Bonbónek pro milovníky experimentální hudby: La fabbrica illuminata Luigiho Nona

Užití lidského hlasu může být a často i bývá mnohotvárné. Leč troufám si říci, že skladby pro sólový hlas a magnetofonový pás se programují poměrně zřídka. Pro zvídavého diváka, hledajícího občerstvující momenty v hudební nabídce našeho hlavního města, tak může takový večer působit jako lahodná návnada, po které skočí každý zmlsanější posluchač chtivý raritních hudebních kousků. Přesně takový požitek slibuje večer elektroakustické hudby 13. listopadu v Experimentálním prostoru NoD z dílny PKF – Prague Philharmonia, v jehož rámci bude uvedena vedle skladeb Miloslava Kabeláče a Miloslava Ištvana také La fabbrica illuminata italského skladatele Luigiho Nona se sopranistkou Lucií Silkenovou.

Již samotná osobnost Luigiho Nona vyvolává vzrušení. Rodilý Benátčan (1924–1990) byl členem italského protifašistického odboje a v roce 1952, kdy u nás probíhaly tolik neblahé politické procesy, vstoupil do Komunistické strany Itálie. Jaký to protiklad právě ke Kabeláčovi. Ve svých skladbách nezřídka zhudebňuje texty ultralevicových filosofů a revolucionářů: Che Guevary, Fidela Castra a dokonce i Julia Fučíka. Přesto si troufám říci, že Nono byl především humanista, který se celý svůj život zabýval bezprávím páchaným na druhých lidech. Viděl ho svýma vlastníma očima a vyjadřoval ho moderními prostředky „nové hudby“.  Ve skladbě Intolleranza (1960–1961) útočí na projevy nesnášenlivosti a násilí vůči uprchlíkům (jak aktuální!). Ve skladbě Sul Ponte di Hirošima (1962) se zamýšlí nad důsledky nukleární války. Reagoval i na další historické události 20. století: na holocaust (Ricorda cosa ti hanno fatto in Auschwitz, 1965), španělskou občanskou válku (Epitaffio Federico García Lorca) nebo protifašistický odboj (Il canto sospeso). Nikoliv náhodou byl Nonovým jménem – Nonoprojekt – nazván program pro školy zabývající se výchovou studentů k toleranci, lidským právům a evropské integraci.

Skladbu La fabbrica illuminata zkomponoval na objednávku italské veřejnoprávní rozhlasové stanice RAI pro koncert k zahájení Prix Italia 1964. V té době už tvořil společně s Pierrem Boulezem a Karlheinzem Stockhausenem ikonickou trojici symbolizující hudební avantgardu 50. let. Do té ho katapultovala již zmíněná průlomová kompozice Il canto sospeso z přelomu let 1955 a 1956, v níž zhudebňuje texty politických vězňů čekajících na popravy ve fašistických lágrech. Nabídka RAI přišla v době, kdy Nono sbíral materiál pro svou kompozici z oblasti hudebního divadla s názvem Un diario italiano. V té době se, jak sám uvádí v komentáři skladby, v myšlenkách velmi intenzivně zabýval bojem italských dělníků za lepší pracovní podmínky. Po návštěvě benátské ocelárny Italsider di Cornigliano píše: „V bouřlivé a žhnoucí realitě Cornigliana jsem nebyl ani tak rozvrácen akustickou či až neskutečnou vizuální velkolepostí válcoven nebo neúprosnou rituálností vysokých pecích, ale násilím, které pro mne v těchto místech, v těchto složitých podmínkách představovala reálná přítomnost dělníků. Zde se zrodila myšlenka a texty pro skladbu La fabbrica illuminata.“ Materiál natočil přímo v ocelárně Cornigliano, včetně hlasů zdejších dělníků. Poté následovala dvouměsíční dennodenní práce v milánském studiu RAI ve spolupráci s Marinem Zuccherem. Dva měsíce hledání, technicko-akustických diskusí, třídění natočeného materiálu a dalších úprav. K nahrávkám z ocelárny přibyly materiály natočené přímo v milánském studiu – mumlání, křik, zpěv, mluvené slovo, jenž skvěle interpretoval sbor milánského RAI a mezzosopranistka Carla Henius, která při premiéře zpívala rovněž sólový part. „Na této práci mne bavily především nevyčerpatelné možnosti, které elektroakustické studio nabízí lidskému hlasu, tomuto nádhernému nástroji, vždy tak trochu novému, nejen omezujícímu se na zpěv, ale užitému rovněž v dalších mnoha způsobech expresivity. Práce na La fabbrica illuminata pro mne byla v mnoha ohledech zásadní, provokovala mne a osvobodila vstříc novému rozvoji. Živé provedení podtrhuje dvě dimenze této skladby – nahrávku v kombinaci s reálným lidským hlasem. Vnímáte v podstatě pět složek – čtyři spojené nahrávky a tou pátou je živý zpěv,“ zní dobový komentář Luigiho Nona.

V závěru této úvahy se zmiňme ještě o textu skladby. Nono použil slova Giuliana Scabia. Dílo pak končí čtyřverším Cesara Paveseho:

Přecházejí rána
Přecházejí muka
Nebude to takto trvat věčně
Cosi znovu nalezneš

První část kombinuje popis situací (spáleniny… škodlivé výpary… masa roztavené oceli) s expresivními proklamacemi (říkali jsme jí továrna mrtvých…, kolik minut má člověk, aby umřel?…). Druhá část přináší expresivnější zabarvení, pracuje s pocity a dramatizací různých životních momentů (panika sílí… mluví o smrti… komora zvaná hrob…). Nono pracuje s útržky, hesly, které však jako celek vytváří zvukově kompaktní, promyšlené a hlavně nesmírně emotivní dílo, vysoce originální v porovnání s jinými kompozicemi se sociálně-aktuální tématikou.

Skladba byla cenzurována a její provedení vedením RAI zakázáno. Prvního uvedení se dočkala 15. 9. 1964 na Mezinárodním festivalu soudobé hudby v Benátkách.  V Praze zazní v úterý 13. listopadu od 19.30 v Experimentálním prostoru NoD v cyklu Krása dneška PKF – Prague Philharmonia.

Tři otázky pro Lucii Silkenovou

Za svůj profesní život jste provedla mnoho soudobých děl. Čím se od nich Nono liší?

Nonova skladba je velmi složitá už jen při čtení partitury, která obsahuje mnoho stran textu osvětlujícího interpretaci. Mimo jiné uvádí například i rozestavění reproduktorů během koncertu či různé příklady šepotů. Bylo tedy velmi složité se celou knihou probrat až k výsledným osmi stranám not, které jsou plné symbolů dříve v knize vysvětlených.

Podílela jste se na kompletní nahrávce Kabeláčových symfonií. Když porovnáte Nona a Kabeláče. Jaký je mezi nimi rozdíl, když mluvíme o práci s hlasem?

Nona mohu zatím soudit jen podle skladby La fabbrica illuminata, kdežto Kabeláče jsem si naposlouchala opravdu důkladně. Díky spolupráci na souborném vydání všech jeho symfonií pro Supraphon jsem poznala Kabeláče jako skvělého symfonika, často velmi lyrického skladatele, který využívá disharmonie jako emocionálního prostředku k vyjádření napětí, bolesti či utrpení. Nonova skladba je jiná, skladatel sesbíral nehudební motivy v italských ocelárnách a doplnil je lidským hlasem. Ten ovšem v tomto případě příliš nezpívá, ale různě deklamuje, šeptá, vyslovuje na tónech, a když se ozve pár tónů za sebou, jde o sled sekund, kvart či septim. I notový zápis je složitý. Poprvé budu zpívat s magnetofonovým pásem a i když by se mohlo zdát, že jde vlastně o takový standardní halfplayback není tomu tak. Zvuky z elektronického pásku nejsou dílem orchestru ani sboru, proto neexistuje ani partitura, která by vše popisovala. V notách mám tedy místo narážek či notové osnovy jen čísla, která znázorňují přesný čas skladby. Vím tedy v jaké vteřině nastoupit a po kolika dalších vteřinách přestat. Je to oříšek, ale věřím, že ho rozlousknu a že i diváci docení tuto skladbu napsanou na půdorysu složitých šedesátých let v Itálii.

Obsah i hudební zpracování jsou vskutku dosti kontroverzní. Jaký jste si k této skladbě našla vztah? 

To prozradí asi až samotný koncert. Mám zkušenost, že u složitých soudobých skladeb se vztah buduje postupně a často dílo doceníte až po vícerém opakování. Také velmi záleží na atmosféře večera, kde buď posluchači skladbu vnímají a přijmou ji s nadšením, nebo jsou vlažní a pak i stav interpreta po koncertě nemůže být plný euforie, ale spíše zklamání z nepochopení a nedocenění složité práce na skladbě. V každém případě jde ale o jedinečné dílo, které patří do světové literatury hudby 2. poloviny 20. století, a zpívat ho je minimálně vzrušující zážitek.