Operní panorama Heleny Havlíkové (222)

Ti druzí… a Mozart?
Pod souhrnným názvem Mozart… a ti druzí uvedl operní soubor Národního divadla ve Stavovském divadle operu Michaela Nymana Dopisy, hádanky a příkazy ve spojení s jednoaktovkou Stevena Stuckyho Klasický styl. V hudebním nastudování Davida Švece opery režírovala Alice Nellis.

Obě opery těchto soudobých skladatelů pojednávají o Mozartovi. Při hledání možností, jak dramaturgicky ozvláštnit operní repertoár Stavovského divadla spojovaného právě s Mozartem nad rámec uvádění jeho oper nebo oper období klasicismu a baroka, mohou být díla inspirovaná životem i uměním tohoto hudebního génia ozvláštňujícím doplněním. Jenže zvolené opery jsou na skloubení do jednoho večera příliš různorodé – Stucky by úplně stačil.

Anglický skladatel Michael Nyman (1944), „otec“ hudebního minimalismu, se proslavil hlavně jako autor hudby k filmům Petera Greenawaye a je mimo jiné autorem sedmi oper. Jeho životopisná koláž Letters, Riddles and Writs / Dopisy, hádanky a příkazy se drží zadání britské televize BBC, která u pěti skladatelů zadala v roce dvoustého výročí Mozartova úmrtí kompozice, které by nebyly obvyklými poctami tomuto géniovi. (Už v roce 2012 hledačský Orchestr Berg uvedl z tohoto projektu sugestivní hudebně-taneční film, obskurní hříčku nizozemského minimalistického skladatele Louise Andriessena a britského filmového režiséra Petera Greenawaye M is for Man, Music, Mozart.) Televizní verzi inscenace Nyman pro divadelní provedení dosti výrazně upravil (vypustil oživené busty Haydna a Beethovena i soudní proces, vedený proti Nymanovi za „krádež“ Mozartovy hudby).

Nyman vychází ze situace, kdy se Mozart (podle jedné z mozartovských historek přispívajících k dramatickým spekulacím o jeho úmrtí) na smrtelné posteli snaží dirigovat svou poslední operu Kouzelná flétna a v retrospektivě se mu vracejí okamžiky jeho života. Libreto Jeremyho Newsona sofistikovaně kombinuje různé prameny – především dopisy: otce Wolfgangovi, zejména Leopoldův mravokárný dopis z roku 1778, ve kterém se dovolává synovy úcty a povinnosti splatit otci jeho péči, a Mozartovy dopisy otci z roku 1781 s prosbami o pochopení, že z postu salcburského dvorního skladatele utekl do Vídně a že se hodlá oženit. Použity jsou pragmatické výčty Mozartových příjmů a výdajů vedle jeho bizarně tajemných karnevalových hádanek.

Nyman uplatňuje svůj osvědčený a posluchačsky přívětivý repetitivní styl často založený na citacích a parafrázích Mozartovy hudby (Haydnovské kvartety, sarastrovský úvod ke 2. dějství Kouzelné flétny nebo Leporellova rejstříková árie se seznamem Giovanniho milenek adaptovaná na výčet Mozartových příjmů a výdajů). Pro komplikovaný vztah autoritativního, přísného otce a Wolfganga využívá Nyman příhodně možnost, kterou skýtá právě hudba, když texty jejich dopisů nechává znít přes sebe. Nechybí dramatická gradace „soudního procesu“ nad Mozartovou hudbou prostřednictvím švýcarského hudebního popularizátora Hanse Georga Nägeliho, který Mozartovi vyčítal kde co, včetně neuměleckého ničení proporční krásy hudby. A Nyman operu završuje „velkým“ mnohovýznamným finale. Opera končí Mozartovým monologem s textem jedné z jeho hádanek o zvláštní věci, která nemá duši ani tělo, kterou není vidět, ale je možné ji slyšet, a život jí může dát, kolikrát chce, jen lidská bytost. Může znamenat facku, jak její rozluštění Mozart prozradil svému otci, ale podle novodobé mozartovské studie amerického hudebního historika a psychoanalytika Maynarda Solomona i „prd“.

Přes všechny hlubší souvislosti, mnohoznačné náznaky vyplývající z propojení textů a parafrází Mozartovy hudby i Nymanovu kompoziční zručnost vyznívá opera zdlouhavě, to i při její „televizní“ půlhodinové krátkosti spíš jako intelektuální parazitování nebo „přiživení se“ na Mozartově životě a hudbě.

Nymanovu tvorbu, a to i jeho operní, u nás docela známe, Národní divadlo uvedlo v roce 1997 v Kolowratu operu Muž, který si spletl svou ženu s kloboukem a ve Stavovském divadle (2004) operu Man and Boy: Dada. Kromě toho měl Nyman koncert dvakrát na Strunách podzimu (1999 a 2005) a jeho vystoupení na festivalu Colours of Ostrava v roce 2009 mělo velký ohlas. Vedle těchto zážitků působí Dopisy, hádanky a příkazy jako příležitostná hříčka.

Jednoaktovka amerického skladatele Stevena Stuckyho (1949-2016) Klasika / The classical style (2013-14) na libreto Jeremyho Denka podle studie Charlese Rosena The classical style, vznikla pro uvedení v rámci kalifornského Ojal Music Festival v roce 2014, kdy byl Denk hudebním ředitelem festivalu.

Stuckyho  jediná opera je jakýmsi ironizujícím průvodcem klasickou hudbou, žert pro pobavení nejen hudebních odborníků, ale i laiků. Mozart je zde jedním ze tří poněkud ješitných vídeňských klasiků, kteří se nudí v nebi: Beethoven se utápí ve svém vznešeném přemýšlení, Mozarta štve, že nemá tantiémy z Formanova filmu Amadeus, který přitom využívá jeho hudbu a má na Mozartovu pověst zničující vliv, až dobrácký papa Haydn objeví v Timesech článek, že o klasickou, tedy jejich hudbu, klesá ve světě na počátku 21. století zájem. Vydají se na zem za muzikologem Charlesem Rosenem, aby zachránil jejich odkaz.

Hlavní postavou opery je tak spíše tento americký muzikolog, resp. jeho rozsáhlé spisy Klasický styl a Sonátová forma se zevrubným historickým, analytickým i interpretačním výkladem díla Haydna, Mozarta a Beethovena. Ve Stuckyho opeře ovšem části o harmonických funkcích tóniky, dominanty a subdominanty dostanou lidskou podobu milostného trojúhelníku, do kterého vtrhne Wagnerův tristanovský akord jako bezdomovec. Sonátová forma je ukázkově předvedena formou muzikologické přednášky zhudebněné jako vzorová sonátová forma na motivy předehry ke Kouzelné flétně. A muzikologické školometství dostalo podobu Henryho Snibbleswortha: během parafráze na večeři se sochou komtura, při které v originálu Giovanni propadne peklu, zde do pekelného protisvětla a dýmu odvede Giovanni hloupého muzikologa za trest, že jeho analýza zničila jeho sexuální život a udělala z něj impotenta. To vše samozřejmě s vydatnou a vtipnou citací ze skladeb Haydna, Mozarta a Beethovena, kteří se v průběhu opery „pletou“ do děje.

Režírovat obě jednoaktovky, navíc jako spojenou inscenaci v jednom večeru, byl pro Alici Nellis tvrdý oříšek, který se nepodařilo rozlousknout bez zbytků skořápek. Nellis uplatnila svůj smysl pro hravost, parodii a grotesku a v projekcích svou filmovou zkušenost. Nymanovu operu ponechala v rokokových kulisách s dominantní postelí a jeho osamělost nápaditě podtrhla exekucí vybavení Mozartova majetku včetně pláště a polštáře, na kterém zemřel. Stuckyho operu oživila běloučkými polštáři nadýchaným nebíčkem a blázincem v jednom, scény z 21. století zasadila výstižně mezi obří knihy. Komturovskou parodii ironizovala použitím dýmu a protisvětla, v živě rozehraných situacích se nenutila do násilných gagů, ale nechala se vést situacemi tak, aby byla opera co nejvíc srozumitelná i pro diváky bez znalosti hudební historie a teorie.

Přečtěte si takéMozart a ti druzí: Překvapivý pohled na hudebního génia ve dvou českých operních premiérách

Při druhé premiéře ovšem ne zcela příznivý dojem zanechal orchestr pod vedením Davida Švece, v případě Nymana v obsazení redukovaném na jeho vlastní band s klarinetem, třemi saxofony, lesním rohem, trubkou, bastrombonem, baskytarou, klavírem a pouze smyčcovým kvintetem. Má-li hudební parodie fungovat, navíc u průzračné hudby klasicismu, musela by zaznít kompaktněji a mnohem brilantněji – i v soudobé hudbě jsou slyšet rozsypané nástupy,   nedotažená intonace a zvuková nevyrovnanost.

Velmi dobře však obstáli sólisté. Představitelkou Mozarta v obou operách byla Alžběta Poláčková a tuto mimořádnou příležitost svrchovaně využila (stejně jako v roce 2011, kdy také společně s Alicí Nellis zvládla komplikovanou postavu Lise v opeře Philipa Glasse Les enfants terribles uvedené ve vybydlené vývařovně psychiatrické léčebny v Bohnicích). Předvedla svou mnohostrannost – nejen pěveckou, když v Nymanovi zvládla hlubokou altovou polohu, jakkoli s pomocí mikroportu, zatímco ve Stuckym se vrátila ke svému sopránovému oboru. Vystihla Mozarta jako hudebního génia nespoutaného i pronásledovaného osobními i tvůrčími krizemi, jako oddaného syna, ale i „nevychovaného“ rebela, provokatéra se zálibou v perverzních a erotických dvojsmyslech. V Nymanově opeře jen s rozcuchanou mozartovskou parukou a bílé noční košili dokázala zahrát a vyzpívat Mozartovu předsmrtnou osamělost tvůrce. Byla to „one woman show“, které už jen sekundovali Ivo Hrachovec jako otec Leopold / Kritik, Michaela Zajmi jako Služka a Pavel Švingr coby Sluha.

Ve Stuckyho jednoaktovce postav hojně přibylo: z nebe sestoupí nejen Mozart, ale i bodrý Haydn (Tomáš Kořínek) s roztržitým Beethovenem (Pavel Švingr). Trojroli poučovací muzikoložky, nezájmem Giovanniho zaskočené Donny Anny a frustrované, nerozvinuté korpulentní Dominanty výborně vystihla Lucie Hájková. Také Jiří Hájek dokázal rozehrát dvojroli muzikologa Charlese Rosena, zapáleného pro své bádání tak, že ho „autentické“ komentáře skladatelů vůbec nezajímají, i postavu neurvalého tristanovského akordu a nákupním vozíkem (a zbytečným psem). Veronika Hajnová byla koketní sebevědomou Subdominantou, Daniel Klánský narcisistně egoistickým Tónikem, tedy tónikou a naštvaným Giovannim. Horlivého muzikologa Snibbleswortha parodoval Josef Moravec. V poněkud nastavovaném finále se objeví i Robert Schumann (Michaela Zajmi) coby předzvěst romantismu.

Zpívalo se v anglickém originále. Jakkoli byly k dispozici české titulky, Stuckyho operu bylo ale obtížné sledovat současně s rozehranými hereckými akcemi na jevišti a navíc se soustředit na narážky a podtexty, náročné i jako samostatná četba. Dramaturg Ondřej Hučín sice připravil informačně hutný tištěný program jako Praktickou příručku pro milovníky dopisů, hádanek a klasiky, mající sloužit jako návod k orientaci, ale zůstává otázka, jakému publiku byla inscenace vlastně určena. Název Mozart.. a ti druzí se významem posunul jinam, spíše jako Ti druzí (autoři a inscenátoři)… a pak (teprve) Mozart.

Hodnocení 70%

Mozart… a ti druzí – Michael Nyman: Dopisy, hádanky a příkazy, Steven Stucky: Klasický styl
Hudební nastudování David Švec, režie a video Alice Nellis, scéna Matěj Cibulka, kostýmy Kateřina Štefková, pohybová spolupráce Klára Lidová, dramaturgie Ondřej Hučín.
Osoby a obsazení: Mozart – Alžběta Poláčková, Služka – Michaela Zajmi, Sluha – Pavel Švingr, Leopold, Kritik Nägeli – Ivo Hrachovec.
Stavovské divadlo, premiéry 4. a 7. dubna 2019 19:00 h.

Rekviem zachránila Jana Sýkorová
Uvedení Verdiho Rekviem by mělo být mimořádnou událostí. Takovou, jakou bylo nezapomenutelné nastudování Jiřího Kouta s orchestrem FOK a Pražským filharmonickým sborem v roce 2010, při kterém intenzita symbiózy dirigenta, sboru, orchestru a sólistů měla až hypnotický účinek. Nynější koncert v historické budově Národního divadla se však pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka s orchestrem a sborem Opery Národního divadla takovým zážitkem nestal.

Giuseppe Verdi (1813-1901) při kompozici rekviem využil svou část mše za zemřelé (Responsorium – Libera me) původně určené k uctění památky Gioachina Rossiniho Messa per Rossini (1869), kterou inicioval tak, aby se na ní podílelo dalších dvanáct italských skladatelů. K provedení však nakonec nedošlo. Po smrti svého přítele, básníka Alessandra Manzoniho rozpracoval Verdi tento základ na celé Rekviem, jehož velkolepé provedení sám dirigoval v milánském kostele sv. Marka při prvním výročí Manzoniho smrti (1874) s Terezou Stolzovou v sopránové roli. Orchestr měl 110 hráčů a 120ti členný sbor.

Přečtěte si takéHvězdné obsazení Verdiho Requiem v čele se sopranistkou Meagan Miller

Verdi komponoval Rekviem se zkušeností bytostného dramatika. Z ticha posvátně znějících hloubek a potlačovaného šepotu s upřímnou vroucností prosby o věčné odpočinutí v pastelové zvukové měkkosti se rozpíná do mohutného zvuku modlitby za boží smilování. Omračující je monumentální kontrast zvukového běsnění rozpoutané v Dies irae, které se v opakovaných návratech prolíná jako varovné memento celým dílem. Prudké poryvy hrůzy posledního soudu s průrazností žesťů a hrozivým duněním tympánů Verdi stupňuje až do katastrofické extáze s vyústěním do smírné naděje vykoupení. Suverénně vystavěnou fugu v oslavném dvojsborovém Sancuts projasnil do zářivě oslavného lesku až jásavé intenzity a dosáhl tak odlehčujícího tempového kontrastu. Přes další peripetie úzkosti, ponížení, přerývaných nářků a úpěnlivých modliteb za odpuštění v neodbytnosti stále se vracejícího běsnění dovádí Verdi ke ztišené katarzi věčného odpočinutí.

Tyto Verdiho kontrasty a emoce vyjádřil při provedení v Národním divadle zejména sbor připravený Pavlem Vaňkem. Orchestr Národního divadla však dirigent Jaroslav Kyzlink nedokázal strhnout k výkonu, který by zprostředkoval ono výrazové rozpětí Verdiho hudebního dramatu k věčnému příběhu o lidské pokoře a pýše, svobodě i omezení, hříchu i odpuštění.

Pokud jedním z magnetů tohoto uvedení Verdiho Rekviem v Národním divadle měla být účast dvou zahraničních sólistů, zůstalo jen u přání. Úctyhodné světové renomé americké sopranistky Meagan Miller se v Praze kvůli příliš velkému chvění hlasu a problémy s nasazením zdálo být spíše minulostí. Italský tenorista Angelo Villari bezohledně vůči ostatním hřímal a těžce zápasil s intonací, takže zejména a cappella ansámbly byly doslova utrpením. I když ze sólistů dobře obstál basista Jiří Sulženko, hvězdou tohoto provedení rekviem stala Jana Sýkorová, která vyjádřila bouře hrůz posledního soudu i chvíle zvolnění, usebrání a naděje na vysvobození. A lze litovat, že její barevný mezzosoprán můžeme při představeních Národního divadla slýchat tak málo.

Hodnocení autorky 60 %

Giuseppe Verdi: Requiem 

Dirigent Jaroslav Kyzlink, sbormistr Pavel Vaněk. Orchestr a sbor Národního divadla.
Obsazení: Soprán – Meagan Miller, alt – Jana Sýkorová, tenor – Angelo Villari, bas – Jiří Sulženko.
Národní divadlo, 5. dubna 2019 19:00 h.

L’Opéra jinak
Příležitostí nahlédnout od zákulisí operního divadla je dnes díky přestávkám při přenosech oper do kin spousta. Film režiséra Jean-Stéphanea Brona s titulem L’Opéra podle zkráceného názvu, který se běžně používá pro Pařížskou národní operu, je mnohem komplexnější. I když využívá metodu neviditelné kamery, nemá onen až voyerský charakter, ve kterém se vyžívá o přestávkách MET, kdy moderátorka zpovídá sólistu sotva jen po pěvecky i emočně náročném výkonu sejde z jeviště.

Dokumentární film L’Opéra nechává nahlédnout do útrob nejvýznamnější francouzské instituce s operním a baletním souborem, která hraje v moderní střízlivé budově Opéra Bastille a ve velkolepém neobarokním zlato-rudém Palais Garnier a podle veřejných údajů hospodaří s ročním rozpočtem kolem 200 milionů eur (z něhož polovinu tvoří státní příspěvek). Od první tiskové konference na podzim roku 2015 zachycuje sezónu, kdy tento kolos řídil Stéphane Lissner, divadelní režisér, který prošel řídícími pozicemi festivalu Aix-en-Provence nebo milánské Scaly a do Pařížské opery vstoupil s programem intelektuální provokace, rozšířením počtu premiér či televizními přenosy.  Dokument nemá být hodnocením ani Lissnera, kterého si tisk dobíral za to, že nedokázal poznat árie ani z těch nejslavnějších oper, ani Pařížské národní opery, která čelila stávkám zaměstnanců i strachu, kterou vyvolaly série teroristických útoků extremistů v Paříži v roce 2015 včetně masakru v koncertní hale Bataclan.

Téměř dvouhodinový film je nelineárně sestříhaný z autentického časosběrného materiálu pořízeného ve zkušebnách, v zákulisí, v ředitelně, na tiskových konferencích, ale i ve výtahu na chodbách nebo v prádelně Opéra National de Paris. Jsme svědky dohadování managementu divadla před tiskovou konferencí, organizace návštěvy divadla francouzským prezidentem Françoisem Hollandem, jednání o stanovení výše vstupného, shánění záskoku na poslední chvíli. Dokument zachycuje také protesty ústící do rezignace ředitele baletu Benjamina Millepieda, zkoušku dětského orchestru, konflikty s odbory a hrozby stávek, snahy zabránit dalšímu propouštění zaměstnanců. Nechybí reptání sboru kvůli rozestavení při zkouškách na Mojžíše a Áróna, vhled do práce oblékaček, které pragmaticky zjišťují, nakolik se ta „jejich“ sólistka potí, pohled na hory kostýmů, které je třeba vyprat a vyžehlit. Zajímavý byl casting na výběr živého býka, kterého si přál režisér Romeo Castellucci pro tuto inscenaci, a bezpečnostní opatření s  mnohatunovým živým zvířetem v divadle a na jevišti spojená. Filmem se samozřejmě prolínají záběry ze zkoušek a jakousi „červenou nití“ je předzpívání mladičkého ruského basbarytonisty Michaila Timošenka do Akademie Pařížské národní opery, jeho adaptace na Paříž bez počáteční znalosti francouzštiny a intenzivní „hltání“ všech podnětů včetně nabídky Bryna Terfela, že s ním projde part Borise Godunova.

Film L’Opéra přináší dynamický a velmi poučný pohled na „odvrácenou“ stranou operní a baletní slávy a úsměvů za leskem zářících reflektorů – na osamělost vrcholového rozhodování, pot a dřinu, hledání způsobu komunikace v současném komplikovaném světě.

Hodnocení autorky 90 %

Opéra de Paris – film
Režie Jean-Stéphane Bron. Film z roku 2016 představuje jednu sezónu v životě pařížské Opéra de Paris. Francouzsky, české a anglické titulky.
Pražské Kino Světozor v rámci Dnů evropského filmu, 6. dubna 2019 v 20:30 h.

Inspirace na dny příští

Johann Sebastian Bach: Matoušovy pašije
Eric Stoklossa | Evangelista — tenor, Jan Martiník | Ježíš — bas, Céline Scheen | soprán, Lenka Cafourková | soprán, Sophie Harmsen | alt, Susanne Langner | alt, Aneta Petrasová | alt, Krystian Adam | tenor, Hugo Oliveira | bas, Tomáš Král | bas, Jaromír Nosek | bas. Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704. Dirigent Václav Luks.
Rudolfinum, Dvořákova síň 9. dubna 2019 v 19:30 h.

Bohuslav Martinů: Julietta
Hudební nastudování Jakub Klecker, režie SKUTR, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Rybáková, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková.
Osoby a obsazení: Julietta – Kateřina Kněžíková / Doubravka Součková, Michel – Luciano Mastro / Jorge Garza, Komisař-Listonoš / Lesní hlídač / Strojvedoucí – Ondřej Koplík, Muž s helmou / Obchodník se vzpomínkami / Žebrák – Jakub Kettner / Miloš Horák, Muž v okně / Stařec Mládí / Trestanec – Jan Šťáva / Pavel Vančura, Mladý Arab / Mladý námořník / Chasseur (Poslíček) – Markéta Cukrová / Anna Nitrová, Obchodnice s ptáky – Denisa Bílá / Ivana Pavlů, Obchodnice s rybami / Hadač z ruky – Alžběta Vomáčková / Jana Hrochová, Starý Arab / Dědeček / Starý námořník / Hlas za scénou / Noční hlídač – Jiří Rajniš, Úředník – Václav Morys / Petr Levíček, Babička / Stará dáma – Jitka Svobodová / Magda Málková ad.
Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka, premiéra 11. dubna 2019 v 18:30 h.

Mascagni: Iris
Hudební nastudování Jiří Štrunc, režie Tomáš Pilař, scéna Petr Vítek, kostýmy Ivana Ševčík Miklošková, videoart Petr Hloušek, světelný design Daniel Tesař, dramaturgie Zbyněk Brabec, choreografie Martin Šinták.
Osoby a obsazení: Iris – Maria Kobielska / Ivana Veberová, Slepec – Jevhen Šokalo / František Zahradníček, Osaka – Paolo Lardizzone / Philippe Castagner, Kyoto – Csaba Kotlár / Svatopluk Sem, Gejša – Jana Foff Tetourová / Jana Piorecká, Hadrář / Kramář – Michal Bragagnolo / Amir Khan ad.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Velké divadlo, premiéra 13. dubna 2019 v 19.00 h.