Fidelio: Praha versus Drážďany

Jediná Beethovenova opera je v hudebním světě neodmyslitelnou součástí repertoáru operních divadel. Ne tak tomu bylo v porevolučním kvasu u nás. To naštěstí po dlouhých 27 letech absence skončilo, a tak naši diváci již nebudou muset cestovat za tímto dílem třeba do Vídně, Drážďan nebo Berlína, i když jsou samozřejmě takováto poznávání výsostně přínosná. Vychutnají si tak Beethovenovu hudbu v krásném intimním prostředí Stavovského divadla, kde mělo toto dílo svoji českou premiéru v roce 1814, nedlouho po uvedení jeho poslední, třetí verze, ve vídeňském Theater an der Wien.

Dílo, jehož základním motem je touha po svobodě, bylo například první operou, uvedenou 4. září 1945 ve válkou zdevastovaném Berlíně. A to v jediném divadle, které nebylo zničeno, Theater des Westens. Rovněž rozbombardovaná Státní opera ve Vídni zahajovala po mnohaleté poválečné rekonstrukci 5. listopadu 1955 touto operou svoji novou éru. Jako mladý chlapec si dobře vzpomínám, jak jsme s celou rodinou seděli doma u radiového přijímače a napjatě poslouchali vídeňský přenos celé opery. Dirigoval Karl Böhm. Obsazení bylo exkluzivní. Titulní role zpívali Anton Dermota a Martha Mödelová .

Třetí návrat bych učinil do Drážďan. V roce 1945 byla opera provedena se Staatskapelle pod Erichem Keilberthem. Bylo to v sále lázeňského domu ve čvrti Bühlau, sedm kilometrů od centra na vrchu nad Labem. Toto místo bylo snad jediné, které nebylo v Drážďanech zničeno nesmyslným spojeneckým náletem v únoru 1945. Po třech letech byl obnoven secesní drážďanský Schauspielhaus ležící hned za Zwingerem. V něm pak začala hrát opera a prvním zahajovacím představením byl právě Fidelio. Operní provoz zde fungoval až do otevření nově zrekonstruované Semperovy opery v roce 1985, otevřené Weberovým Čarostřelcem. V této budově pak byl Fidelio nově připravován k 40. výročí NDR na podzim 1989. V létě tohoto roku utíkali východoněmečtí občané přes Maďarsko a přes Československo na západ. Komunistický režim se začal pomalu hroutit. V německých městech, a také v Drážďanech, probíhaly velké demonstrace. Dne 4. října, na základě dohody vyjednané spolkovým ministrem zahraničí Hansem Dietrichem Gentscherem, byl povolen odjezd vlakem velkého množství východoněmeckých uprchlíků z německého velvyslanectví v Praze do Západního Německa. Cestovali samozřejmě též přes Drážďany. V této pohnuté době, kdy v ulicích byli demonstranti a kolem Semperovy opery jezdila policejní auta a pohybovali se v civilu agenti tajné služby Stasi i uniformovaní policisté, se konala 7. října premiéra Beethovenovy opery. Po sboru vězňů ve druhém dějství údajně diváci plakali a křičeli. Dne 9. listopadu pak padla Berlínská zeď, režim se zhroutil a Německo bylo sjednoceno.

Zajímavé je, že opera, jejímž krédem je boj za svobodu a boj proti útlaku, se hrála jak za nacistického režimu, tak velmi často v bývalé NDR, kdy byly ideje díla šikovně využívány, nebo spíše zneužívány k podpoře vládnoucího režimu. Všechny tyto události se samozřejmě odrazily v pojetí režisérky Christine Mielitz, aktivní účastnice pohnuté doby, pro kterou byl Fidelio již sedmou režií na jevišti tohoto divadla. Režisérka, rodačka z Chemnitzu, vystudovala na Hudební akademii Hannse Eislera ve Východním Berlíně u slavného Götze Friedricha. Jako stážistka pracovala v Drážďanech pod neméně proslulým režisérem Hary Kupferem, který zde působil v letech 1972- 1980 jako operní intendant. Vrátila se sem roku 1982 jako tzv. Oberspielleiter a vytvořila též několik samostatných režií.Pro zajímavost, v roce 1980 režírovala na zdejší scéně Dvořákovu Rusalku. V důsledku svého drážďanského působení byla s poměry a možnostmi souboru dokonale seznámena, což jí velmi usnadňovalo prosazování jejích tvůrčích záměrů. Je též inscenátorkou ku příkladu zdejšího Wagnerova Lohengrina, který se v nezměněné formě hraje již 36 let. Je zajímavé, jak dlouho se některé inscenace na scéně drží. Pro divadlo jsou to jednak důvody ekonomické, protože v Drážďanech diváci navštěvují Semperovu operu jako význačný kulturní skvost a návštěvnost na stejnou inscenaci je i po řadě let vždy veliká (93%). Navíc se v dalších reprízách objevuje celá plejáda různých hostujících umělců a každý svoji postavu podává a hlavně zpívá jinak. Všechny níže uvedené aspekty jsou možná důvodem, že se Fidelio stále hraje a dosáhl do současnosti 133 repríz.

Inscenační výklad Christine Mielitz se nevrací do historie, ale přenáší nás do věznice nedávné doby (údajně byla určitým vzorem věznice Stasi v nedalekém Budyšíně). Zde bych odbočil a přenesl se o čtyři roky zpět do lužické Chtěbuzi, kde byl Fidelio hrán místním operním souborem v interiéru pravého vězení z dob NDR. O tomto velmi zajímavém provedení jsem ostatně tehdy informoval na stránkách Opery Plus (Beethovenův Fidelio ve skutečné věznici).

Vraťme se do hlediště Semperovy opery, kde se chvíli před začátkem představení po zvednutí krásné malované opony od Ferdinanda von Kellera objeví před setmělým jevištěm bílý propustný šál s malbou jakéhosi ptakočlověka z dílny německého surrealistického malíře Edgara Endeho. Poté výtečně disponovaná Staatskapelle pod velmi impulsivně dirigujícím Angličanem Jonathanem Darlingtonem, šéfem opery v kanadském Vancouveru, zahraje předehru. Po jejím konci se na plně rozsvícené scéně objeví na točně postavený interiér jedné ze stroze vybavených služebních místností věznice. Přes celé jeviště se na úrovni forbíny táhne ostnatý drátěný plot držený betonovými sloupy. Ještě, že jsme neseděli v přízemí, ale na balkoně a nemuseli sledovat děj na jevišti skrze poměrně hustá drátěná oka.

Autorem scény a kostýmů je oblíbený německý výtvarník paní režisérky, Peter Heilein. Všichni aktéři, související nějak s věznicí ( kromě Marceliny)jsou zásadně oblečeni v uniformách. To jen podtrhuje pochmurnost a zlověstnost celého prostředí. A Tak se nám v sobotu 15.září představuje ve výtečné pěvecké formě Manuela Uhl jako Leonora (mimochodem na poslední chvíli si odskočivší z náročných zkoušek na stejnou roli v novém Fideliovi v Praze za onemocnělou avizovanou Američanku Jacquelyn Wagner). Hlasově naprosto vynikající je Marcelina mladé Finky Tulli Takaly, členky zdejšího souboru. Doporučuji její Gildu ve Verdiho Rigolettu na zdejší scéně. Do třetice, žalářník Rocco nemůže být obsazen lépe. Vždyť jeho představitel, Kammersänger Georg Zeppenfeld je mimo jiné každoročním ztvárnitelem velkých wagnerovských partů na festivalu v Bayreuthu. Jeho krásný, kulatý bas je vyrovnaný ve všech polohách a ta skvostná dikce se nejlépe projevujíe ve známé árii o zlatě. Nesmím zapomenout na standartně zpívajícího Texasana Josepha Dennise, ztvárňujícího Jaquina. Otáčivé jeviště se dává do pohybu a ocitáme se v další v služební místnosti věznice, kde jako ve školních lavicích za přítomnosti Rocca sedí uniformovaní dozorci a účastní se jakéhosi bezpečnostního školení. Jako vichřice se přižene ředitel věznice Pizzaro. Při procházení depeší objeví dopis varující ho před kontrolou věznice ministrem. Předčítá jej a spustí svoji nenávistnou árii ,,Ha welch ein Augenblick…” Bohužel, zdejší oblíbený baryton Markus Marquardt nebyl ve formě a obzvláště ve vyšších polohách zněl jeho hlas unaveně. Ale již před rokem jeho Wotan ve Wagnerově Ringu nebyl stoprocentní. Scéna se opět otáčí a zastavuje v otevřené polokruhové výseči. Zmíním se teď o slavném sboru vězňů korzujících za dozoru stráží mezi drátěnými ploty. Jak plasticky a mohutně se nesl zvuk početného posíleného mužského sboru velkým prostorem hlediště opery, byla vskutku nádhera. Teď si myslím, že si všichni v Semperově opeře zasloužíme přestávku.

Vrátím se zpátky do Prahy. Na úvod bych konstatoval, že současná nová inscenace Very Nemirovy a scénografky Ulriky Kuntze je daleko příjemnější a lidštější nežli ta drážďanská. Konečně vznikala v úplně jiné době. Ano, jeviště Stavovského divadla také přehrazuje na forbíně stěna. Před tou se Leonora převléká po celou dobu předehry z ženy na chlapce, což poněkud odvádí pozornost od poslechu krásné hudby. Myslím, že tuto Leonořinu proměnu snad není třeba divákům polopatisticky vysvětlovat. Ale budiž. Pak se otevře pohled do jakéhosi jednoduchého krychlového a nikterak hrůzného prostoru nádvoří věznice. Setkáváme se s podomácku oblečenými, ale dobře rozehranými třemi protagonisty představení Fideliem, Marcelinou, Roccem a Jaquinem v podání Melanie Diener, Felicitas Fuchs, Olega Korotkova a Josefa Moravce. Další scéna se strážemi zadržujícími dav lidí, dvěma řadami úředníků a soptícím Pizzarem – Sebastian Holecek , byla zcela jiná než v Semperově opeře. Dojem početně samozřejmě mnohem menšího sboru vězňů, bohužel pokazilo pěvecky špatně podané sólo prvního vězně. Poprvé porušuji to, že jsem se nechtěl vyjadřovat k hudební stránce, protože recenzí kolegů ohledně tohoto tématu bude dost.

Z Prahy zpět do “Florencie na Labi”. V sále zhasínají světla, boční stěny a pozadí věznice vyjíždějí nahoru a navozuje se dojem jako bychom sjížděli výtahem do podzemí. Zpoza potemnělé scény vystupuje velmi elegantně a draze oblečený muž, jisto jistě příslušník nejvyšší společnosti. V rukou, které jsou ale spoutané policejními želízky, má luxusní kožený kufřík. Jako by byl právě zatčen. Počíná s postupně nastupujícím forte svoji slavnou úvodní árii ,,Gott, welch Dunkel hier...” Je to samozřejmě Florestan ztvárněný velmi známým tenorem Robertem Deanem Smithem, který také zastoupil na poslední chvíli za svého onemocnělého kolegu, Slovince Tomislava Mužeka. Tento rodilý Američan, přeškolený z barytonu na tenor, již dlouhou dobu zpívá na největších scénách jak role wagnerovské, tak i ostatní dosti pestrý tenorový repertoár. Slyšel jsem jej dříve třeba v Mnichově, kde zpíval Jeníka ve Smetanově Prodané nevěstě, nebo před deseti roky právě v Drážďanech, kde vytvořil s Waltraud Meier nezapomenutelnou dvojici v Bizetově Carmen. Jakousi věží uprostřed scény přijíždějí, teď již výtahem, Rocco s Leonorou. Není jistě třeba popisovat standardně podaný děj a akce mezi našimi třemi protagonisty. Výtahem přijíždí Pizzaro a v poněkud pomalejší sekvenci probíhá klíčová scéna, kdy se snaží guvernér věznice Florestana zabít. Leonora dle mého vkusu až příliš pozdě vytahuje revolver na obranu svého muže. Za scénou zazní trubka oznamující příjezd ministra a Pizzaro kvapně odchází. Pak již jen následuje pěvecky vzorně podaný duet Leonory a Florestana ,,O namen lose Freude…“ Jeviště se rozsvítí do závěrečného obrazu. Početný dav občanů s nadšením vítá příchozího ministra (pěvecky matný Sebastian Wartig), Leonoru i Florestana. Rocco je šťastný, že se jeho dcera vrací k Jaquinovi a rozjásaným hymnem opera končí. Nekončí ale obrovský a dlouhý aplaus. Jistě zasloužený.

A druhé dějství v Praze? Díky sníženému stropu se ocitáme v jakési mansardě, kde se v kupě papírů hrabe vysílený a zničený Florestan. Režisérčiným představám jistě herecky vyhovující i velmi dobře zpívající Švéd Daniel Frank. ( Jaký to byl výtečný Tannhäuser před třemi lety ve Státní opeře). Škoda, musel do svého hlasu tolik nakládat, v důsledku necitlivého umístění až do pozadí scény. Jak pak se to projeví až bude inscenace přenesena na velké jeviště Státní opery? Každý metr je na scéně zvukově důležitý . Za trest bych režisérce při zkoušce odebral mikrofon a donutil ji aby musela pokřikovat na zpěváky jen svým hlasem. V tom měla ,,protekci“ roztomilá představitelka Marceliny, pohybující se většinou na kraji jeviště. Chvíli přeskočím děj a zastavím se v místě v exponovaném dramatickém momentu, kde Leonora prozrazuje svou totožnost a odhalením se opět vidíme červený pás zmenšující poprsí. Tento moment vzbudil v hledišti smích i potlesk (vůbec nejsem proti jakémukoli odhalování, vždyť paní režisérce v její inscenaci Verdiho Otella před několika lety na jevišti v Drážďanech pobíhaly na pobřežní pláži s palmami děvčata v bikinách a moc se mi to líbilo). Ale aby toho nebylo málo, z propadliště vyjede polonahý trumpetista, rovněž přes svá mužná prsa obepnutý stejným červeným pásem, aby oznámil příjezd ministra a zase zmizí pod jevištěm. Reakce publika je opět humorná. Tím je veškeré dramatické napětí fuč. Nakonec, nějaká legrace musí být. Jsme přece v divadle. Nechci se rouhat nebo vytahovat, ale viděl jsem ve svém, bohudík, již dosti dlouhém životě mnoho inscenací Fidelia na řadě světových i menších scén. U nás se objevila tato opera též častokrát. Nikdy jsem ale neslyšel smát se diváky v tolik dramatickém a tragickém druhém dějství a pevně doufám, že se toho už v jiných produkcích nedočkám. Vše ale dopadne dobře, fešácký, neslaný nemastný matný ministr Paula Armina Edlmanna opatrně naznačí zlotřilému Pizzarovi, jak s jeho činěním nesouhlasí a ten jako zajíc uteče. Vězením nervově zničený Florestan a osudem postižená Leonora se dají dohromady a jsou vyvezeni do výše nad jásající dav. (Veselo)hra končí.

Nechci již dále srovnávat. Nebylo by to obzvláště v hudební otázce férové. Hrát Fidelia s jedním z nejlepších orchestrů světa s maximálním počtem hráčů ve velkém akustickém prostoru je trochu jiné, než se zredukovaným orchestříčkem v intimním prostředí, byť krásného divadla

 

Ludwig van Beethoven: Fidelio
Semperoper Dresden, 15. září 2018

Dirigent: Jonathan Darlington
Režie: Christine Meilitz

Florestan: Roberte Dean Smith
Don Pizzaro: Markus Marquardt
Leonore: Manuela Uhl
Marzelline: Tuuli Takala
Rocco: Georg Zeppenfeld
Jaquino: Joseph Dennis
Don Fernando: Sebastian Wartig