Magie souznění – Orchestr FOK a Tomáš Brauner

Na abonentním koncertě ve Smetanově síni Obecního domu ve středu 23. října 2019 řídil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK Tomáš Brauner, na violoncello hrál Michal Kaňka. Společně provedli skladby Josepha Haydna, Bohuslava Martinů a Antonína Dvořáka.

Joseph Haydn, klíčová osobnost pro vývoj hudebního klasicismu, je také klíčovou osobností pro interpretační čistotu. Jeho průzračné symfonie plné rokokové grácie vyžadují muzikantskou hravost a formální preciznost. Haydnova Symfonie č. 30 má přezdívku „Aleluja“, neboť v úvodu zazní téma mešního Aleluja, a jak opusové číslo značí, je z jeho víc než stovky symfonií dílem mládí. Je z roku 1765, z prvních let skladatelovy kapelnické služby u hudbymilovných Esterházyů v Eisenstadtu. Je ve stylu italské trojdílné sinfonie, má tedy třetí větu menuetovou. Díla psal Haydn na míru vkusu a denních skutečností svého zaměstnavatele; co konkrétně mělo oslavit toto radostné díkůvzdání, dnes už nevíme, možná se vztahovalo k ročnímu cyklu, k Velikonocům. U Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK jsme mohli dobře postřehnout, že klasicistní bravura není jeho doménou, orchestr není tak stylově specializován. Smyčce svižně ševelily, nicméně snesly by preciznější nástupy a jas, ovšem lahodu dodal kusu výborný výkon flétnistky Hany Brožové ve druhé větě i ušlechtile zpěvná horna Zuzany Rzounkové v závěru. Ta předříkávala melodii zábavné kurtoazie tak zpěvně mile, s citem pro slohovou čistotu, že celý ten rokokový klenot zavanul do dnešního spektra života nanejvýš přívětivě. 

Bohuslav Martinů, autor ohromného počtu děl, nejrůznějších kompozičních metod, stylů a žánrů, měl k violoncellu velmi blízký vztah, napsal cellové sonáty, variace, nocturna, pastorely, concertina, též dva koncerty. Dirigent Tomáš Brauner je zná vskutku důvěrně a detailně, vždyť je před dvěma roky nahrál s violoncellistou Petrem Nouzovským a Plzeňskou filharmonií, byl tehdy jejím šéfem tak zdařile, že získali Classic Prague Awards. Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 H 196 má v tvorbě Bohuslava Martinů pestrou historii, vede k prázdninovému pobytu v rodné Poličce a návratu do Paříže roku 1930. Komorní podobu koncertu Martinů po letech přepracoval pro velký orchestr a v roce 1955 do třetice ještě jednou, znova a definitivně změnil hutnou orchestraci a drobně upravil sólový part. Allegro moderato má patetický vstup, intráda a vstup sóla ve stejném duchu okamžitě zaujmou, zaujme i nastupující další téma, stejně jako technicky náročná kadence. Symbióza ušlechtile, jemně zpěvného tónu violoncella Michala Kaňky a silná zpěvnost orchestru byla dokonalá. Dirigent kouzlil martinůovskou typicky zpěvnou naléhavost a typicky údernou stručnost naplno. Úchvatné střední Andante, nezapomenutelná věta osobité Martinů lyriky a velkého intenzivního napětí, ta naléhavost poezie velmi poutavé a velmi úsporné, byla sdílená stejně sólem, jako orchestrem. Ušlechtilý sentiment poutavé zpěvnosti kulminoval v Allegru třetí věty skvělou prezentací sólisty, nejenom jeho kadencí, též rytmická dynamika orchestru přidávala kvalitu napínavé kromobyčejnosti. Michal Kaňka je všestranný umělec, sólista i komorní hráč, a oba violoncellové koncerty Martinů má dlouhodobě v repertoáru. V interpretaci s Tomášem Braunerem se sešli napoprvé a dokonale. (Přídavek: Sarabanda c moll Johanna Sebastiana Bacha).

O tom, že Tomáš Brauner, designovaný šéfdirigent, je se svým orchestrem FOK v bezvadném kontaktu a muzikantsky ladí, předvedli také v Symfonii č. 8 G dur, op. 88 Antonína Dvořáka. Ta patří k Dvořákovým neoblíbenějším dílům, patří i do zlatého fondu nejhranějších symfonií světa. Má zavádějící přízvisko „Anglická“, neboť vyšla u anglického vydavatele Novella, inspirací však patří plně na Vysokou, do šťastného podzimu roku 1890. Říká se jí též „Radostná“, radostným díkůvzdáním životu a přírodě vskutku zní. Též noblesní heroičností, Dvořák byl v šťastné tvůrčí kondici – „A právě nyní mám v hlavě samé velké ideje – udělám, co mi milý bůh nadělí.“ Ten hymnus krásy začíná jakoby chorálním tématem ve violoncellech a přehršle Dvořákovy invence rozeznívá bohatý zpěv přírody, hymnus citů, drama prožitků, humoru, zní jakoby dudácké trilky fléten a houslí, uchvátí hornový jásot a pak i hlasy pozounů a tuby před zvučným finále. Pod Braunerovou taktovkou znělo Adagio jako romantický epos, flétnová a hobojová melodie kouzlily náladu, snad vzpomínky, i sólo houslí (koncertní mistr Rita Čepurčenko) bylo v jednotném toku hudební krásy, v suverénní kompaktnosti, již tlumené trubkové fanfáry efektně uzavíraly. 

Allegro grazioso, scherzová věta radosti a tance, byla skutečně roztančená, a to v dokonalé jednotě společné hry, zde nebyly nástupy, fráze, motivy, jen úžasný jednotný tok hudby. Finále v exkluzivitě dokonalé variační stavby umocnilo hudební zážitek vskutku mistrně. Okusili jsme výjimečně zdařilou interpretaci, perfektně muzikantsky oživený mistrný kus z časů poetických nálad, jehož krás si byl autor vědom. Zažíval ji pravdivě a okázale, v Londýně – „pravá bouře potlesku… že to bylo až hrůza“ –, ale snad nejvíce ovací zažil, když 8. symfonii dirigoval na Českém dnu na světové výstavě v Chicagu v roce 1893. 

Tomáš Brauner dirigoval zpaměti, jeho neokázalá gesta, zřetelná hudební intuice ve výrazném sepětí s inspirativním orchestrem, to byl skvělý start koncertní řady a nadšení věrných abonentních posluchačů neznalo mezí. Gratulace orchestru, že vědí, koho do čela přijali. Hráli s nasazením, běžným u orchestrů hostujících, když se chtějí co nejlépe prezentovat. Orchestr FOK tentokrát prezentoval svou nejlepší kvalitu i návaznost na svou výjimečnou tradici. Magie hudby, jak v programu vinšoval dramaturg FOK Martin Rudovský, opravdu čarovala.