Collegium 1704 zakončilo sezónu Matoušovými pašijemi

Kateřina Pincová, 11.04.2019 0:02

Collegium 1704 zahrálo poslední koncert této sezony. Na program se v právě probíhající postní dobu dostaly Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha, které tento soubor představil již 7. dubna ve Vídni, pak 9. dubna v Praze a 10. dubna 2019 v Drážďanech. Václav Luks toto již osvědčené dílo naservíroval publiku Dvořákovy síně Rudolfina opět s nadhledem a noblesou.

Václav Luks, Collegium 1704 (zdroj Collegium 1704 / foto © Petra Hajská)

Matoušovy pašije představují jeden z vrcholů Bachovy tvorby. Zúročením svých dosavadních kompozičních zkušeností, vzniklých především prací na kantátách a na Temperovaném klavíru, zde Bach předkládá dílo s jedinečným vnitřním členěním a neotřelou instrumentací, která vychází maximálně vstříc obsahu textu. Koncipované pro dva sbory a dva orchestry taktéž klade velké nároky na dirigenta a interprety.

Zásadní je však zejména výběr sólistů, a to hlavně pro tenorový part Evangelisty, jehož recitativní plochy provází celý tento příběh Ježíšova ukřižování. V tomto směru by dirigent Collegia 1704 Václav Luks těžko hledal někoho lepšího, než je německý tenorista Eric Stoklossa, jehož hluboce dramatický a přitom neuvěřitelně přirozený projev byl přímo zlatou žilou, táhnoucí se celou skálopevně usazenou interpretací ansámblu. Některá místa, jako například Evangelistova slova „Ung ging heraus und weinete bitterlich“, zachycující Ježíšovu reakci na vědomou Petrovu lež, ve Stoklossově podání doslova mrazila v zádech.

Mezi ostatními rolemi frekvencí vystupování vyniká také part Ježíše, kterého se ujal Jan Martiník, bas, který – stejně jako Stoklossa – má se spoluprací s Collegiem 1704 již určité zkušenosti. I on dokázal publikum strhnout svou hudební výrazovostí přímo zrcadlící smysl slov (například velice silný dojem vyvolala promluva „Eli, Eli, lama sabachtani?“).

Na rozdíl od své předchozí produkce Matoušových pašijí před několika lety se Collegium 1704 rozhodlo oslovit větší množství sólistů, takže se publiku dostalo velké hlasové rozmanitosti. Hlavní sopránovou úlohu zastala Céline Scheen, která spolu se Sophií Harmsen a Krystianem Adamem spolupracovala s Collegiem již na předchozí produkci. Posluchače, který tuto informaci měl (nebo před několika lety tuto interpretaci dokonce slyšel), tedy pravděpodobně nepřekvapily kvality jejího příjemného hlasu. Obohacující novinkou však byl výkon Lenky Cafourkové, jejíž árie „Blute nur, du liebes Herz“ byla – dle obsahu slov – plna úzkosti a žalu a zároveň přinesla velké množství nádherně kvetoucích tónů.

Přirozeností a vysokou hlasovou kvalitou oplývaly také sólistky z altových řad: Susanne Langner a Aneta Petrasová zaujaly svými jemnými, příjemnými hlasy, avšak kralovala nad nimi Sophie Harmsen. Jí svěřené árie jí totiž umožnily naplno rozvinout její výrazové možnosti. Naopak mužští sólisté byli na rovině výrazovosti dosti zastíněni již zmíněným Stoklossou a Martiníkem; v tomto ohledu vcelku potěšili jen dva basisté, Hugo Oliveira a – na malé ploše, která mu byla vyhrazena – Tomáš Král. Krystian Adam (tenor) a Jaromír Nosek (bas) podali místy s drobnými intonačními odchylkami solidní výkony.

Všichni tito sólisté (kromě Evangelisty a Ježíše) také tvořili součást dvou sborů, složených tentokrát nejen ze stálých členů Collegia Vocale 1704. Přestože jejich obsazení tedy nebylo stejné jako při minulém provedení před několika lety, všechny sborové vstupy působily velice usazeně, nástupy byly přesné, bez váhání a se značným zápalem (hlavně dramatické části); chorály měly neobyčejně kompaktní zvuk.

Kompaktností a logikou provedení se však vyznačovalo celé dílo, jak je tomu už u Collegia 1704 zvykem. Již od prvního vstupu jsme opět byli svědky onoho úžasného hudebního tahu, kdy se do sebe vlévají jednotlivé fráze a přitom spolu rostou a sílí. A také tentokrát jsme mohli zaznamenat dramaturgickou dotaženost celého provedení, a to nejen po hudební stránce, ale také co se týká pohybu po pódiu (sólisté přicházejí již v průběhu předchozího čísla, a tak se hudební proud nekouskuje čekáním), akustických efektů (zpěv z balkónu) nebo „light designu“ (tentokrát byly nasvětleny píšťaly varhan). Tyto prvky pokaždé přinášejí příjemné bonusy k už tak vysokým uměleckým zážitkům z koncertů se značkou Collegium 1704, které vždy znovu uhranou. Budeme se těšit na příští sezonu.

J. S. Bach: Matthäus-Passion BWV 244
Rudolfinum, Praha, Česká republika, 09. dubna 2019 – 19.30 hodin