Jen tak se fyzicky zažít
Název Adrena axis odkazuje k tématu stresu jako všudypřítomné součásti života, kterou přijímáme a nebráníme se často včas její plíživé přítomnosti v nás. Postřeh, napětí, připravenost reagovat, to byly energie či emoce rozpínající se scénou, dobré ve vypjaté situaci, ale problematické v dlouhodobém prožívání. Je náhoda, že z názvu fyziologického fenoménu, než se stal titulem představení, někde cestou vypadlo písmeno „el“? Adrenal axis je osa, po které proudí reakce endokrinního systému na stresovou situaci, a to mezi centry hypotalamus – hypofýza – nadledviny. Jde o biochemickou reakci, v jejíž hlavní roli excelují hormony. Stalo se vám někdy, že jste ze strachu nebo žalu nemohli spát? Stres je ve své podstatě funkční ochranný mechanismus, který má za úkol v určité mezní situaci vyburcovat organismus k tomu, aby se účinně bránil a co nejlépe si zachoval život, třeba výjimečně rychlým útěkem před predátorem nebo soubojem, do kterého se musí vložit veškerá energie a vypnout čidla bolesti. Jde-li o přežití, je nárůst stresových hormonů pomocníkem. Dlouhodobý stres však organismus ničí a vyčerpává a už byly popsány stohy spíše virtuálních stránek o tom, že je potřeba ho v životě eliminovat (otázka je, jestli výzva „zbavte se stresu ve svém životě“, ideálně meditací nebo změnou pracoviště, nevyvolává spíš opačnou reakci a jestli při vnitřním výkřiku „a jak to mám krucisakra asi tak udělat?!“ nestoupne nebohému čtenáři adrenalin ještě více…)
Situace rozehrávané na scéně mezi tanečníky evokovaly především tu fyziologickou a přirozenou funkci, v níž je organismus připraven k bleskové reakci. Hranice, kdy se situace stává nebezpečnou a kdy je vystavení už chronické, ta asi není nejjasnější a nejpevnější. I čtení scénického výjevu tak může být dvojí, akutní vypjetí a skvělé výkony pod dojmem okamžiku versus trvalý stav napětí a ohrožení, únavný a vyčerpávající. Můžeme se na celou situaci dívat i jako na obraz společnosti, která už vystavena chronickému stresu je trvale a žije jen vzájemným sledováním, atakováním, nutností být neustále v pohotovosti, vzácné okamžiky rovnováhy okamžitě redukovat kolapsem, nechybí pak ani agresivní chování, jež se vymklo kontrole v okamžiku, kdy je toho na jedince už příliš. A k tomu jako další doprovod vrní spokojeně pračka, sice bez přívodu vody, zato rytmicky jako dobře namazané soukolí (mimochodem je to stará dobrá Tatramatka 353). Patrně nejztřeštěnější interpretací by bylo zkusit se dívat na tanečníky na kusy oděvu zmítané v odstředivé síle pracího bubnu a předpokládat, že oni sami a jejich oděvy jedno jsou (aneb variance na populární italský kreslený film pro děti, jež by slula – Co se děje v pračce).
Je tu ještě jedna možnost – přestat přemýšlet o stresu a jen se jednoduše dívat a užívat si a obdivovat souhru tanečníků a jejich schopnost reflexivní reakce v napůl improvizované hře s kostrou určovanou údery paličky, v níž je převlékání triček více náhlým nápadem a vtipným doplňkem než sofistikovanou symbolikou. Vše začíná nenápadně u soustavy bicích, u nichž se všichni interpreti střídají a nastavují různé rytmické kombinace, které následně udržuje celá skupina, než další člen vnese nový vzorec, jemuž je třeba se přizpůsobit, proměna je podobná kompozici minimalistické skladby. Převládá zvědavost, kam se toto počínání rozvine dál.
Variací na zadávání rytmu je nutnost respektovat závazné ticho. U bicí soustavy nakonec zůstává totiž jen hudebník, zatímco tanečníci rozjíždějí performanci do jakési hry na nejlepší skupinové pózy, jež hrozí každým okamžikem zhroucením, ale to je dovoleno až s úderem do činelů. Partnerem se stává i vrčící a nadskakující pračka, na níž je možné zaujmout další paletu akrobatických pozic. Nevím, zda je tu nějaká přímá souvislost, ale všeobecný názor spotřebitelů je, že pračka Tatramat a lednička Calex vydržely bez větších oprav desítky let a s výdrží dnešních spotřebičů se nedají ani srovnat. Ten výrobek je možná vlastním vrstevníkem interpretů a při všem svém proslulém tancování po koupelnách, na něž uživatelé taktéž hojně vzpomínají, prokázal extrémní houževnatost – tak jako profesionální tanečník ve svém těle.
Připomíná to vše trochu dětské hry a hravost převládá až do okamžiku konfliktu. Agrese je kontrastem, který rozrušuje křehká pravidla taneční hry a honiček po jevišti, kdy jde na první pohled o nevinné škádlení a zábavu. Dan Raček je velmi přesvědčivý ve svém výbuchu a Soňa Ferienčíková působí nesmírně křehce a zranitelně. A přesto hlavním dojmem zůstává plynulé předávání energie a pohybových impulsů mezi tanečníky, jejich odvaha v pohybových výpadech, a především bezvýhradná důvěra v partnerskou spolupráci všech tří navzájem, protože některé variace by mohly být i nebezpečné (včetně vkládání oděvů do roztočeného bubnu pračky, kde by mě opravdu zajímalo, jak rychle je možné její chod zastavit a zda se tak může stát automaticky nebo až na reakci jevištního technika). Schopnost okamžité reakce, přizpůsobivost, improvizace, nepřerušení napětí. Ne že by nebyly přítomny chvíle útlumu, ale i to je jistá přirozená reakce, protože člověk není stroj. Performance Adrena axis analyzuje akci a reakci fyzického těla, nic méně, ale také nic o mnoho více. V tomto směru, pokud divák hledá konkrétní smysl a sdělení, nezíská jej. Byli jsme zavaleni adrenalinem, pudovou reakcí, která svou podstatou předchází intelekt, a proto nemůže nabídnout ucelenou myšlenku, ale spíše pocit. A ten byl velmi intenzivní a vpravdě takový, jaký chceme u taneční performance z klidu svých sedadel vnímat.
Adrena axis
Koncept: Soňa Ferienčíková
Choreografie: Jaro Viňarský
Pohybový výzkum: Martin Kilvády
Tanec: Daniel Raček, Lukáš Homola, Soňa Ferienčíková
Světelný design: Ints Plavnieks
Hudba: Lukáš Kubičina
Produkce: BOD.Y – Alexandra Mireková
Technická podpora: sedemminut
Grafický design: ateliér Profigrafik
Divadlo Ponec, 13. 11. 2019
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
