Absolutní Bach a Faust

Ne, titulek neodkazuje na Goethova Fausta, dílo velkého německého básníka. I když to, co jsme slyšeli 18. května 2019 ve Dvořákově síni, byla jedna velká báseň. Německá houslistka Isabelle Faust provedla na Pražském jaru monumentální cyklus šesti houslových sonát a partit Johanna Sebastiana Bacha (Sonáty a Partity BWV 1001-1006).

Každá z těchto Bachových skladeb sama o sobě by byla ozdobou a náročným bodem běžného houslového recitálu. Všechny ty gigy, chaconny či presta tvoří úhelný kámen partity, na který se těšíte, je to okamžik pravdy, v němž se ukáže, jak na tom sólista je a jak zvládne i tu nejtěžší část. A Isabelle Faust, křehká blondýnka, si toho naložila mnohonásobně víc, všechny ty mistrovské kousky do jednoho večera. Koncert kvůli délce programu začínal o hodinu dřív, než je na festivalu zvykem. A přesto jsme šli domů až v půl jedenácté.

Houslistka nastoupila na pódium v zářivě oranžových šatech s tmavým topem, z nezvyklé barvy jako by sálala její energie a radost. Sonata I d moll BWV 1001 začíná Adagiem, které plní funkci vstupního preludia, Isabelle Faust jej zahrála meditativním způsobem, v uvolněném tempu, s agogikou. Naopak v následující fuze se držela neúprosně tempa, i v obtížných akordech, které vybírala smyčcem rychle, bez rozlezlého arpeggia, ráz na ráz. Její práce se smyčcem je obdivuhodná, lehkost pravé ruky jí dává nejen velkou rychlost (závěrečné Presto), ale i možnost přesného a souvislého vedení hlasů ve složité polyfonní partituře.

Partita I h moll BWV 1002 sestává z několika barokních tanců s variacemi označenými Double. Za pomalými tanci Allemanda a Sarabanda pojala německá houslistka Double jen jako tichý stín, naopak u Correnty variace měly gradující účinek, po Doublu přišla ještě rychlejší variace Presto. Isabelle Faust si dokáže v tancích najít zajímavé momenty, průtahy, nové akcenty či zvýraznění, které do známých skladeb vnášejí její nenápadný, neokázalý, ale originální výraz. Hraje rovným tónem, téměř nepoužívá vibrato, vlastně ji ani moc nezajímají nějaké sofistikované ornamenty a zvláštní techniky z historicky poučené interpretace. Jde čistě po podstatě Bachovy hudby, po co nejčistším a nejdokonalejším provedení jeho partitury. Jakékoli dramatizování a patos, cokoli na efekt pro diváka, je jí cizí. Jakmile přiloží smyčec na struny, viditelně se ponoří do jiného časoprostoru. Je to její vnitřní dialog s Bachem, a my můžeme tomu zázraku jen přihlížet.

To jsme poznali např. v soustředěném přednesu Fugy z následující Sonaty II a moll BWV 1003, či v jednohlasém Allegru, kde bezchybnou, rychlou a tempově neúnavnou hru zdobila střídáním slabších echo-pasáží a hrála se stále větší naléhavostí.

Po delší přestávce (přece jen bylo třeba nabrat sil) pokračovala známou Partitou III E dur, BWV 1006. Zde si dovolila i více rozšafnosti a taneční hravosti, v akcentech i v artikulaci tónu, přičemž s každým tancem o něco posouvala tempo a vytvářela tak gradaci pro příchod nejrychlejší gigy v závěru. I když jsou tyto tance známé v mnoha interpretacích, německá houslistka si umí všimnout jiných detailů než ostatní, zvýrazní jiné aspekty, což jí umožňuje i její nebývalá virtuozita, a ukazuje tak skladby v novém světle.  Například díky její rychlosti slyšíte úplně jiné souvislosti hlasů vespod nebo jindy zatěžkaná skladba v jejích rukách získá odlehčenou a svěží náladu.

Sonatu III C dur, BWV 1005 otevřelo Adagio, zvláštní kolébavé téma s napjatou atmosférou, jakoby neukotvenou v pozemském světě. Následovala velká a složitá mistrovská Fuga, a po krátkém Largu pekelně rychlé Allegro assai. Německá houslistka se touto nesmírně náročnou sonátou poctivě propracovala bez jediného zaváhání, Allegro dokonce vylétlo z jejích prstů radostně a s hladkostí, jakoby o nic nešlo. Bylo to neuvěřitelné.

Hodně jsem se těšila na poslední bod programu, Partitu II d moll, BWV 1004 se slavnou Ciacconou. Je to skladba, kde většina houslistů trhá žíně a dramaticky exponuje téma v „prolamovaných“ akordech. Kde si podle potřeby zvolňují a uberou či přidají na tempu. A nic proti tomu, je to velké téma a je legitimní jej takto podat. Ale jak Ciacconu d moll hrála Isabelle Faust, tak jsem ji ještě neslyšela. Byl to absolutní Bach, bez příkras, bez manýr, podaný v jediném tempu (značném) a v jednom nepřerušovaném tahu, který s naléhavostí spěje vpřed a graduje. Končila do úplného ticha v sále, a ještě dlouho poté se ani nechtělo rušit ten posvátný okamžik potleskem.  Viděli jsme mimořádný výkon Pražského jara, jednoznačný vrchol interpretačního umění.