Antický příběh s osvícenskými ideály aneb Prométheovi lidé

Oslavy 250. narozenin Ludwiga van Beethovena neberou konce, 18. července se k nim připojil i orchestr Musica Florea spolu s Hartig Ensemble, když po čtyřech letech uvedli obnovenou premiéru jediného skladatelova baletu – Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance.

Beethovenův balet měl premiéru hned na počátku 19. století, 28. března 1801 ve Dvorním divadle ve Vídni, kdy byl jeho choreografem a současně jednou z hlavních postav slavný italský tanečník Salvatore Viganò (1769–1821). Ten stál i za libretem, v němž se obrátil ke starořecké báji o titánu Prométheovi, který za pomoci ukradeného Diova ohně vdechl život prvním lidem.

Příběh na scénu přivádí nejprve Prométhea, který za pomoci pochodně oživuje své výtvory, z nichž se stávají první Muž a Žena. Stvořením však chybí cit i vědomí jak sebe sama, tak světa okolo a jejich netečná ignorace vede Prométhea až k myšlenkám na jejich zničení. Nakonec je však odvádí na posvátný Parnas za bohem Apollonem, jehož povolané múzy postupně hnětou bezduché schránky do skutečných lidských bytostí. Vedle múzy hudby Euterpé a tance Terpsichory, přinášejících lidem cit a duši, do výchovy postupně zasahují rovněž bohové boje Minerva a Mars, představující možná temnější, ale nedílnou součást života, v níž existuje i agrese, s níž je potřeba se pragmaticky vyrovnat. Vše završuje múza tragédie Melpoméné, jež k Prométheovu daru života připojuje druhou stranu mince, tedy nevyhnutelnou smrt. Je to její drobná lest, kdy Ženou vystřelený šíp zasáhne Prométhea, který předstírá skon, jež dokončuje úplný psychický vývoj Lidí, když zakusí lítost, žal i lásku ke svému stvořiteli. Následný iniciační rituál se zrcadly, odrážejícími krásu a radost i hrůzu a strasti, shrnuje finální proměnu.

Na scénu se vrací Apollon i Prométheus, s nímž se Lidé nadšeně vítají (můžeme si zde klást otázku, zda byl tedy koncept smrti opravdu dobře vysvětlen), a rozverný Bakchus s Bakchantkou zažíhají v Lidech jiskry romantického citu, který se naplno rozvine v jejich prvním společném duetu, jímž vykračují připravení do dalšího života.

Původní libreto baletu se nedochovalo, režisérka a choreografka Helena Kazárová tedy musela podniknout pečlivou rešeršní práci, aby Beethovenovu partituru dovedla správně naplnit, a je nutno konstatovat, že i za pomoci inspirace mimo jiné např. básní J. W. Goetheho Prométheus, se jí povedlo vytvořit z dramaturgického hlediska naprosto funkční celek naplňující ideály dobového osvícenského hnutí, jehož myšlenkami se nutně ve své tvorbě zaobírali umělci i učenci napříč obory a hranicemi.

Taneční podoba představení je pak zcela autorskou vizí, jelikož podoba Viganòvy choreografie je opředena ještě hustší mlhou než jeho libreto. Profesorka Kazárová je nicméně zkušenou historičkou a choreoložkou především na poli barokního a rokokového tance 17.–18. století, mohla se tedy opřít o znalosti stále ještě do jisté míry platných principů a na ně navázat pozdně klasicistní až raně pre-romantickou pohybovou estetiku, jež je nám známa zejména díky dobové ikonografii. Na první pohled zaujme hlavně ornamentální vedení paží, které, spojeno s dobově dotaženým épaulement, vytváří dojem nekonečné malebnosti. Objevuje se rovněž četnější práce s malým allegrem a jeho arsenálem skoků známých i v současné klasické taneční technice (četné sissony, entrechaty ad.), což značí postupný (a samozřejmý) růst virtuozity interpretů. Na počátku, kde se nově oživené Bytosti pohybují jen coby vyprázdněná těla, pak sáhla choreografka k až ryze současnému pohybovému vyjádření, kdy si zlomené úhly končetin tanečníků i do různých směrů vychýlené páteře s výraznými izolacemi jednotlivých částí těla nezadaly s tvorbou choreografů období počátku 19. století na hony vzdálených. Kontrast s klasicistním Prométheem v charismatickém podání Václava Janečka byl neoddiskutovatelný a dokonalý, ať už byl zamýšlen či vznikl spíše podvědomě.

Obnovená premiéra Prométheových lidí s sebou přinesla i několik novinek. Vedle propracovanější scény (Václav Krajc, ručně malované kulisy Jiří Bláha) jeviště přenosného dobového Florea Theatrum a kostýmů (Roman Šolc), to bylo zejména roztančení několika scén (č. 4 Maestoso – Andante a 11 Andante; svůj kratší taneční výstup dostal i v původním originálu statický Apollon, zde v provedení Kryštofa Šimka) a následně dříve neuvedený duet Muže a Ženy v závěru baletu (č. 15 Andantino – Adagio, rovněž známé jako Solo di Viganò), jehož se se samozřejmou grácií a technikou zhostili Radka a Adam Zvonařovi.

Jejich interpretace dvou klíčových rolí si zaslouží nemalou pozornost, protože víceméně jakýkoli dobový repertoár s sebou nese specifika, na něž je potřeba se adaptovat, a čím hlouběji do historie se tanečník pouští, tím obtížnější to pro něj, jako ne-specialistu na dané období, může být. Alegorický balet počátku 19. století v sobě nutně obsahuje na příklad důraz na předání afektu (tedy emoce), jehož zobrazení se pohybuje na hranici určitého patosu. Gesto musí být velké, aby naplnilo prostor i čas, během něhož se odehrává a kdy má působit, současně ale není možné jej provádět stylem na příklad velkého postromantického baletu, neb by vypadalo, celkem logicky, nepatřičně. Zvonařovým (Adam se v roli Muže objevil již v roce 2016) se nicméně povedl onen kompromis – působili věrně, pravdivě a v rámci nastolených pravidel přirozeně, bez urputně kašírovaných gest nebo nenaplněných póz, dovedli divákovi komplexně předat postupný nárůst citů a emocí jak v jejich mimice, tak celkovém pohybovém projevu od lhostejné apatie přes dětsky nekritickou naivitu až po hloubku zármutku i radosti.

Ze stálých členů Hartig Ensemble, již představovali většinu dalších rolí, mimořádně zaujala hlavně Veronika Brzková jako Bakchantka a poté zejména coby nekompromisní Minerva, jejíž dynamický taneční projev a autoritativní charisma ovládly scénu s jakýkoli odpor nepřipouštějící razancí i majestátní krásou. Jeden z výrazově nejsilnějších momentů připadl Michaele Bartlové coby Melpoméné a ta jeho dramatický potenciál naplnila až po okraj stylem velké antické heroiny, jež si patos, který je její nedílnou, integrální součástí, podrobuje měrou nedovolující pochyb. Ostatně, hluboce prožívané drama má múza tragédie prakticky v popisu práce, těžko může být flegmaticky nedotčenou a nad věcí.

Jediné letošní provedení Beethovenových Prométheových lidí se bohužel neobešlo bez komplikací, které na interprety na jevišti i v orchestru nastražily neovlivnitelné povětrnostní podmínky, s nimiž se sice při uvádění představení pod širým nebem musí vždy částečně počítat, nelze se jim však tak docela bránit. Průtrž mračen, která odsunula začátek představení o několik minut, a následná vlhkost vzduchu během hodinového baletu potrápila nejvýrazněji hudební složku, kdy jindy vynikající Musica Florea bojovala se správným sladěním všech svých nástrojových skupin a některé dechy si rovněž nevybraly nejlepší den, což v případě Beethovenovy postupně budované symfoničnosti (finále ve svém hlavním tématu mimochodem nese motiv pozdější skladatelovy Eroicy) zabolí dvakrát. Snad se tedy v nepříliš vzdálené budoucnosti dočkáme reprízy, jelikož představení, jejichž premiéra je současně derniérou, musí být trochu frustrující nejen pro participující umělce, ale rovněž diváky a v tomto případě v neposlední řadě i Beethovenův opus samotný.

Prométheovi lidé aneb Moc hudby a tance
Choreografie a režie: Helena Kazárová
Asistent režie: Lucie Hayashi
Hudba: Ludwig van Beethoven
Libreto: Helena Kazárová podle Salvatora Vigano
Hudební nastudování a dirigent: Marek Štryncl
Kostýmy: Roman Šolc
Scéna: Václav Krajc, Jiří Bláha
Světla: Mojmír Ledvinka
Masky: Barbara Fehérová

Prométheus: Václav Janeček
Žena: Radka Zvonařová
Muž: Adam Zvonař
Pan, strážce života: Ladislav Beneš
Minerva, ochránkyně odvážných/Bakchantka: Veronika Brzková
Mars, učitel boje/Bakchus, obnovovatel života: Miroslav Stehlík
Apollón, strážce řádu života a vůdce múz: Kryštof Šimek
Euterpé, múza hudby: Barbora Fišerová
Terpsichora, múza tance: Anna Slaninová
Melpomené, múza tragédie: Michaela Bartlová
Thálie, múza komedie: Ida Fišerová

Hraje: Musica Florea

Psáno z představení 18. 7. 2020, Letní scéna HAMU (Florea Theatrum)