Operní panorama Heleny Havlíkové (231)
Šelma sedlák na Medarda
Divadlo J. K. Tyla v Plzni uvedlo na závěr sezony 8. června 2019 ve Velkém divadle premiéru opery Antonína Dvořáka Šelma sedlák v hudebním nastudování Jiřího Štrunce a režii Zbyňka Brabce.
Antonín Dvořák (1841–1904) komponoval dvouaktového Šelmu sedláka na libreto spisovatelsky ambiciózního medika Josefa Otakara Veselého jako v pořadí svou pátou operu (počítáme-li několikeré zhudebnění Krále uhlíře jednou). Po premiéře v Prozatímním divadle ve stejném roce 1878, kdy byla poprvé uvedena Smetanova předposlední opera Tajemství, se z Šelmy sedláka stal operní „hit“ a první z Dvořákových oper, která pronikla do zahraničí (Drážďany 1882, Hamburk 1883, Vídeň 1885). I když potom z Dvořákových oper popularita Šelmy sedláka ustoupila Rusalce, Jakobínovi a Čertovi a Káče, Šelma sedlák zůstával běžně v repertoáru našich divadel do padesátých let minulého století, než se postupně začal vytrácet. Před současným plzeňským nastudováním se u nás naposledy hrál před třiceti lety v budějovickém Jihočeském divadle. „Nesmrtelnost“ ovšem této Dvořákově opeře zajistil duet Jsme čeští sedláci, vychytralí ptáci, který ve své opeře Úspěch českého inženýra v Indii zvěčnil v adaptaci na sedláky indické Jára Cimrman (alias Jan Klusák).
Důvody, proč se Šelma sedlák přestal uvádět, bývají spatřovány v chatrnosti a naivitě libreta: Na Domažlicku koncem 18. století bohatý sedlák Martin slíbil majetnému Václavovi svou půvabnou dceru Bětušku, která si ale už přísahala věrnou lásku s chudým Jeníkem. Bětuška ovšem upoutá i Knížete, který si s ní chce – své manželce za zády – smluvit dostaveníčko, a dvoří se jí také knížecí komorník Jean, jehož záletnictví se zase nelíbí komorné Bertě. Šafářka Veruna ale pohotově vymyslí, jak pomoci všem třem ženám najednou: na knížecí dostaveníčko s Bětkou půjde ve skutečnosti za Bětku převlečená Kněžna a získá od Knížete úpis na statek pro Jeníka – a stejně tak bude z okna vyhlížet převlečená Berta Jeana, který navíc spadne do léčky se sudem, jak ji původně nastražili Bětčin otec a Václav na Jeníka. Ve svižném finále se všichni usmíří a Bětuška si může vzít Jeníka, nyní již chalupníka, navíc obdařeného od otce Martina i tučným věnem. Vesele si výská i Václav, který sice ostrouhal, ale je si jistý tím, že na své koně, voly a krávy snadno chytí jinou.
Výtky vůči libretu mířily i kvůli zjevné nápodobě hned několika oper, především kvůli parazitování na úspěchu Smetanovy Prodané nevěsty s tím rozdílem, že u Dvořáka otec vnucuje bohatého Václava nikoli Mařence, ale Bětce, která má přitom ráda chudého Jeníka. Podobnost motivů Šelmy sedláka najdeme také s jednoaktovkou Viléma Blodka V studni (premiéra 1867) – i zde se moudrá rádkyně jmenuje Veruna, oproti Blodkově chalupnici s věšteckými schopnostmi však „povýšila“ na šafářku, a také tady je nechtěný milovník zesměšněný pádem do vody – nikoli do studny, ale do sudu. Motiv dostaveníček v převleku pro rozkrytí manželského záletu známe hlavně z Mozartovy Figarovy svatby – místo převleku mezi Zuzankou a Hraběnkou se však u Dvořáka za Bětušku převléknou nejen Kněžna, ale i její komorná.
Ne že by libreto Josefa Otakara Veselého bylo dramatickým a básnickým skvostem, ale podobné výčitky jsou bláhové – výpůjčky témat a situací byly v historii opery standardně zavedenou praxí. A stále jsou. Tendence použít to, co se divácky osvědčilo, je z hlediska divadelního marketingu pochopitelným a rozumným tahem (vždyť kolik komických oper používá základní schémata komedie dell’arte). A vyčítat opernímu libretu jeho naivnost a jednoduchost veršů je rovněž poněkud prostomyslné – oč méně naivní jsou libreta mnohých světových oper, které se dodnes drží v čele repertoáru? Dvořák svůj záměr složit českou lidovou komickou zpěvohru ve své době, kdy měly divácké úspěchy Lortzingovy lidové operní frašky, naplnil přesně a v mezidobí kompozice Moravských dvojzpěvů a Slovanských tanců ovšem i v opeře Šelma sedlák uplatnil svůj hudební talent nápadité melodiky a vtipné charakteristiky. V úvahách nad libretem pak stojí více za zamyšlení, zda vychytralost, která tu Jeníkovi vynese hned celý statek a nevěstu (ovšem díky intrice Veruny), je právě výstižnou poznávací charakteristikou české povahy.
Režisér a dramaturg Zbyněk Brabec ve srozumitelné snaze přiblížit skoro zapomenutou operu divákům co nejvěrněji poslouchal víc Dvořákovu hudbu než Veselého lortzingovskou frašku a zvolil tradiční přístup. Jeho koncepce vychází ze zavedeného pojetí Prodaných nevěst s kašlíkovsko-svobodovským cípem velkého vyšívaného šátečku zavěšeného z provaziště a krojovanou „chasou“, pro oživení vybavenou i hráběmi, vidlemi a košťaty, zvesela tančící v malebných uskupeních v půlkruhu vytvořeném sborem, případně kolem sólistů, (choreografie Martin Šinták). Kostýmy Josefa Jelínka replikovaly petrifikovanou tradici Jeníků a Mařenek: černé holínky, okrové kalhoty pod kolena, bílé haleny a modré vestičky, saka nebo kabáty s červeným lemováním pro muže a pro ženy dlouhé sukně s naškrobenou spodničkou, vyšívané zástěry, halenky, vesty nebo kabátek, copy a mašle nebo čepce ve vlasech. A knížecí pár v tmavě červeném a dvojice komorníků jakoby sem zavítala z klasického Jakobína. Přímočaře veselá barevnost kostýmů vynikla na jednoduché scéně Pavla Kodedy. Základním materiálem jsou dřevěná prkýnka, spojená a seříznutá do ploché makety plotu, stromů, štítů stavení. Podle průběhu děje či slov v libretu na tazích sjedou obláčky, cukrující se hrdličky, sluníčko či měsíček, srdce nebo džbán a scéna se sluníčkově rozzáří nebo nočně potemní. Pro milostná objetí nechybí ani v tolika Prodankách vyhlášená lavička. Výsledkem je veselá nekonfliktní inscenace, která svou důslednou věrností vůči situacím a textu podtrhuje ve Dvořákově opeře starobylou idyličnost. Střídmé špílce naznačovaly i „cimrmanovskou“ možnost výkladu Šelmy sedláka jako komedie sršící nadsázkou nebo ironií.
Hodně tak záleželo na hereckých schopnostech sólistů, nakolik dokázali vdechnout jasně vyhraněným typům svých postav životnost a jadrnost čerpající ze zpěvoherního půdorysu, který vyžaduje místo operní spíše „opereťáckou“ komiku. Pěvecky ale při premiéře obstáli jednotlivě všichni. Jan Hnyk svým zvučným průrazným basem dával holí a kloboukem jasně à la Kecal na srozuměnou svou arogantní, v tomto případě otcovskou přísnost a Jaroslav Březina mu sekundoval v zrzavé paruce osvědčeným arzenálem vaškovského buffo tenoristy pro ješitného Václava, který se ztrátou nevěsty nijak netrápí. Jiří Hájek má lyrický kantabilní tenor i eleganci pro záletného Knížete a Lucie Hájková vznešenost i žárliveckou pomstychtivost Kněžny. Jana Foff Tetourová při pěvecké suverenitě jakoby představitelsky teprve hledala, zda má být moudrou rádkyní nebo jestli okořenit roli Veruny šibalstvím. To nechybělo Radce Sehnoutkové jako řízné komorné Bertě a také tenorista Jakub Turek rozehrál v nadsázce nadutce podobného purkrabímu Filipovi z Jakobína. Sopranistka Ivana Veberová a tenorista Tomáš Kořínek zachovali lyrický charakter ústřední milenecké dvojice Bětušky a Jeníka. Jenže Dvořák devíti sólistům předepsal kromě sólových čísel i spoustu ansámblů od duetů po kompletní nonet se sborem. Jiřímu Štruncovi se však při hudebním nastudováním zatím nepodařilo stmelit různorodé hlasy do soudržnějšího celku. Na rozdíl od sboru, který pod vedením Zdeňka Vimra zněl ve vyvážené jednolitosti.
Štruncovo hudební nastudování celkově zatěžkalo premiéru více než libreto. Že místy selhávala souhra a hlavní témata opery, které Dvořák shrnul do svižného „pasticcia“ předehry, neměla žádoucí kontrast, lze přičíst na vrub premiérové nervozitě. Působivě vyzněla lyrika milostných výstupů, zatímco jadrnost, veselí a humor ještě postrádaly větší lehkost, švih a jásavost.
Dvořák změnil původní název Políček knížeti na Šelma sedlák, patrně i pod vlivem textu, v němž se v prvním dějství v duetu Martin s Václavem vytahují: „…Jsme čeští sedláci, vychytralí ptáci… ze všech našich cípů, kouká plno vtipu.“ Znal dozajista také lidovou pranostiku Na svatého Řehoře šelma sedlák, který neoře. Nynější plzeňská premiéra se konala v den, který pranostiky rovněž považují za důležitý – na Medarda, podle něhož Jak na Medarda prší, tak šest neděl déšť se vrší. V Plzni nezapršelo, ale popřejme plzeňskému nastudování Šelmy sedláka, aby na repertoáru vydrželo i tak co nejdéle!
Hodnocení autorky 70 %
Hudební nastudování Jiří Štrunc, režie Zbyněk Brabec, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Josef Jelínek, světelný design Antonín Pfleger, choreografie Martin Šinták, sbormistr Zdeněk Vimr.
Osoby a obsazení: Kníže – Jiří Hájek, Kněžna – Lucie Hájková, Martin – Jan Hnyk, Bětuška – Ivana Veberová, Václav – Jaroslav Březina, Veruna – Jana Foff Tetourová, Jeník – Tomáš Kořínek, Berta – Radka Sehnoutková, Jean – Jakub Turek, Dívka – Petra Šintáková.
Sbor a orchestr opery DJKT, členové baletního souboru DJKT.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Velké divadlo, premiéra v sobotu 8. června 2019.
Alcestina (mnichovská) volba
Bavorská státní opera uvedla 26. května 2019 premiéru francouzské verze opery Christopha Willibalda Glucka Alceste – přes svůj význam v kontextu Gluckovy operní reformy dnes málo hrané. V hudebním nastudování Antonella Manacordy je autorem režie a choreografie Sidi Larbi Cherkaoui. Na internetovém streamu mnichovská opera zprostředkovala nejen přímý přenos představení 1. června 2019, ale záznam pak byl k dispozici ještě o víkendu 8. a 9. června. Recenzujeme právě tento přenos.
Německý skladatel Christoph Willibald von Gluck (1714–1787) za svůj plodný tvůrčí život složil v rozmezí let 1741–1779 přes stovku oper. Z nich Alceste (1767) na libreto Ranieri de‘ Calzabigi, resp. francouzská verze Le Blanda du Roullet (1776) podle Eurípidovy tragédie, patří ke klíčovým dílům Gluckových snah o reformu konvencí opery seria – právě k ní napsal předmluvu, v níž objasňuje svůj záměr „nalézat krásu v jednoduchosti“. U nás byla Alceste po roce 1945 uvedena pouze jednou, v roce 1972 ve Státním divadle Brno.
Stručně připomeňme děj opery: Král Admète je smrtelně nemocen a umírá. Bůh Apollón by byl ochoten ho zachránit, pokud se za něj obětuje někdo jiný. K tomu se rozhodne Admètova manželka královna Alceste. Lid se sice z králova uzdravení raduje, ale ten brzy s hrůzou zjistí, za jakou cenu se tak stalo a manželčinu oběť odmítá. Alceste ani srdceryvné loučení s dětmi od jejího úmyslu neodvrátí. Admète i Héraklés se ji snaží vyrvat z podsvětí. Taková láska a obětavost nakonec Apollóna přemohou a ten dovolí, aby manželský pár nadále žil pospolu.
Gluckovu výzvu k hledání krásy v jednoduchosti vzali v Mnichově možná až příliš doslova. Německý scénograf Henrik Ahr navrhl jednoduchou, „konceptuální“ scénu. Jistě by se uplatnila (v podstatě pro libovolnou inscenaci) v našich oblastních divadlech, která – na rozdíl od Bavorské státní opery – mají hluboko do kapsy. Šedivá scéna, vpravo a vlevo trojstupňová schodiště, zabarvení se proměňuje svícením a stěny jsou pro cestu do podsvětí „oživeny“ čtvercovými „celami/buňkami“ pro výhružné tmavé postavy podsvětních příšer. (Nelze nevzpomenout našeho výtvarníka Josefa Platzera, který pro Gluckovy opery v jeho době navrhoval scény mnohem zajímavější.) Jednoduché kostýmy (Jan-Jan Van Essche) k antice, v níž je příběh ukotven, odkazovaly jen velmi volně.
Režie belgického tanečníka a choreografa Sidi Larbi Cherkaoui (nar. 1976), po otci marockého původu, vycházela hlavně z jeho zkušeností choreografa. Ne nepodobně jako Radim Vizváry nedávno u nás v inscenaci Prokofjevovy opery Láska ke třem pomerančům se spolehl na taneční skupinu. V tomto případě šlo o Compagnie Eastman z Antverp. I když Gluck zejména ve svých francouzských operách uznával význam baletu, neustálá přítomnost tanečníků na scéně niterná dramata královských manželů spíše oslabovala. A když v černých hábitech v jediné „akční“ scéně opery na chůdách bojovali v podsvětí s Héraklem, budilo to namísto hrůzy spíše úsměv. Hlavním problémem ale bylo, že výrazově se pohybový doprovod moderního tance s duchem klasicismu zcela míjel (především diskotékový break-dance).
V takovém inscenačním řešení sólisté do jisté míry zanikali. Německá sopranistka Dorothea Röschmann v titulní roli, americký tenorista Charles Castronovo jako král Admète, německý barytonista Michael Nagy v dvojroli Velekněze a Hérakla, americký lyrický barytonista Sean Michael Plumb jako Apollón a Hlasatel – všichni se zkušenostmi z významných divadel a s velkým renomé zvládli pěvecké party na úrovni, což podpořilo i hudební nastudování italského houslisty a dirigenta Antonella Manacordy, který ctil styl Gluckovy opery oproštěné od pompéznosti barokních afektů ve prospěch klasické střízlivosti a ušlechtilosti výrazu. V dané režijně choreografické koncepci se však na jevišti vytrácela jímavost scén loučení Alcesty s jejími dvěma synky, hloubka Admètova citu k manželce nebo Héraklovo hrdinství. Zahuštění inscenace tak intenzivní pohybovou složkou v celkovém vyznění vlastně popřelo základní postuláty Gluckovy operní reformy s úsilím o hudební čistotu.
Christoph Willibald Gluck: Alceste
Hudební nastudování Antonello Manacorda, režie a choreografie Sidi Larbi Cherkaoui, scéna Henrik Ahr, kostýmy Jan-Jan Van Essche, světla Michael Bauer, sbormistr Sören Eckhoff. Osoby a obsazení: Alcesta – Dorothea Röschmann, Velekněz Apollonův – Michael Nagy, Euandros – Manuel Günter, Hlasatel – Sean Michael Plumb, Herakles – Michael Nagy, Apollón – Sean Michael Plumb. Kněžky, balet. Orchestr a sbor Bavorské státní opery. Bavorská státní opera Mnichov, premiéra 26. května 2019, přímý přenos prostřednictvím internetového streamu sobota 1. června 2019 a video on demand 8. a 9. června 2019.
Hodnocení autorky 70 %
Inspirace na dny příští
Collegium Vocale 1704: Lamento di tre amanti
- Lotti – Lamento di tre amanti, A. Caldara – Dalle amare cicute, A. Scarlatti – Sdegno la fiamma, A. Stradella – Piangete, occhi dolenti.
Collegium Vocale 1704 & Collegium 1704, dirigent Václav Luks.
Kostel sv. Anny – Pražská křižovatka, úterý 11. června 2019 v 19:30 hodin, ouvertura ke koncertu s Václavem Luksem v 18:30 hodin.
PKF – Prague Philharmonia: Závěrečný koncert 25. sezony
Claude Debussy: Preludium k Faunovu odpoledni, Wolfgang Amadeus Mozart:
Symfonie č. 29 A dur KV 201/186a, Gabriel Fauré: Requiem d moll op. 48.
Kateřina Kněžíková – soprán, Adam Plachetka – basbaryton, Český filharmonický sbor Brno, Petr Fiala – sbormistr, PKF – Prague Philharmonia, Emmanuel Villaume – dirigent.
Rudolfinum, středa 12. června v 19:30 hodin.
Giacomo Meyerbeer: Robert ďábel
Hudební nastudování Marek Sedlický, režie Dominik Beneš, scéna David Janošek, kostýmy Zuzana Přidalová, choreografie a pohybová spolupráce Béla Kéri Nagy, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Eva Mikulášková, překlad Marie Kala.
Osoby a obsazení: Robert, vévoda normandský – György Hanczár / José Manuel, Bertram, jeho přítel – Martin Gurbaľ / Miloš Horák, Isabella, sicilská princezna – Mariana Hochelová / Jana Sibera, Raimbaut, normandský venkovan – Václav Čížek / Martin Šrejma, Alice, normandská venkovanka – Soňa Godarská / Michaela Zajmi, Alberti, rytíř – Petr Urbánek / Roman Vlkovič, Kněz – Erik Ondruš / Roman Vlkovič, Ceremoniář – Petr Němec / Tomasz Suchanek.
Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka v Ostravě, premiéra ve čtvrtek 13. června v 18:30 hodin.
Bohuslav Martinů: Tři fragmenty z Julietty, Francis Poulenc: Lidský hlas
Hudební nastudování Marko Ivanović, režie a scéna David Radok, kostýmy Zuzana Ježková, světelný design Přemysl Janda.
Osoby a obsazení: Lidský hlas – Jana Šrejma Kačírková, Juliette – Jana Šrejma Kačírková, Michel – Magnus Vigilius, Obchodník se vzpomínkami / Stařec mládí / Noční hlídač /Starý Arab – Roman Hoza, Babička – Eva Novotná, Dědeček – Josef Škarka, Mladý Arab – Lily Velková.
Národní divadlo Brno v koprodukci s Opera Göteborg.
Janáčkovo divadlo v Brně, premiéra v pátek 14. června 2019 v 19:00 hodin.
Hudební nastudování Miloš Formáček, režie Andrea Hlinková, scéna a kostýmy Josef Jelínek, choreografie Vladimír Gončarov, sbormistr Jan Snítil.
Osoby a obsazení: Carmen – Šárka Hrbáčková / Kateřina Jalovcová / Nina Gracheva, Don José – Nikolaj Višňakov / Milan Vlček, Escamillio – Richar Haan / Roman Krško / Michael Kubečka, Micaelle – Gabriela Kopperová / Noema Erba / Valeria Vaygant, Mercedes – Sylva Čmugrová / Eliška Zajícová, Frasquita – Zuzana Ballánová / Jarmila Baxová, Morales – Martin Matoušek / Michael Kubečka, Zuniga – Serguei Nikitine / Radek Krejčí, Dancaïro – Martin Matoušek / Petr Matuszek, Remendado – Milan Vlček / Jaroslav Kovacs. Sbor, balet a orchestr Severočeského divadla v Ústí nad Labem.
Severočeské divadlo v Ústí nad Labem, premiéra v pátek 14. června 2019 v 19:00 hodin.
Carl Maria von Weber: Čarostřelec
Hudební nastudování Vojtěch Spurný, režie Lubor Cukr, scéna David Janošek, sbormistryně Kremena Pešakova, dramaturgie Jana Andělová Pletichová.
Osoby a obsazení: Max – Juraj Nociar / Jan Ondráček, Kašpar – Michael Kubečka / Jiří Přibyl, Kylián – Tomasz Suchanek / David Ullrich, Kuno – Zdeněk Kapl / Alexander Vovk, Agáta – Barbora Řeřichová / Agneša Vrabľová, Anička – Lucie Kaňková / Anna Začalová, Otokar – Martin Bárta / Lukáš Zeman, Poustevník – Josef Kovačič / Peter Paleček. Orchestr a sbor Slezského divadla v Opavě, Děti z Operního studia.
Slezské divadlo v Opavě, premiéra v neděli 16. června 2019 v 19:00 hodin.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
