Týden s tancem

Co nového ve světě tance v týdnu od 26. listopadu 2018? Po smršti premiér se i na taneční scéně uklidnilo. Můžeme vás pozvat na nový projekt do Alty, jednu předpremiéru a pár zajímavých kousků navíc.

Premiéra Andrey Miltnerové a Jana Komárka
Už dnes a zítra se ve Studiu ALTA chystá novinka: premiéra s názvem Oslava, která ale nemá žádnou souvztažnost s osmičkovým rokem, ke kterému se naši choreografové také vyjadřují. Taneční inscenace Andrey Miltnerové je jako večírek pro pět tanečníků a zkoumá lidské charaktery v různých společenských situacích.

Prvotním impulzem k vytvoření nového autorského díla (Andrea Miltnerová nepatří k tomu typu tvůrců, kteří chrlí nové projekty rok co rok), byla její práce na Vivaldiho opeře Arsilda se souborem Collegium 1704 (rež. David Radok), kterou zakončoval obrovský večírek inspirovaný Felliniho ikonickým filmem Sladký život. Dle jejích slov měla tato jediná opulentní scéna potenciál pro zcela nové představení, a nezůstalo jen u nápadu. Ze zmiňované opery přizvala ke spolupráci i pět tanečníků, s nimiž téma dále rozvinula.

Na základě této tvůrčí zkušenosti vytvořila Andrea Miltnerová svůj vůbec první scénář. Pro autorku typický abstraktní rámec a inspirace živočišným světem zde nahrazuje zcela odlišná, výsostně lidská a společenská situace. Poprvé tak Miltnerová představí ve své choreografii konkrétní postavy, charaktery a logiku mezilidských vztahů. Na jaké oslavě se ocitnou? „Výhodou tématu oslavy je právě to, že si pod tím člověk může představit téměř cokoli. Zkoumáme různé atmosféry a to, jak se charaktery vyjadřují pohybem. O jakou oslavu ale jde, není podstatné,“ uvádí. Spoluautorem inscenace je Jan Komárek, který tvoří světelný design, ale i zvuk, netypicky až na základě pohybového materiálu. Inscenace se chystá diváky překvapit měnícími se náladami, nechme se tedy opravdu překvapovat.

Andrea Miltnerová je britská tanečnice a choreografka českého původu, která žije trvale v Praze. Narodila se v Londýně, kde vystudovala klasický a moderní tanec. Do Prahy přišla za souborem baletu Národního divadla. Spolupracuje jako performerka s řadou domácích a zahraničních tvůrců. Projekty netvoří jako na běžícím pásu, zato jsou trvale úspěšné. Její taneční sólové představení Tanec magnetické baleríny bylo vybráno mezinárodní komisí Aerowaves jako jedno z dvaceti prioritních představení z celkem 438 přihlášených děl z celé Evropy na rok 2013 a bylo úspěšně uvedeno na 14 mezinárodních festivalech a několika zahraničních scénách. Stejně tak projekt Fractured získal úspěch na zahraniční půdě. Její poslední sólo Tranzmutace v režii Jana Komárka získalo evropský Move-Award 2016 quality label a bylo nominováno na inscenaci roku Českou taneční platformou. Všechny byly součástí projektu TANEC PRAHA v regionech.

Hluboký zájem o barokní estetiku přivedl Andreu ke spolupráci na rekonstrukci barokních oper a k vlastním projektům, které vycházejí z historického výzkumu a analýzy pohybu, například: Barokní tělo odhaleno, Pentimento a Vertikální horizontála. Spolupracuje se soubory staré hudby Collegium 1704 a Collegium Marianum jako režisérka, choreografka a tanečnice. Tančila v barokních operách v Národním divadle v Praze, v barokním divadle v Českém Krumlově, na festivalech v Německu, Slovinsku a Maďarsku. Úzce spolupracovala se zesnulou francouzskou choreografkou Françoise Denieau, v jejíchž inscenacích účinkovala po celé Francii včetně Paříže (Opéra Comique) a Versailles (Opéra Royale), v Lucembursku, ve Švýcarsku (Lausanne), v Londýně (Barbican) a v Moskvě (Bolshoi). Účinkovala na Musikfestspiele Potsdam Sanssouci a ve Varšavské Komorní opeře s Nordic Baroque Dancers v opeře Armide (Lully). Loni tančila v Seoulu v inscenaci Rameau – Maître à danser s orchestrem Les Arts Florrissants a v únoru 2019 pojede do New Yorku.

Jan Komárek studoval UMPRUM, pracoval jako elév v loutkovém divadle DRAK v Hradci Králové a vystřídal mnohá zaměstnání. V osmdesátých letech emigroval do Francie. Založil loutkové divadlo MIMO theatre a jako loutkoherec a klaun hrál autorská představení pro děti i dospělé. Poté se přestěhoval do kanadského Toronta, kde založil výtvarně-pohybové divadlo s živou hudbou SOUND IMAGE THEATRE. Soubor se profesionalizoval a Jan získal za svá díla několik cen Dora Mavor Moore. V Torontu a v Montrealu pracoval jako světelný designer pro různé taneční a divadelní soubory.

V roce 1989 přijel do Prahy na turné se svým představením Muzika, ve kterém se představili hudebníci a tanečnice z Toronta a krátce poté vytvořil s kanadsko – českým týmem představení Metamorphosis of a Shadow v divadle Minor a také Stíny snů v divadle Alfred ve dvoře. Jeho dílo Das Martyrium bylo v Torontu oceněno jako nejlepší inscenace roku. Nyní žije v Praze, kde vytvořil mnoho autorských projektů  např. Prostory ve tmě – Narcisse en silence, Memento mori, Stíny soch, Tanec papírových tanečnic (České muzeum hudby), DeRbrouk a Zločin a trest (pro soubor NANOHACH), Probouzení genia loci (Národní muzeum pro Festival Next Wave). Několik let intenzivně spolupracuje s choreografkou a tanečnicí Andreou Miltnerovou. Ve spolupráci s Institutem světelného designu pořádá příležitostně světelné workshopy. Festival Next Wave ho vyznamenal jako Osobnost roku a také získal Cenu za nejlepší světelný design 2010 na České taneční platformě. Mezi jeho poslední projekty patří světelný design opery Benjamina Brittena Noemova potopa v Národním divadle, spolupráce s Miro Tóthem na opeře Záhada tyče, světelný design pro koncerty orchestru Berg a autorské představení Kabaret Velázquez, které byl pozváno do Národního divadla v Tel Avivu.

Martina Hajdyla Lacová znovu na prknech Ponce

Do divadla Ponec se vrací po mateřské pauze tanečnice Martina Hajdyla Lacová v sólovém projektu choreografa Andreje Petroviče L/One of the Seven. Za výkon v této choreografii byla v roce 2016 nominovaná na Cenu Thálie, což se v současném tanci stává jen zřídka kdy. Představení je na programu ve čtvrtek 29. listopadu. L jako „Lust“ – touha, vášeň, rozkoš, smilstvo. Vztahuje se k čemusi za hranou, k extrému. Choreograf Andrej Petrovič staví na jeviště jedinou bytost – ženu, jejíž žízeň stěží může být uhašena. Královnu, která se propadá do hlubin vlastní neschopnosti spočinout, zklidnit se, zastavit se, a zároveň odolat svým přáním a tužbám. Sebedestrukce se stává volbou.

Předpremiéra v Ponci

Chystaný projekt Thomase Steyaerta Score #44 – Metody výkopu se v Ponci představí jako předpremiéra. Vzniká pro soubor DOT504, pro který Thomas Steyaert vytvořil před deseti lety inscenaci Hidden Landscape. Představení se koná 3. prosince 2018. Nový projekt zkoumá uměleckou praxi a systém mnohostranných možností neformální fyzické komunikace mezi umělci. „Vzájemná závislost pohání vnímání a zpracovávání podnětů, které se tak v reálném čase pokoušíme pojmenovat. Vznikající a neustále se obnovující tok pohybových informací vytváří pro diváka četné významy, úrovně pokynů a pocitů. Místo předvádění předem dohodnutého děje se tak umělci pomocí jakési fyzické diskuse svých těl snaží vyjádřit to, co o svých protějšcích z jejich pohybů chápou – anebo také nechápou. Tato tělesná zkušenost může být viděna jako analogie k vnitřním společenským pohybům – různým hnutím, která zkoušejí, mapují a mění specifickou existující společenskou strukturu v určitém časovém okamžiku, vytváří možnosti různého chápání, stejně jako uznávání základních lidských hodnot a aspektů vzájemných vztahů,“ popisuje tvůrce.

 

Pozvánka do Plzně na Debris Company

Slovenský soubor současného tance Debris Company vystoupí 3. prosince v Moving Station v Plzni s inscenací WOW! režiséra Jozefa Vlka a choreografky Stanislavy Vlčekové. Spektakulární multimediální performance o nejistotách dnešního i budoucího světa, která získala ocenění Inscenace roku na bratislavském festivalu Nová dráma 2018, se vyjadřuje k otázkám o směřování naší současné civilizace a nastoluje mnoho obrazů a témat:

Dějiny vždy naberou nečekaný směr. Před sedmdesáti tisíci lety byl Homo Sapiens obyčejný bezvýznamný tvor, který se někde v odlehlém koutu Afriky staral sám o sebe. V průběhu následujících tisíciletí se stal vládcem celé planety a hrůzovládcem jejího ekosystému. Vyrubal lesy, odvodnil mokřady, přehradil řeky, zaplavil louky, položil milióny kilometrů kolejnic a silnic, vystavěl města, která se tyčí do výšky. Příroda trpí a živočišní druhy rychle vymírají. Pokročili jsme od kánoí ke korábům, parníkům a vesmírným lodím, ale nikdo neví, kam směřujeme. Máme moc, ale nevíme, jak s ní zacházet. A ještě k tomu se chováme nezodpovědně. Z naší planety se stává nákupní středisko z betonu a plastu. Homo Sapiens dobyl svět. Katastrofické proroctví o vyčerpání surovin a trvalého poškození planetárního ekosystému jsou oprávněné. Zraněná příroda ohrožuje přežití Homo Sapiens. Zabíjíme a ničíme ostatní tvory a přírodu. Míříme k ekologické katastrofě, anebo do technologického ráje? Možné je všechno.

Obchod a kapitalizmus, věda a technika, planetární komunikace a geopolitické vědomí spojily svět do globální vesnice. Jak měníme přírodu, svoje vlastní tělo a psychiku, rodinu a společnost – jakou cenu chceme zaplatit za blahobyt a konzumizmus? Do jaké míry jsou samozřejmé světské víry jako humanizmus, rovnost žen a mužů, pokrok lidstva? Stojíme na prahu ráje, anebo pekla? Možné je všechno.

Záleží nám na uznání rovnosti všech lidí, ale zároveň stojíme na prahu společnosti, v níž žádná rovnost existovat nemůže. A možná se blížíme k dalšímu zlomu, kde všechny naše smysluplné pojmy jako já, ty, žena, muž, láska, a nenávist ztratí význam. Když zbouráme vězeňské zdi a dostaneme se na svobodu, brzy zjistíme, že jsme jenom vyběhli na větší dvorek ještě většího vězení. Jako když dva neladící tóny hrané současně vytvářejí kvalitativně novou skladbu, tak nás disharmonie našich hodnot nutí přemýšlet, kritizovat a dívat se na věci z jiného úhlu. Vnitřní konzistence je pouze známkou nedostatečného přemýšlení.

Je před potopou?