Významný polský sbor Camerata Silesia na Svatováclavském hudebním festivalu

Jeden z předních polských vokálních souborů Camerata Silesia (ansámbl zpěváků města Katovice) vystoupil 6. září 2019 na Svatováclavském hudebním festivalu ve Frýdku-Místku. Camerata Silesia je známá svou vynikající interpretací současné hudby. Koncert s názvem Nejsvětější matce sdružoval duchovní kompozice významných polských autorů minulosti i současnosti, které doplňovaly skladby Giuseppe Verdiho a Antona Brucknera. V sólových partech se představili Pawel Gusnar (saxofon) a Tomasz Orlow (varhany) a provedení řídila Anna Szostak.

Camerata Silesia vznikla v roce 1990 a po celou dobu je spojena s dirigentkou a sbormistryní Annou Szostak. Sbor úzce spolupracuje s Krzysztofem Pendereckim, jehož kompozice prezentuje po celém světě ve spolupráci s významnými ansámbly a orchestry. Na kontě toto pěvecké těleso početnou diskografii, která je přitažlivá uvedením mnoha současných děl v světové premiéře.
Camerata Silesia je složena z dvaceti vynikajících zpěváků, kteří jsou symetricky po pěti hlasech rozděleni do čtyř klasických hlasových sekcí. Na Svatováclavský hudební festival  přijela 6, září 2019 posílena o dva vynikající polské muzikanty. Jméno saxofonisty Pawla Gusnara je známé nejen v klasickém, ale i v jazzovém hudebním světě. Varhaník Tomasz Orlow je rovněž univerzální typ muzikanta mimořádnými improvizačními dovednostmi.

Program koncertu  Nesvětější matce byl stmelen duchovní tematikou v jehož středobodu vynikala symbolika mariánské úcty. Koncert zahájilo Requiem pro saxofon, varhany a sbor britského skladatele Jamese Whitbourna (1963). Jeho neoklasicky laděná kompozice se vyhýbala experimentu, rytmika byla podřízena textu (slovnímu rytmu) a hlasová faktura se přidržela běžného čtyřhlasu. Harmonické myšlení Whitbourna je v podstatě tonální a vyhýbá se disonancím. Ústředním motivem vstupní části byl sestupný kvintakord, do něhož se projektovaly instrumentální lamentace saxofonu evokující jakéhosi nadčasového komentátora  či průvodce celého příběhu. Spojení varhan, saxofonu a sboru se může zdát poněkud laciné, ale vnitřní dramaturgie skladby byla poměrně přesvědčivá. Současně se hned během první skladby odhalila zvuková vyváženost jednotlivých hlasů, souměrné frázování a bezvadná intonace. 

Následující Ave Maria Giuseppe Verdiho (1813 –1901) se ve výsledku překvapivě ukázala jako nejprogresivnější skladba celého programu. Vzrušený harmonický průběh s neustálým odstředivým pohybem a četnými modulacemi přinesl krásný a bohužel i jediný kontrast. Agnus Dei Krzysztofa Pendereckého (1933) pochází z Polského requiem a Camerata Silesia v ní představila naplno svůj dynamický potenciál. Extatický průběh kompozice dotváří variabilní metrum a střídání hlasové hustoty, v níž sbor intonačně ani na okamžik nezakolísal. Za zmínku stojí celková tektonická výstavba, která v této i většině dalších skladeb vyrůstala z dokonalého kompaktního nasazení průzračného čtyřhlasu, ani následné dynamické a agogické tvarování a kulminace neztrácely na zřetelnosti a vynikající artikulaci. Z mnohočetného díla Pendereckého pocházela i následná O Gloriosa Virginum, což byla to poměrně nevýrazná homofonní kompozice nesoucí se v neoromantickém duchu. 

Co u jiného autora působí kýčovitým a vyprázdněným dojmem, zní u Wojciecha Kilara (1932–2013) jako strhující mysteriózní podobenství, které fascinuje intenzitou své výpovědi. Podobný účinek mělo i Kilarovo Agnus Dei, které je minimalistickou hudební perlou. Sborová sazba je zde přísně rozdělena na mužskou a ženskou sekci. Basy a tenory opakují jednoduchou melodickou formuli na slově „Agnus Dei“, soprány a alty se připojují v bolestné stoupavé melodii beze slov, která vyznívá jako bezedný nářek nad všemi genocidami, válkami a temnými propastmi v člověku.
Camerata Silesia v této kompozici fascinovala témbrovou krásou obou hlasových skupin, jejich proporcionalitou a vyvážeností. Kultivovaná výslovnost a spojení spontaneity s racionalitou (v celkovém pojetí) zde byly v ideální harmonii, i proto mělo dílo maximální emocionální účinost .

Kilarově úžasné kompozici se hloubkou duchovní transcendence vyrovnala Matko Najświętsza Henryka Mikolaje Góreckého (1933–2010). Tato niterně osobní meditace s nádherným nadčasovým textem působila jako sugestivní modlitba, která má všeobecnou platnost. Její atmosférický, levitační charakter vychází ze zahuštěných souzvuků a vertikálně stoupající melodiky, v níž ovšem hrálo důležitou roli i ticho jako transparentní element díla. Góreckého skladba zaujala prokreslenou psychologií, působící jako výdech a nádech, základní životní princip a poděkování za dar života. Bez zajímavosti nebylo ani Ave Maria Antona Brucknera (1824–1896), které jako jediné z děl na programu představilo také polyfonní vedení hlasů, v němž sboristé ukázali naprostý přehled a koncentrovanou soudržnost. 

Závěr patřil současnému polskému skladateli Pawlu Lukaszewskému (1968), jehož Magnificat a Nunc dimittis pro saxofon, sbor a varhany vystoupení sboru Silesia Camerata uzavřely. Její kompozice jistě nebyla bez zajímavosti, zejména díky z bohaté akordice, jen mne trochu překvapilo, že se estetická funkce saxofonu a varhan se až příliš podobala skladbě Jamese Whitbourna. Pokud jde o možnost uplatnit netradiční nástroje v duchovní sborové hudbě, chtělo by to zamyšlení nad jejich stylotvornými i výrazovými možnostmi.

V souhrnu hlediska umělecké kvality byly kompozice současných autorů v kontextu děl Verdiho, Kilara, Góreckého a Bruckera poněkud schematické, jakkoli respektuji jejich upřímný spirituální rozměr. Koncert sboru Camerata Silesia měl meditační a kontemplativní atmosféru, většina kompozic se nesla v pomalém, majestátním tempu, které mohlo na některé posluchače postupem času působit rozvleklým dojmem, a to i při vědomí dramaturgické koncepce a stmelenosti programu.
Ovšem pro celkové vyznění koncertu byla klíčová mistrovská interpretace polského sboru.Dlouho jsem neslyšel tak krásně utvářené a modelované hudební fráze s přesnými měkkými začátky, nádherným dynamickým odstíněním průběhu a závěrečným odlehčením a povolením napětí. Sbor má vynikající, hebká legata a dokonale ovládá další druhy pěvecké vazby (tenuta, glissanda, spojování skoků, apod.). Podobně špičková byla také deklamace, která i při neznalosti textů všech kompozic vytvořila niterný dialog s posluchačem a rezonovala se zpívaným obsahem.
Pikantní bylo, že většinu skladeb zahájili sboristé bez udání tónu. Vždy někdo ze sboru (absolutní sluchař) tiše zazpíval klíčový tón, ostatní se na něj brumendem rychle naladili a sborové nasazení bylo vždy intonačně naprosto precizní. S tím souvisí také entuziasmus, s nímž sbor (zejména dámská sekce) zpíval a prožíval jednotlivé skladby a živě reagoval na vedení Szostak. 

Vystoupení polského sboru s vynikajícími sólisty Gusnarem a Orlowem mělo sice nepočetné ale zato pozorné publikum, které se nechalo v kostele zaujmout. Proto zazněl přídavek, v němž se zopakovala část skladby Góreckého. Určitě by nebylo bez zajímavosti slyšet sbor Camerata Silesia také v jiném, kontrastním repertoáru. Hlasové dispozice, unikátní vyváženost, barevnost, intonace a výrazový rejstřík tohoto tělesa je skutečně obdivuhodný a stojí za pozornost. Sluší se pochválit organizátory festivalu také za situování koncertu do akusticky skvělého interiéru kostela sv. Jana a Pavla.