Jitka Hosprová: Hudba, která si vybrala mě
Jitko, na Vašem nejnovějším aktuálním albu najdeme hudbu tří českých soudobých skladatelů 20. a 21. století – Jindřicha Felda, Oldřicha Flosmana a Sylvie Bodorové. Proč jste si pro svou novou nahrávku vybrala právě českou moderní hudbu?
Ta hudba si v podstatě vybrala mě. Setkala jsem se s těmi díly už v průběhu předchozích let. Nejprve jsem v roce 2008 a 2009 interpretovala jak koncert Jindřicha Felda, tak i Michelangelův kámen Oldřicha Flosmana, kdy jsem byla oslovena bývalým festivalem Pražský podzim, abych nastudovala právě tuto hudbu. A byla jsem neskutečně překvapená, jaký krásný odkaz nám Flosman zanechal. Samozřejmě jsem také znala okolnosti kolem jeho osoby a souvislosti s dobou, ve které tvořil, ale byť jsem zastáncem svobody a rozhodně odpůrcem jakýchkoliv totalitních režimů, řekla jsem si, že se musím nad to povznést a vnímat jen hudbu. A ta je v tomto případě prostě dobrá. Flosmanův odkaz pro koncertní violu je úžasný a s violistou Lubomírem Malým vytvořili opravdu krásné dílo.
S Jindřichem Feldem jsem spolupracovala díky Bohemia Luxembourg Trio. Když jsme s tímto souborem premiérovali a i premiérově nahráli jeho Koncert pro flétnu, harfu, violu a orchestr, tak mě požádal, jestli bych nechtěla nastudovat jeho violový koncert, který zkomponoval na objednávku jednoho francouzského violisty, ale přál si, aby ten koncert měl v rukou také nějaký český interpret. A vzhledem k tomu, že viděl, jakým způsobem pracuji a hraji, tak požádal právě mě. Což bylo pro mě velmi významné, že mě o znovuuvedení svého díla do života požádal napřímo sám autor.
Pro tyto skladby jsem se rozhodla i proto, že mají jedno společné pojítko – a to je velký symfonický orchestr. Později k těmto dvěma přibyla ještě skladba Sylvie Bodorové Plankty, kterou jsem několikrát koncertně interpretovala. Pobavilo mě, že byla zkomponována jen v malém časovém odstupu od Flosmanova Michelangelova kamene, jenže Sylvie byla tenkrát na trochu jiné straně barikády…
I v předchozích vašich nahrávkách, ať už sólových, komorních nebo koncertantních nacházíme hodně hudby 20. a 21. století – ať české, tak i zahraniční. Znamená to, že jiná období viole nepřála?
Ale přála a já tuto hudbu moc ráda hraji a věřím, že se k ní také dostanu v dalších nahrávacích plánech. Každopádně zlatý věk violy je 20., 21. století, konec konců i konec 19. století. Viola byla dlouho vnímána jako doplňkový nástroj do orchestru, nezbytný nástroj ve smyčcovém kvartetu a pouze občas jako nástroj sólový. Ale 20. století dalo jasně na vědomí, že je to zajímavý sólový nástroj. A mě baví poznávat a rozvíjet tyto její nové podoby, možnosti i prostor, který může viola vyplnit.
Co viola přináší specifického?
Je nepochybně velký rozdíl mezi interpretem houslovým a violovým, protože violista musí prokázat mnohem větší filozofii v pojetí skladby. Technika je dnes samozřejmá věc, ale dokázat se vypořádat s plochou, v níž se nedějí žádné technické obdivuhodnosti a je tam „jenom hudba“, to je důkaz interpretovy zralosti. Ve violových skladbách je mnohdy vtělen nejhlubší odkaz skladatele, protože celá řada významných skladatelů komponovala svá díla pro violu v posledních letech svého života, před smrtí. Patří k nim například Šostakovičova Sonáta pro violu a klavír op. 147, Bartókův Violový koncert a vlastně i koncert Jindřicha Felda byl jeho poslední velkou skladbou pro sólový nástroj a orchestr. V těchto dílech mám pocit, že se autoři jakoby s něčím svěřují, a ten nástroj dává prostor pro hlubší filozofii i určitou dávku vyjádření, které si můžeme vykládat různým způsobem… třeba jako pohled na život z perspektivy člověka, který odchází. A to si myslím je něco, co právě viola dovede velmi dobře zachytit. A interpret to musí umět předat. Je to něco, co se skutečně publika dotýká, a v mnohých pomalých částech, kdy zní témbr violy, který vás až rozplakává, dokáže viola tuto hloubku velmi sugestivně předat.
Ke koncertu Oldřicha Flosmana jste se dostala de facto na zakázku a hrála jste jej až po jeho smrti. V případě Feldova díla jste ovšem měla možnost se s autorem potkat, totéž platí i o skladbě Sylvie Bodorové. Je výhodou mít možnost konzultovat nastudování díla s autorem samotným?
S Jindřichem Feldem jsem koncert osobně procházela s už existující nahrávkou a on mi vysvětloval, jak která místa pojmout, ale zároveň mi i říkal: „…tady to klidně můžete udělat i jinak…“, takže tohle byla velká devíza. Bohužel pak už mou interpretaci neslyšel, pražskou premiéru jsem hrála, když už mezi námi Jindřich nebyl. Nicméně se Sylvií Bodorovou jsme spolupracovaly velmi intenzivně, pochopitelně byla přítomna samotné nahrávce, navíc jsem měla možnost její skladbu ještě před tím uvést třikrát, takže už si „sedla“ a já jsem si v ní dobře našla svůj prostor. Rozhlasová nahrávka je samozřejmě rozhlasová nahrávka, některé skladby by ovšem potřebovaly spíše duchovní prostor krásného kostela, takže jsem ráda, že jsem si ji v takových prostorách několikrát zahrála, abych mohla ducha té hudby předat i do nahrávky. Se Sylvií jsme si udělaly i takovou černou hodinku, kdy mi nad kávou až do pozdních hodin vyprávěla, jak její skladba vznikala. Dnes už ta situace není tak aktuální, ale v té době – v 80. letech 20. století, kdy umělecká tvorba nebyla příliš svobodná, měla jako studentka skutečně potřebu vypsat se ze svých tíživých pocitů. Dokonce měla obavu, jestli název Plankty projde u tehdejšího režimu a měla připravený i neutrální název – Koncertní hudba pro violu.
Všechny tři skladby vznikly v rozmezí tří desítek let. Najdeme něco, co je spojuje, nebo je naopak rozdílná doba jejich vzniku znát?
Určitě je spojuje orchestrace, protože je tu skutečně viola postavená do kontrastu s tím největším orchestrálním zvukem, je tu velké použití bicích nástrojů ve všech třech dílech, velký sólový prostor pro violu a společné mají i to, že jsou tam i pasáže, kdy se viola prostě ztratí v tom ohromném zvuku, její výkřik zanikne někde ve vřavě toho velkého orchestru, což mě na tom strašně baví. A musím říci, že když jsem si zpětně poslechla za sebou všechny tyto skladby, utvrdila jsem se v tom, že jejich výběr byl dobrý nápad. Tak tohle je pro mě to pojítko.
A rozdíl? Myslím si, že v nejmladším díle tohoto alba – koncertu Jindřicha Felda – je znát, že autor už byl oproštěn od frustrujících nálad ve společnosti a vytvořil skutečně svobodné dílo. Pojal violu po svém, nebál se toho ani technicky – říkal mi „… nebojte se, všechno, co jsem napsal je hratelné…“, protože sám byl výborný houslista. Napsal technicky velmi brilantní skladbu, která může tento nástroj technicky velmi dobře prezentovat. Takže tu viola nehraje jen dlouhé tklivé fráze, ale té techniky je tam skutečně dost. Takže si myslím, že si každý přijde na své.
Studiovou nahrávku všech tří koncertů jste zrealizovala se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Kteří dirigenti se na nahrávce podíleli a jak se vám s nimi spolupracovalo?
Celá deska vznikala v průběhu několika let a týmy v Českém rozhlasu se mezi tím střídali, ale jsem moc ráda, že se nám podařilo tento projekt dotáhnout do konce. Feldův koncert diriguje Jan Kučera, se kterým jsme toto dílo společně premiérovali, takže jsme se v něm už znali. Plankty Sylvie Bodorové dirigoval poprvé. S Tomášem Braunerem, který řídí Michelangelův kámen Oldřicha Flosmana, jsem se na natáčení setkala poprvé a bylo to skvělé, protože musím říci, že to dílo v jeho podání bylo přesně tak, jak jsem si představovala. Dělala jsem ho před tím se Symfonickým orchestrem Rakouského rozhlasu a televize ORF a Bertrandem de Billy a musím říct, že tam jsme na té závažnosti, osudovosti, která v díle je, museli pracovat, aby to orchestr pochopil. U nás v Českém rozhlase to šlo naprosto přirozeně, protože si myslím, že odžitých čtyřicet let okupace je tam znát. Každý okamžitě pochopil, jak je to závažné a jak je to těžké. Jinak musím říct, že to při nahrávání bylo milé setkání se dvěma skvělými dirigenty.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
