Andrej Borejko: Rád pracuji s faksimiliemi a naplňuji co nejvěrněji ideu skladatele

Dirigent polsko-ruského původu s kořeny na Ukrajině, to je v této době docela psychicky náročná změť. S takovou rodinnou predispozicí se v současném válečném konfliktu musí vypořádávat Andrej Borejko, světoběžník, který před čtyřmi lety přijal post hudebního a uměleckého ředitele Varšavské národní filharmonie.

Ve světe je nazýván advokátem soudobé hudby, snaží se prosadit na světová pódia hudbu Paula Kletzkého, André Tchaikowského a k naší radosti i Miroslava Kabeláče. Rád také přivádí zpět do života zapomenutá díla slavných skladatelů. Do Rakouska a do Prahy přijel provést poslední dokončenou symfonickou báseň Alexandra Skrjabina Prométheus: Báseň ohně, ve které se pokusil o syntézu hudby a světelných efektů (tzv. světelný klavír). V Bruknerhausu v Linzi bude skladba provedena se sborem, ale bez světel. V Praze se 11. a 12. ledna 2023 můžeme těšit na provedení včetně sboru i světelné show.

Máte polsko-ruský původ, činí vám to problémy v dnešní době?
Narodil jsem se v Leningradě, což je dnes Petrohrad. Otec je Polák, matka Ruska. Aby to bylo ještě komplikovanější, ze strany mého otce pochází část rodiny z Volyně, což je oblast na Ukrajině. Rusku – nebo spíše Sovětskému svazu – vděčím za kvalitní vzdělání, strávil jsem tam mládí a měl jsem fantastické učitele. Rusko jsem opustil už v roce 1989, v současné době žiji v Německu. V době propuknutí konfliktu, tedy 24. února 2022, jsem byl v Itálii a svůj kategorický protest jsem vyjádřil tím, že jsme na koncertě onoho dne zahráli ukrajinskou hymnu. Byl to velmi emocionálně vypjatý moment, Ukrajinci, kteří byli přítomni, měli v očích slzy. Také mám velmi blízké spolupracovníky mezi Ukrajinci, za všechny jmenujme například Maestra Valentina Silvestrova, ukrajinského skladatele, jehož hudbu hraji od roku 1987, několikrát jsem vystupoval v Kyjevě a ve Lvově – prostě ta země je velmi blízká mému srdci. Svůj postoj jsem jednoznačně vyslovil už v roce 2014 po anexi Krymu. Moji ukrajinští přátelé jsou si vědomi toho, že ne všichni Rusové jsou na straně Putina. A já pevně věřím v to, že Ukrajina zvítězí v této válce.

Pocházíte z hudební rodiny?
Můj otec byl učitelem zeměpisu, maminka byla baletka. Jako malý jsem byl tedy obklopen hudbou k baletu. Maminka si velmi přála, abych byl také tanečník. Jenomže v té době existovala v Leningradě škola pro tanečníky až od deseti let věku. Tak dlouho nechtěla čekat. Proto mě dala do slavné internátní chlapecké sborové školy Petrohradské státní akademické kapely, kde jsem byl od sedmi let. Zde jsem získal vynikající hudební základy, hrál jsem na klavír, učili jsme se harmonii, dějiny hudby a podobně.

V tom případě jsem trochu zmatená, jak se stalo to, že jste založil jednu z prvních rockových kapel v tehdejším Sovětském svazu? Byla to pubertální recese?
V osmdesátých letech nastala v Sovětském svazu takzvaná „perestrojka“ – do té doby nebylo možno nejen že hrát, ale ani beztrestně poslouchat hudbu ze Západu. Najednou se otěže trochu povolily a téměř vše bylo možné – a my jsme se spolužáky z konzervatoře založili rockovou kapelu Model, s jinými spolužáky jsem pro změnu hrál jazz. Také jsem se zapojil do skupiny, která provozovala barokní a renezanční hudbu. Ze všeho jsem si vzal to nejlepší – jazz mi vybrousil smysl pro rytmus, z rocku jsem získal patřičný „drive“. Díky historické hudbě jsem se naučil základy hry na mnoha středověkých nástrojích, například barokní flétnu, a užíval jsem si tu radost hrát v komorním souboru. Jako klavírista jsem totiž byl sólový hráč – individualista, ale když jsme hráli skladbu pro čtyři flétny, zažíval jsem čirou radost. Naše seskupení se jmenovalo Res Facta a byli jsme teprve druhým tělesem v tehdejším Sovětském svazu, průkopníci, učili jsme se hrát na kopie starých hudebních nástrojů, překládali jsme knihy s touto tematikou, bylo to pro nás vše úplně nové. Specializovali jsme se na trubadúrskou hudbu.

Jak jste dospěl k tomu, že jste se nakonec stal dirigentem?
Na tehdy Leningradské konzervatoři jsem vystudoval sbormistrovství, ale můj sen byl studovat skladbu. Bohužel můj učitel skladby po dvou letech dostal rakovinu a zemřel. Byl jsem z toho úplně v šoku, cítil jsem se vykolejený a ztracený. Potom mě jeden spolužák pozval na svoji hodinu dirigování u Alexandra Dmitrijeva – v naší škole byly otevřené hodiny, každý se mohl přijít dívat. Několikrát jsem se byl podívat a byl jsem nadšen ze způsobu výuky, pak mě to nechali vyzkoušet – vtáhlo mě to a už jsem u toho zůstal. Po roce studia jsem začal pracovat jako druhý dirigent – asistent – v Uljanovsku. Hlavní dirigent byl slavný, a tudíž pořád na cestách, měl jsem tedy mnoho příležitostí dirigovat koncerty. Bylo to v letech 1986-89, orchestr byl výborný, sál byl krásný, bylo to to období perestrojky, začali jsme hrát Stravinského a Webera a publikum bylo lačné po hudbě… V roce 1989 jsem se přesunul na Ural do Jekatěrinburgu, následovala Poznaň v Polsku, potom Kanada, Německo, USA… A teď jsem tady (smích).