeného především na rytmickou složku hudby, za dirigenta, kterému ve výraznější míře chybí romantická citovost či strhující temperament. Nikdy nezaškodí porovnat tyto tuzemské charakteristiky s tím, jak Ančerla viděla Evropa a svět. Dirigentův přítel Karel Šrom si v roce 1968 dal tu práci a ze zahraničních kritik sestavil zajímavou mozaiku. Jaký tedy byl Karel Ančerl? „Dirigent světového formátu… Rozený vůdce orchestru… Dirigent moudré uměřenosti… Antistar… Energický, přesný, taneční… Srší temperamentem, strhuje svým švihem… Postaví-li se před orchestr, vznikne okamžitě vysoké umělecké napětí… Vytáhne z každého orchestru, co nejvíc lze: jiskrnost, zvučnost, brilantní lesk, ostrý vzruch, oheň, hloubku, sílu… U něho je proudící energie vším… Mnohé espressivo zůstane nezapomenutelné svou jižní žhavostí…“ Jako takový byl Ančerl zván k nejlepším světovým orchestrům – Berliner Philharmoniker, Concertgebouworkest, London či New York Philharmonic Orchestra. Celkově dirigoval asi pětašedesát zahraničních orchestrů v jednadvaceti zemích. Charakteristické bylo, že o jeho úspěších se doma moc nepsalo, což je o to paradoxnější, že na svých cestách oddaně sloužil české hudbě. Ale tak už to někdy chodí…

Druhou polovinu srpna 1968 trávil Ančerl v USA, kde dirigoval tři koncerty s orchestry z Bostonu a Clevelandu. Když se dověděl o okupaci Československa „spřátelenými armádami“, rozhodl se nevrátit domů, ale zamířil do kanadského Toronta, kde se měl od sezony 1969/1970 stát šéfem tamního orchestru. Do Kanady se za ním postupně dostali i zbylí členové rodiny. Otázka, horečně prožívaná, zněla jasně: Zůstat v Kanadě natrvalo a už nikdy se nevracet domů? „Nemohu udělat tentokrát takovou zásadní chybu, jakou jsem udělal v roce 1939, tím, že jsem pevně věřil, že se vše obrátí a že musím zůstat, abych mohl pomáhat, kde jsem předpokládal, že pomoci mohu. Poučil jsem se a jsem přesvědčen, že bych za této situace nikomu pomoci nemohl (…).“

Do Československa se pak Karel Ančerl vrací už jen jednou. Na Pražském jaru 1969 diriguje dva koncerty s Českou filharmonií – svoje poslední. Pak už vede tuhnoucí politická situace k jedinému: Ančerl odříká všechny své pražské závazky. Je to ztráta pro Českou filharmonii i domácí hudební scénu. V Kanadě se naproti tomu ze všech sil snaží zapojit do nového prostředí i práce s orchestrem, který před ním vedl mladičký Seiji Ozawa: „Prozatím se mi podařilo probudit zájem o kvalitu a to považuji za nejdůležitější pokrok. Mohu stupňovat požadavky a dokonce jsem s odbory vyhrál boj o dělené zkoušky, které dosud nebyly možné.“ Po třech letech se počet abonentů Toronto Symphony Orchestra zvyšuje z 6.000 na 15.000 – jasný důsledek rostoucí kvality Ančerlova tělesa. Přijíždějí vynikající sólisté, třeba Isaac Stern, Mstislav Rostropovič či Rudolf Firkušný. Na Ančerla v Torontu dodnes v dobrém vzpomínají, třeba jeho hráč na bicí nástroje Paul Caston… „Ančerl přinesl do Toronta velkou středoevropskou uměleckou a hudební tradici. Do té doby ji Toronto nemělo a nedirigovali u nás ani žádní velcí dirigenti. Ančerl například báječně dělal Mozarta. Moc dobře si vzpomínám na Jupiterskou symfonii. Neumím popsat proč, ale bylo to, jako když sledujete puzzle – všechno do sebe zapadá a vzpomínám si na svůj pocit: ‚Ano, teď to skutečně dává smysl!‘ Myslím, že do Toronto Symphony Orchestra přinesl zralost a dovedl orchestr na jinou úroveň.“

Ančerl také pravidelně hostoval u orchestrů v Bostonu, Clevelandu, Chicagu, New Yorku a Philadelphii. Česká hudba měla na jeho koncertech nezastupitelnou roli, s Newyorskou filharmonií tak například uvedl výběr z české barokní hudby, s Clevelandským orchestrem Sukova Asraela. Jezdil samozřejmě i do Evropy, spolupracoval s orchestrem Hudební mládeže nebo s amsterdamským Concertgebouworkest. Slibně se rozvíjející dráhu světového dirigenta zbrzdila a nakonec přervala nemoc. Karel Ančerl zemřel v pětašedesáti letech v červenci 1973.

I když se to nemusí zdát, posledních pět let jeho života bylo šťastných, i když je Ančerl prožil mimo svůj domov. V Torontu totiž zažil něco, co jeho životu prakticky už od roku 1938 chybělo – svobodu. A to vůbec nebylo málo.